Klesnout na kolena

Na stěně v ordinaci máte kromě působivých obrazů také kus železa, které připomíná kolejnici. Surová horizontála přitahuje pozornost. Co to je?

Je to obrázek sváru. Tedy – kus svařeného kovu nalezeného na stavbě. „Jizva“ na něm tvoří svárlivou, nerovnou, kostrbatou linku. Řečmi o „krizi, v níž je naděje“, jsem přesycen. V obsahu problém není, s tím souzním, ale forma se vyčerpala, už obsah neudrží. A tak jsem se zaradoval, když jsem tuto věc zahlédl. Novou metaforu, kterou jsem sebral ze země a připevnil si ji na zeď, aby mi ten důležitý obsah symbolizovala. 

V našem minulém rozhovoru pro Psychologii dnes, který se týkal svárů a válek, jste se zmínil o japonské technice kincugi. Rozbité předměty, například nádobí, se znovu dávají dohromady a spáry se vyspravují zlatem. Jizvy nejsou vadou, ale vzácným místem, které vypráví neopakovatelný příběh. 

Poškozením nebo rozbitím se předmět ničí ve své účelové samozřejmosti, což v sobě nese možnost oživení. Hrneček se mění v cosi osobního, lze se k němu vztahovat. Vystupuje ze sériové výroby, vymaňuje se z anonymity, stává se jedinečným. 

Věřím, že svár v člověku, v páru, v rodině i ve společenství má skrytý potenciál, vrací nás k podstatě. Otvírá vzpomínky, určité věci znovu prožíváme. Je to nesnadné a bolí to, protože umrtvená místa „přicházejí k sobě“. Tedy k nám. Oživují se. Opravovat hrneček zlatem je obraz, jenž by mohl sloužit jako jedna z nejpříhodnějších psychoterapeutických metafor vůbec. Rozbití totiž iniciuje sebepoznání. Často ke mně přicházejí lidé, kteří jsou „nakřáplí“, něco jim nedrží v hrnečku – ve formě života, který vedou. Rozbitá existence zdánlivě ztratila svou nekonfliktní funkci – a tím se hrneček stal neopakovatelným, rozpoznatelným a nově uchopitelným. To je u hrnečků celkem podstatná vlastnost: zkuste pít čaj z neuchopitelné nádoby! 

Lidé chodí do terapie se střepy a střípky svých každodenních situací a často ani neví, jestli ty fragmenty k jejich hrnečku patří. Říkají: „Mně se ‚to‘ stalo, mně se ‚to‘ děje.“ A zkouší se k těm střepům znát. Přiznat se k nim. „Stát při nich i ve při“, v konfliktu, nezapírat je. „Třikrát mě zapřeš, než kohout zakokrhá“ by mohlo i tady přeneseně zaznít jako obraz. Tím se lidský život a člověk scelují. Znát se k těmto zavrženým situacím a vztahům považuju nejen za terapeutickou, ale i duchovní disciplínu. Pozvedat střípky z nerozlišení do pozornosti. Dívat se, co o mně vypovídají, jak mě zrcadlí. Pokud budu takto uzdravovat sebe i své vztahové okolí opakovaně – v psychoanalýze třeba i každodenně –, stane se to mou životní praxí, spirituální cestou.

V psychoterapii jde mimo jiné o to pomoci člověku zahlédnout, že různá selhání, která znovu a znovu prožívá, se mu nějak „podobají“, jsou specificky jeho. Může se o ně zajímat, ptát se, proč ho postihly, a skrze jejich pochopení se stát vědomější a celistvější, jak už bylo naznačeno. Být více sám sebou, chcete-li. I s těmi narušenými, stínovými aspekty sebe. Pokud od sebe nechceme jen utíkat a nahrazovat jednu situaci jinou nebo třeba jednu ženu jinou, ale toužíme nějak zůstat věrní svému hrnečku – protože jsme pochopili, že o vztah k němu jde především –, začneme se zabývat tím, co se to s tím hrnečkem stalo. Vždyť je to forma našeho života! 

Jan Šikl je psychoanalytik a jungiánský analytik, má evropský certifikát v psychoterapii. Je akreditovaný supervizor Českého institutu pro supervizi a lektor výcviků SUR. Působil v centru RIAPS, nyní pracuje v soukromé praxi v Praze. 

Poutavá metafora popisující velmi náročný proces.

Samozřejmě. Přijmout rozbité, nedokonalé, nemilované části sebe… to se snadno řekne. Četl jsem v nějakém románu, že se zamilováváme do toho, kdo nás dokáže mít rád i s těmi našimi částmi, které my sami rádi nemáme. Přiznám se, že v tom je pro mě určitá „konečná naděje“. Že nebudeme příliš souzeni, ale spíše přijímáni nebo milováni, a to i s tím, co jsme sami milovat neuměli.

Mimochodem, děkuju za dobrý čaj, který jste mi v originálním hrnku při našem setkání nabídl. Spolu s vlídnými barvami a „domáckým prostředím“ vaší terapeutovny přispěl k uvolněné atmosféře. Když odstoupíme od metafor... Celoživotně vás profesně obohacuje napětí mezi Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem – čerpáte z obou přístupů. Stejně tak je pro vás podnětné inspirovat se zároveň psychoterapií i spiritualitou a rozumíte si jak s katolíky, tak s protestanty. 

Rozhovor Freuda s Jungem? Toho bych se opravdu rád účastnil. Jestli si mají o čem povídat už přes sto let, musí to být něco zásadního. Jinak jsem vyrůstal v ateistickém rodinném prostředí, které ovšem kladlo (možná až příliš) vysoké nároky na určitý hodnotový systém. Rozhovor mého otce psychoanalytika s mojí matkou socioložkou? Nebylo snadné z toho vylézt celý.

Jako relativně mladý, někdy v době své svatby, jsem se nechal pokřtít u evangelíků v Praze v kostele svatého Klimenta v Klimentské ulici, kde jsem se narodil. Nebylo to snadné, neuměl jsem vyznat věroučné formule víry, a tak trvalo, než jsem našel faráře (Otakara Fundu), kterému jsem se „vešel do náruče“. Později jsem přes patera Jiřího Reinsberga přešel ke katolíkům a moje děti byly křtěné u něj a u Tomáše Halíka. Ten se pro mě na léta stal velkou náboženskou – nebo spíš spirituální – inspirací. Je také jediným teologem, kterého jsem přečetl „celého“. Měl jsem možnost v rámci „Patočkovy pokoutní a bytové univerzity“ chodit na přednášky Milana Machovce a Milana Balabána a pak studovat teologický kurz skryté církve, který vedl tajný biskup Jan Konzal. Měl jsem velké štěstí a nachomýtl se ke skvělým lidem a událostem. A teď už jsem zase dlouhou dobu s evangelickými faráři. 

Před dvaceti lety jsem dokonce dostal nabídku od Českobratrské církve evangelické, abych v jejím rámci vedl supervizní výcvik pro faráře s tím, že oni se budou kvalifikovat a budou poskytovat supervizi členům svého společenství. Dnes je to jedno z mých nejoblíbenějších polí – těší mě sledovat, jak „roste pšenka“. Ale to by bylo na celý další rozhovor! Každopádně se zrodil dialog, který mě enormně baví. Se supervizí se do křesťanského pole reformované církve otevřely dveře pro psychoterapii a pro psychoterapeutické myšlení vůbec. To je pro mě zajímavé, protože něco podobného se snoubí i ve mně.

V katolické církvi lze podobný dialog vést rovněž – a také ho při různých příležitostech vedu –, ovšem evangelíci přece jen nemají tak striktní hierarchii, „méně hledí k Římu“ a vyznávají větší individualismus. Já a Bůh, já a Bible, já a můj Stvořitel. Je jim bližší dotek s něčím novým, s novou oblastí, která reprezentuje sebezpyt, „komůrku lidského srdce“ nebo nějakou podobu introspekce, ne tak vzdálenou modlitbě.