Důležitost blízkých vztahů

V dnešní době plné zkratek je důležité věcem rozumět hlouběji. Informace a lidská pozornost se ve světě staly nejcennějším „zbožím“, pojďme proto spolu uzavřít malý barter. Nabízím vám pohled pod povrch lidské psychiky z mé praxe výměnou za kousek vašeho času a kritického myšlení. 

Co říkají data

Jsou známy studie, že právě chybějící, nešťastné a nepodpůrné vztahy jsou rizikovým faktorem. Kupříkladu na základě desetileté studie publikované v Plos One bylo zjištěno, že osoby s nízkou celkovou kvalitou sociálních vazeb mají až dvojnásobné riziko vzniku deprese. Váš kritický mozek teď správně poznamená, že samozřejmě záleží na mnoha proměnných – jako je genetika, způsob myšlení či okolní prostředí –, které určují psychický stav jedince. Nicméně u řady z nich zvyšuje riziko deprese právě nízká kvalita vztahů, například s těmi nejbližšími: s rodinou, manželem, manželkou a podobně. Zajímavé je, že sociální izolace sama o sobě tak vysokou míru vlivu nemá. Pozvu vás na chvíli ještě hlouběji.

Klíčovou úlohu v rozvoji deprese hraje stres v mezilidských vztazích, zejména pokud je dlouhodobý, neošetřený, chronický, nebo naopak akutní. Úzkost ve vztahu je kauzálním rizikovým faktorem vzniku deprese. V této souvislosti se osobně domnívám, že párová i rodinná terapie jsou při léčbě deprese doposud nedoceněné nástroje. 

Příběh z terapie: Silvie 

Fandím těm, kteří mají odvahu projevit autentickou zranitelnost před dvěma osobami, z nichž jedna analyzuje – má na to přece školy – a druhá hraje hlavní roli v „traumabondu“. Představte si místnost s tlumeným světlem, aromalampou pod oknem a třemi křesly. V jednom sedí terapeutka, ve druhém klientka Silvie a ve třetím její partner. Fandím Silvii – ženě, která je v „horkém křesle“. Hodiny ukazují dvacet minut do konce sezení a k její depresi přispívají dva aspekty – žalostný nedostatek uspokojivých blízkých vztahů a narušení pozitivního sebeobrazu. 

Další vztah, který se mi hroutí. Zoufale se tu pokouším zachraňovat opakující se derniéru. Užiju si poslední večery, kdy ještě neusínám v prázdném bytě. Protože až zase přijde ta děsivá osamělost, prázdnota a žal z opuštění... Až to nastane, asi se ozvu bývalému – sice je to neuctivý zmetek, ale na lepšího zjevně nemám. Tak uvažuje Silvie po odchodu z párového sezení. 

Povšimněme si jejího vztahově závislého stylu uvažování a neopomeňme ani sklon k výrazné sebekritice a absenci laskavé vnitromluvy. 

Partner se s ní rozloučil chladným dotykem – v práci prý mají uzávěrku. „Ani dneska na mě nečekej, Siv.“ Je to její první slušný muž. Nekřičí, pracuje, odešel kvůli ní od ženy. Silvie ale věří, že byla jen převozníkem a vrbou v dobách manželské krize. Teď je pro něj spíš přítěž. Cítí se bezmocná a těžko u sebe nalézá energii, aby spolu lépe komunikovali. Její pocit viny se tak prohlubuje. 

Od křivdy k přijetí

Silvie prozatím nevidí, že za krizi ve vztahu je zodpovědný i partner. Proto ji v dalších dvou letech na cestě k sebeuvědomění čeká i tento úkol – naučit se chápat fenomén odpovědnosti a pracovat s ním. Pokud Silvie tento úkol přijme, jako psychoterapeutka bych si dovolila tichou hypotézu: ve vztahu s dalším mužem se objeví opačná polarita. Silvie si možná negativního chování u partnera nejen všimne, ale začne ho přeceňovat, začne muže obviňovat a přenechávat mu i svůj díl odpovědnosti za neshody. Bude to cesta přes stanici Křivda – pro Silvii těžká, ale i léčivá zkušenost. Silvie si dovolí rozzlobit se na ty, kteří v minulosti svou dospělou roli v jejích očích nezvládli tak, jak ta malá holčička v ní potřebovala. Dřív se rozhněvat nedokázala, proto se u ní v dospělých vztazích střídají depresivní epizody a hněvivá období. Můžeme si to představit jako pubertu, kdy se nám umocňuje individualita, zatím na nezralé úrovni. To ale nevadí, protože stanice Křivda předchází stanici Přijetí.