Zdravé truchlení: mýtus, nebo východisko?

Truchlení je nevyhnutelnou součástí lidského života. V různých formách ho zažijeme všichni. V naší společnosti se však nadále setkáváme s odporem vůči pocitům, jako je právě truchlení – bývají označovány jako negativní emoce. Stále častěji slýcháme, že takové emoce nám škodí, a „silný člověk“ si je proto nepřipouští. Pojďme se nyní společně podívat na to, co o truchlení říkají nejnovější výzkumy a praxe, jaké formy může truchlení mít a co se může stát, když budeme „příliš silní“ a nedáme zármutku prostor.

Ztráta toho, co mělo význam

Nejvýstižnější definice truchlení vychází podle mě od Brené Brown z knihy Atlas of the Heart (Atlas srdce) z roku 2021: truchlení je proces spojený se ztrátou něčeho nebo někoho, kdo měl pro nás význam. Tento proces má podle Brown tři klíčové prvky. Prvním je ztráta, kterou však Brown nemyslí pouze smrt blízké osoby, ale také například ztrátu identity, vztahu, jistoty nebo představ o budoucnosti. Dalším prvkem je hluboká touha či stesk po tom, co jsme ztratili. Následuje pocit ztracenosti, rozpadu toho, jak jsme svět (i svou identitu) do chvíle ztráty vnímali. Definice truchlení od Brené Brown je podle mě důležitá hned z několika důvodů. Vystihuje, že tento proces může spustit jakákoli pro nás významná ztráta. Dokonce se v tomto kontextu objevuje nový výraz, a to „zneuznaný zármutek“. Ten popisuje právě události, které společnost běžně nepovažuje za „dostatečné“ pro to, abychom nad nimi truchlili, jako je například potrat, rozchod či ztráta práce. Dalším důležitým závěrem, který z výzkumu Brené Brown vyvozuji, je, že se jedná o vysoce individuální proces. To bývá v rozporu s tím, proč v praxi klienti či pacienti vyhledávají odbornou pomoc. Nepřicházejí nejdříve s vlastní nesnesitelnou bolestí či jinými problémy spjatými s vnitřním procesem, ale s tím, že jim okolí dává najevo, že je s nimi něco špatně, protože truchlí příliš dlouho, nebo naopak krátce, příliš intenzivně, nebo skoro vůbec. Přicházejí se studem a pod tlakem společnosti, která mívá jasnou představu o tom, jak má „správné“ truchlení vypadat. Píšu nyní tato slova s podporou veškerého dostupného nejmodernějšího výzkumu: truchlení nemá žádné limity, „datum spotřeby“ ani přesně daný formát. 

Překonané teorie

Možná vás napadá, jak do tohoto tvrzení zapadá velmi známá teorie od Elisabeth Kübler-Ross z její knihy O smrti a umírání (1969) o pěti stadiích žalu. Je to jedno z nejznámějších pojetí, v jehož rámci prochází truchlící člověk fázemi popření, hněvu, smlouvání, deprese a přijetí. Ve světle nejnovějších studií se tato teorie stává překonanou. Pokud se na truchlení díváme optikou dnešní psychologie a psychiatrie a hledáme faktory, které by nám napověděly, jak bude tento proces u daného člověka probíhat – co konkrétně může vést ke komplikacím (popsaným níže), a co naopak může být takzvaným ochranným faktorem –, ve většině studií dospějeme k tomuto: délka trvání a obtížnost procesu truchlení záleží na osobnosti, stylu vazby (teorie vazby podle Bowlbyho), genetických predispozicích, počtu předchozích ztrát, věku, pohlaví, zdravotním stavu, spiritualitě a víře, kultuře a vztazích člověka. Už jen počet těchto proměnných nám napovídá, že zobecnit takto složitý proces do pěti stadií je značně zjednodušující a banalizující. 

Další výrok o truchlení, který je dnes vyvrácen a může napáchat spoustu škody, pokud bychom se jím řídili, pochází od Sigmunda Freuda. Zakladatel psychoanalýzy mimo jiné tvrdil, že aby mohlo truchlení proběhnout „správně“, musíme se zesnulým přerušit vztah, zcela se od něho odpoutat. To neodpovídá realitě většiny pozůstalých. Po smrti blízkého člověka pozůstalí často popisují, jak se zesnulým mluví, píší mu dopisy, dodržují tradice, při kterých mají pocit, že je jim zemřelý opět blíž, nebo opakovaně vyhledávají místa, která společně navštěvovali. Dnes se na tento postoj nedíváme jako na patologický. Naopak považujeme za nezbytné pro integraci ztráty do života pozůstalého, aby k takovému přetvoření vztahu mezi zesnulým a pozůstalým došlo. Vztah nemůže z podstaty věci zůstat stejný, ale neznamená to, že nemůže pokračovat. 

Radost, klid a vděčnost

Podobnou myšlenku vyjádřila v roce 2019 i spisovatelka Nora McInerny v knize The Hot Young Widows Club: Lessons on Survival from the Front Lines of Grief (Klub sexy vdov: Lekce z přední linie truchlení). Text je syrovým svědectvím o třech ztrátách, které McInerny zažila během pouhých šesti týdnů – přišla o své nenarozené dítě, o otce a manžela. Její zkušenost přináší do teorií truchlení zásadní pointu – nemusíme nechat své zemřelé „za sebou“. Můžeme pokračovat v životě dál a nést je s sebou. Autorka dokonce argumentuje nemožností „jít dál“, pokud bychom se tvářili, že naši zesnulí nikdy neexistovali nebo že se nám svět po jejich odchodu nezhroutil. Najít nový způsob, jak se k našim zemřelým vztahovat a jak znovu žít, je nejen vzkazem její knihy, ale i zamýšleným cílem procesu truchlení. V terapii mluvíme o integraci ztráty. Slovy McInerny – nejde o to „jít dál“, ale „jít dál s…“ 

Jak jsem zmínila výše, dnešní společnost řadí truchlení k negativním emocím. Podle toho také často slyšíme narativ, že je to něco, čemu bychom se buď měli vyhnout, nebo si to „odbýt“ v soukromí, rychle a potichu. Málokdy slyšíme, že by truchlení mohlo vést k pozitivním pocitům. George Bonanno, Camille Wortman a Randolph Nesse ve své studii z roku 2004 došli mimo jiné k závěru, že přítomnost pozitivních emocí šest měsíců po úmrtí blízkého je známkou odolnosti a souvisí s příznivějším dlouhodobým průběhem truchlení. V širším kontextu bychom mohli říct, že nekomplikované truchlení může časem přinášet kromě bolesti také radost, klid a vděčnost. 

Komplikované truchlení

Tento názor však může někomu, kdo si právě prochází takzvaným komplikovaným truchlením, připadat naprosto nesmyslný. K definování komplikovaného truchlení budu opět citovat Brené Brown, která ho popisuje jako proces, při němž se bolest ze ztráty v průběhu času nezmírňuje a člověk se nedokáže přizpůsobit novému životu. Je lapen v jakési smyčce akutního zármutku, který však přetrvává i více než půl roku po ztrátě a narušuje jeho fungování v běžném životě. Kromě toho bylo také potvrzeno, že komplikované truchlení zvyšuje riziko vysokého tlaku, sebevraždy, rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění a závislosti. Není tedy radno brát tento stav na lehkou váhu, jak se bohužel dodnes stává. Komplikované truchlení vždy vyžaduje odbornou pomoc, přičemž dostupné studie ukazují nejvyšší úspěšnost, pokud kombinujeme antidepresiva a kognitivně-behaviorální terapii. Z mé zkušenosti v praxi je klíčové včasné vyhledání především psychoterapie, což mnohdy může pomoci předejít nutnosti nasazení medikace. Záleží však na anamnéze klienta a intenzitě jeho příznaků.

Tím se dostáváme ke klíčové otázce: je komplikované truchlení totéž co deprese? Není. To, co nyní nazýváme komplikovaným truchlením, má již v anglosaské literatuře svůj diagnostický název – porucha prodlouženého zármutku. Je pro ni typické zaujetí ztrátou, zoufalá touha a stesk po zemřelém, obtíže s přijetím celé ztráty a jejích okolností a problém zapojit se znovu do života. Těžiště problému je tedy ve ztrátě. Jak už to však bohužel bývá u všech nemocí – a těch psychických obzvlášť –, při výskytu jedné poruchy se zvyšuje riziko výskytu dalších. Komplikované truchlení je spojeno s rozvojem psychických poruch, jako je právě deprese, případně úzkostné poruchy či posttraumatická stresová porucha. Konkrétně při depresi se pak rozvine obecnější pokles zájmu o cokoli, smutek se netýká již pouze ztráty, ale je neodklonitelný a přítomný pořád. Dále se objevují pocity méněcennosti a nedostatečnosti, sociální stažení až izolace, pokles pracovního výkonu až neschopnost vykonávat zaměstnání a rovněž narušení spánku. Při rozvoji těchto symptomů je stěžejní odborná pomoc včetně medikace. Může se jednat o život ohrožující stav, což je pro depresi typické. 

Již tedy víme, že jednotlivé nemoci se mohou sdružovat. Že se tak děje i se samotným procesem truchlení, popsaly Judith Cook a Kevin Ann Oltjenbruns ve svém Modelu kumulovaného zármutku (Model of Incremental Grief). Vysvětlují, jak jedna ztráta vede často k další a další. Například ztráta dítěte vyústí ve ztrátu vztahu s partnerem a nakonec v rozvod, ve ztrátu zaměstnání a rozpad sociálních vazeb. Jejich teorie jako jedna z prvních poukázala nejen na to, co se děje v člověku po ztrátě, ale co se mu děje ve vztazích. Jak truchlení ovlivňuje rodinné a další systémy, ve kterých člověk žije. V praxi nás pak tento model vede k tomu více se dívat na celý kontext života klienta po ztrátě a v lepším případě mu pomoct v tom, aby si znovu vybudoval život podle svých představ. Takový život nebude už nikdy stejný, bude jiný, ale pořád může být dobrý. 

Rozmanitost procesu

Tímto se dostáváme k jedné z nejzásadnějších studií o truchlení, a to je Duální procesní model zvládání zármutku (Dual Process Model of Grief) od Margaret Stroebe a Henka Schuta z roku 1999. Na počátku jejich práce byla otázka, jak projít truchlením tak, aby si nevyžádalo cenu na našem celkovém zdraví. Jak by měl proces truchlení ideálně vypadat? Jejich odpovědí je oscilace, tedy pohyb mezi snahou se se ztrátou vypořádat, a odhodláním žít dál. Badatelé vysvětlují, jaké komplikace mohou nastat, pokud se člověk zaměří pouze na ztrátu (komplikovaný zármutek) či pouze na život po ní (popření). Zdůrazňují důležitost přecházení od jednoho modu k druhému a upozorňují na nutnost „přestávek“ od zármutku, aby nedošlo k zahlcení. Odmítají psychoanalytické teorie, které mluví o potřebě „propracovat se truchlením“ za každou cenu. (Tedy neoscilovat mezi budováním života po ztrátě a truchlením nad ztrátou, nýbrž intenzivně věnovat všechen čas a úsilí ukončení vztahu se zesnulým a odtruchlení jeho odchodu.) Stroebe a Schut nabízejí laskavější perspektivu: berou v potaz, že okolnosti ne vždy umožňují, aby člověk dal žalu ihned průchod. Právě jejich studie mě také vede k odmítnutí pěti stadií smutku či dalších teorií, které se snaží kategorizovat proces, jenž je rozmanitý jako život sám. 

Shrnutí spolehlivých faktů

Co tedy můžeme o truchlení na základě nejnovějších dostupných studií s jistotou říct? Jde o vysoce individuální proces, který nelze zobecnit. Jak bude u daného člověka probíhat, záleží na celé řadě různých proměnných včetně pohlaví, kultury či počtu předchozích ztrát. Za ztrátu dnes považujeme jakoukoli významnou změnu, která proces truchlení spouští, nejen úmrtí blízké osoby. Pokud se však snažíme vypořádat právě se ztrátou blízkého, již víme, že cesta ke zdravému výsledku, tedy integraci ztráty do našeho života, vede skrz přeměnu vztahu se zesnulým, nikoli skrz ukončení tohoto vztahu. Druhým aspektem truchlení je zaměření se na svůj život. Zdravý proces truchlení je takový, v jehož průběhu si dovolíme oscilovat mezi zaměřením se na ztrátu a na vlastní život. Především na jeho znovuvybudování po ztrátě. Zároveň nemusí být na škodu, když si budeme dělat „přestávky“ a tématu se občas vyhneme. Chvíle obyčejného fungování nám dají sílu se se zármutkem nakonec vypořádat. Pokud jsme schopni po šesti měsících po ztrátě opět cítit radost či štěstí, je to ukazatel, že se nám daří přejít z fáze akutního zármutku do fáze zármutku integrovaného. Fenomén, který také stojí za zmínku, je kumulace (hromadění) ztrát. Ztráty mají tendenci se řetězit či „nabalovat“. Pokud člověk kvůli truchlení přijde i o podpůrnou sociální síť, je namístě vyhledat odbornou pomoc a nezůstávat na nahromaděný zármutek sám. U jakékoli ztráty pak hrozí riziko komplikovaného zármutku, který s sebou nese celou řadu zdravotních rizik. Zde je na místě vyhledat odbornou pomoc co nejdříve. 

Jak jsme řekli na začátku, truchlení je nevyhnutelnou součástí lidského života. Je připomínkou našeho omezeného času na tomto světě v této pomíjivé formě. Připomínkou velmi bolestnou a nechtěnou. Avšak pokud se nám podaří truchlením projít, může se bolest proměnit ve vděčnost, radost a nové rozměry lásky, které přesahují náš fyzický svět. 

Cílem tohoto článku je vyvrátit nejčastější mýty o truchlení a vnést do problematiky větší pochopení. 

Ráda bych rovněž popřála vám všem, kteří si procesem truchlení právě procházíte, aby vám tato cesta přinesla i nečekané pozitivní věci. Aby byl váš život znovu dobrý, i když jinak. A pokud se vás ztráta netýká, zato máte ve svém okolí někoho, kdo jí trpí, pamatujte, že největší pomocí a laskavostí je vaše prostá přítomnost a ochota naslouchat.

Doprovodné obrazy v článku a celém čísle: Radka Folprechtová