Minimum o autismu pro každého

Co ví běžný člověk o LGBT minoritách? Pokud se vyloženě netopí v nenávistných stereotypech, pak tuší, že jiná sexuální orientace než ta heterosexuální není nemoc, ale vrozená preference. A souhlasí, že je potřeba pro tyto lidi v naší společnosti tvořit důstojný prostor, kde můžou bez obav zažívat lásku a svobodu ve vztazích i v projevech své identity.

Analogicky si kladu otázku, co bychom se mohli dozvědět o lidech, o kterých se mluví hlasitěji teprve posledních pár let: o neurodivergentních. A co pro ně udělat. Jak respektovat jejich odlišnost, aby měli možnost také zažívat větší svobodu a bezpečí ve společnosti – aniž bychom zlehčovali obtíže, které to s sebou nese. 

Zkusila jsem vybrat zásadní body a „novinky“, které by mohly patřit k základnímu balíčku znalostí pro všechny – i pro ty, kteří primárně s autisty nepracují ani nežijí.

Od poruchy k neurodiverzitě

Historicky byly autistické děti vnímány jako nemocné – a bylo potřeba je „opravit“ a normalizovat. Sám objevitel „vysokofunkčního autismu“ doktor Hans Asperger byl ukázkovým příkladem – ve čtyřicátých letech působil v prostředí nacistické psychiatrie, kde autistické chlapce „napravoval“. Ty příliš těžce postižené svými posudky posílal na smrt. I proto je dobře, že se z moderního manuálu jeho jméno jako pojmenování diagnózy definitivně vyřadilo a v současnosti se již v korektním jazyce nepoužívá.

V minulosti jsme se zkrátka soustředili především na to, co autistickému člověku „chybí“: obratnost v sociální komunikaci, rozpoznávání emocí nebo přizpůsobování se změnám. Až australská socioložka Judy Singer, sama na spektru, v roce 1998 přišla s pojmem neurodiverzita. Přirovnává variabilitu mozků k biologické rozmanitosti v přírodě, biodiverzitě. Podobně jako deštný prales potřebuje různé druhy rostlin a živočichů, aby byl stabilní a odolný, potřebuje i lidská společnost různé typy myslí. ADHD, autismus nebo třeba dyslexii či Tourettův syndrom touto optikou nevnímáme jako poruchy, ale jako přirozené variace, které evoluce vyhodnotila jako užitečné pro prosperitu lidských společenství. Jiný pohled na skutečnost, vysoká citlivost na vjemy a zvuky, jiný cirkadiánní rytmus – to všechno mohlo být pro přežití druhu klíčové.

Obhájci z řad autistů

Díky této změně paradigmatu najednou vstoupili do veřejné debaty samotní autističtí lidé. První obhájci z řad autistů (v angličtině „autistic advocates“) začali nahlas odmítat narativ, že jsou pouhými pacienty s poruchou, kteří se musí přizpůsobit, aby zapadli do norem společnosti. 

Jednou z prvních, která od osmdesátých let otevřeně mluvila o svém autismu bez studu, je americká vědkyně a aktivistka Temple Grandin. Byl o ní natočen biografický film (s výbornou Claire Danes), který zobrazuje boj s nepochopením okolí i její neskutečnou vynalézavost, jež jí pomohla vypořádat se se smyslovým přetížením a šikanou ve škole i v mužské komunitě, v níž později pracovala. S obrovskou odvahou zůstala sama sebou – a ukazovala i ostatním, že je v pořádku být bez masky.

Vědomé odkládání masky (unmasking) se postupně stává klíčovým krokem k prevenci autistického vyhoření a k udržení duševního zdraví. Lidé zjišťují, že dlouhodobé předstírání očního kontaktu, potlačování sebeuklidňujících pohybů nebo nucený small talk je stály drtivou část jejich životní energie. A bez nich se jim žije najednou lehčeji, s menší úzkostí.

Dále se začalo mluvit o tom, že takzvaný sociální model postižení – převzatý od fyzicky handicapovaných lidí – bychom mohli aplikovat i na autismus. Člověka totiž nehandicapuje jeho vlastní mozek, ale především prostředí, které s jeho odlišností nepočítá. Autistický člověk tak nezažívá vyhoření nebo přetížení proto, že by byl jeho mozek „rozbitý“, ale proto, že je nucen každodenně fungovat ve světě navrženém pro neurotypickou většinu – ve světě plném zářivek, nepředvídatelných sociálních rituálů a všudypřítomného hluku.

Mění se i jazyk, jímž o autistickém spektru mluvíme. „Když mi někdo řekne, že mám autismus, nesedí mi to,“ říká klient Libor. „Zní to jako nějaká nemoc, kterou jde chytnout. Ztotožňuju se se slovem autista – vyjadřuje to, že celá moje mysl je trochu odlišná od normy a nemusím se za to stydět.“ Autismus představuje neoddělitelnou součást osobnosti – způsob, jakým člověk vnímá svět, myslí a cítí. Lze to přirovnat k národnosti nebo leváctví: stejně jako neříkáme „člověk s leváctvím“, odmítá velká část komunity vnímat autismus jako jakýsi externí batoh, který lze ze zad sundat. Nově se někteří hlasitě a hrdě hlásí ke svému neurotypu, vznikl i hashtag #autisticpride. Den autistické hrdosti se slaví 18. června, symbolem je duhová ležatá osmička. Pořádá se také pochod za ukončení stigmatizace lidí na spektru i za jejich reálnou podporu, například vytvářením větší míry bezpečí a flexibility v pracovním prostředí.