Před 25 lety zemřel Jean Piaget

Když jsem nedávno připravoval rejstřík jedné učebnice psychologie, zaváhal jsem - patří Jean Piaget čtvrt století po své smrti (16. září 1980) ještě mezi jména lidí, nebo už se stal institucí patřící spíše do věcného rejstříku?Ale můžeme si položit důležitější otázku: Je jeho dílo už uzavřenou a překonanou kapitolou vhodnou právě jen pro učebnice, nebo je dosud živou součástí psychologického myšlení?Ernst von Glasersfeld konstatoval při příležitosti stého výročí Piagetova narození, že celý význam hluboké změny pohledu spojené s jeho dílem byl rozpoznáván jen postupně: nejprve v psychologii dítěte, v období šedesátýchlet 20. století se stala obecně známou teorie stadií kognitivního vývoje, a od osmdesátých let se na Piageta odvolávají různé proudy konstruktivismu, jež jej považují za autora, který vybudoval celou novou epistemologii natroskách metafyzického myšlení. Podle četnosti odkazů na konstruktivismus v nejrůznějších sociálních vědách a pedagogice bychom tedy mohli soudit, že vrchol vlny, kterou pomáhal vyvolat, teprve nastává. To by ale nemuselo býtsprávné kritérium. Behaviorismus v plném rozsahu pronikl do aplikací právě tehdy, když se v psychologii jeho pozice jako hlavního výkladového paradigmatu začala hroutit.Netroufám si hodnotit situaci v psychologii jako celku. Před rokem jsem se zde zamýšlel nad dnešním pohledem na L. S. Vygotského, jehož kulturní psychologie bývá stavěna do protikladu k biologicky založenému pohledu J.Piageta. Napsal jsem, že bych se - mimo jiné pod vlivem neurovědních a evolučněpsychologických výzkumů - spíš klonil právě k názoru Piagetovu, který zjednodušeně říká, že učení následuje za zráním. Zdá se mi dokonce, že dnes užje sám Piaget málo biologický, že je tedy kritizován z pozic nového nativismu: vrozeno nám je víc, než si mysleli piagetovci,"učení"je jen výběr vhodných geneticky předávaných schémat z těch, které nám vložilaevoluce do vínku.Piagetovi bylo někdy vyčítáno, že kognitivní vývoj sice hezky popisuje, ale nedostatečně vysvětluje. Současní badatelé se snaží sloučit pohledy"informačního"a piagetovského kognitivismu v tom smyslu, žeinterpretují kvalitativní změny myšlení v průběhu vývoje dítěte jako projev kvantitativních změn jeho schopnosti nakládat s informacemi - např. postupně se zvyšující rychlosti zpracování či kapacity jeho"pracovní"paměti.Řada pozoruhodně promyšlených experimentů během posledních desetiletí odhalila slabiny v některých klasických výzkumech, opravila naši představu o tom, jaké schopnosti mají děti určitého věku nebo korigovala názor, žekognitivní vývoj probíhá zhruba stejně u všech jedinců a ve všech kulturách. (Jaký důsledek má pro demokratický stát zjištění, že možná dvě třetiny jeho občanů neužívají abstraktní myšlení, které má podle zjednodušeného pojetízvládat pubescent?) Většinou se hlásíme k"falzifikacionismu"a víme, že v principu nelze vědeckou teorii dokázat ani záplavou dokladů, ale k jejímu vyvrácení stačí jeden experiment, jehož výsledek je s ní v rozporu.Nebuďme však naivními falzifikacionisty a přiznejme si, že své oblíbené teorie neopouštíme jen kvůli tomu, že tu jsou nějaká experimentální data, která jim odporují. Vědecké koncepty se opouštějí tehdy, když už nepodněcují aneorientují další bádání a když jsou k dispozici koncepty lepší. Domnívám se, že v obojím smyslu čas opustit Piageta ještě nenastal.Sám pro sebe považuji za dosud stále nedoceněný Piagetův důraz na průsečík gnozeologie a psychologie. Předjímal dnešní"expertní"přístup, když hledal za pomoci nejlepších odborníků (ve fyzice se např. obrátil naEinsteina) ústřední koncepty vědních oborů a pak sledoval jejich genezi u dětí. Jako didaktik zde vidím imperativ studovat učení jako specifické učení konkrétnímu kulturnímu obsahu (např. v jednotlivých školních předmětech),kde může piagetovský přístup jistě mnohému pomoci např. v rámci současné kurikulární reformy českého školství.