Dívka je hned ženou, ale chlapec se teprve učí být mužem

* Kde se tedy vlastnosti žen a mužů tvoří?

Ve vztahových zkušenostech. Když se narodí dívka, prožívá interakci s matkou jinak než chlapec, a to proto, že jsou si vzájemně podobné. Maminka má s dcerou větší pocit spřízněnosti, je to také tvor ženského pohlaví, má pocit, že do ní vidí, že ví, co si dívka myslí, co si přeje, co cítí. Kdežto u chlapce je to trochu vzdálenější. Je tam větší respekt vůči chlapeckému. Maminka synovi tolik nerozumí, dává mu víc volnosti, už v tom je rozdíl. Dívku považuje za pokračování sebe samé. Dcery proto mají větší problém se separovat a najít si vlastní osobnost. Mají pocit, že jim matka stále do něčeho mluví nebo je nenechá chodit ven tak jako chlapce. Dívku to ale mezi druhým a čtvrtým rokem táhne na základě jejího infantilního psychosexuálního vývoje směrem k otci. Musí se naučit ty vztahy nějak rafinovaně uspořádávat - tak, aby neztratila matku a přitom se mohla obrátit k otci. Úzkost ze vztahu je pro dívku více charakteristická, bojí se, že by mohla vztah s matkou ztratit. A ten je pro ni hrozně důležitý. Kdežto u chlapce je to jednodušší, ten má vztah k matce od začátku a v oidipální době se ještě utuží. Naproti tomu je identita u mužů problematičtější než u žen, tam je problematičtější vztahovost.

* Jak je to s identitou u dívek a u chlapců?

Díky podobnosti s matkou má žena silnější identitu než muž. Pro dívku je to něco samozřejmějšího než pro chlapce. Dívky se například lépe chrání před těžkým stresem a traumaty než chlapci v útlém věku. Tím se vykládá i větší agresivita u chlapců. Ty rány, které zažili, v nich stále jsou, proto když se setkají s něčím podobným, reagují na rozdíl od dívek ihned agresivně. Ženy také snášejí lépe bolest než muži, muži jsou naříkavější. Kluk se taky identifikuje ze začátku s maminkou, neuvědomuje si, že je chlapec. Je to nejzákladnější způsob učení - identifikace, přejímání, napodobování. Původně se identifikuje žensky a teprve mezi 2. a 4. rokem se přeorientovává mužsky. Samozřejmě hraje roli i raná identifikace s očekáváním a představou rodičů o budoucí podobě dítěte, které se jim snaží vyhovět. Když si kluk začne uvědomovat, že je kluk, i to, že na něj okolí reaguje jako na kluka, tak se jeho vzorem stane otec nebo jiný muž, například bratr, strýc. Pak musí chlapec svoji původní ženskou stránku, která se neustále hlásí o slovo, potlačit. Psychoanalýza zdůrazňuje, že to, co člověk potlačuje, není smeteno z psychiky pryč, ale má tendenci se projevovat, a sice nepřímo.

* Jakým způsobem?

Třeba tím, jak jsem říkal, že muži jsou bolestínštější. Měl jsem jednoho pacienta, který tvrdil, že neví, co je strach. Byl to policista. Měl potíže se srdcem a choval se tak, že se nechal opečovávat. Tam to projevil. Nechal se nakazit tím ženským prvkem, tím hýčkáním, tedy pocitem slabosti. Muži se snaží už jako kluci s tím bojovat, nenosí všechno to, co je holčičí, a říkají, že holky jsou hloupé. Později se pak snaží mít ženství pod kontrolou, alespoň navenek. Snaží se mít politicky a hospodářsky moc nebo mít silné auto. Projevuje se to vzhledem k psychoterapii. Na tom se shodneme s mým kolegou Vláďou Chválou. Nejdřív se musí to mužství utužit, aby muž dokázal potlačený ženský prvek přijmout, aby ho nezahltil, nezaplavil. Pakliže to z nějakých důvodů nejde, muž se snaží sílu ukazovat navenek, až se z toho může zhroutit. Velmi častým příznakem jsou srdeční potíže u mužů. Muži nechápou srdce jako zdroj lásky tak jako ženy, ale jako zdroj výkonnosti. Srdce je pumpa. Podobný význam má i pojem srdeční selhání. Muži mají strach z mužského selhání, a proto to přesunou na fyziologickou činnost orgánu. Mohou říct: selhává moje srdce, ne já. Jsou to takové alibi, psychoanalýza hovoří o psychosomatické obraně proti tomu uvědomění si, že já jsem selhal.

* Jak pohlížíte na machismus a na muže v dnešní době feminizace?

Machismus je kompenzací Achillovy paty původní ženskosti - muži dávají najevo svou sílu, aby to ženství spojené se slabostí a s citem potlačili a ukázali svou nadvládu nad ženským prvkem. Uspořádání společenství se tím dost ovlivnilo. Muži si vydobili tuto nadvládu, stalo se to tradicí a zpětně se o ni mohli opírat, jako například v některých arabských zemích. Tato tradice již dnes nestačí ke zdůvodnění toho, proč se muž chová tak či onak, proč ukazuje navenek sílu nebo proč nedokáže projevit citovost. Muž už nemá výsadní postavení. Žena je často spoluživitelka rodiny a sama rozhoduje o narození potomstva. V tomhle ohledu to mají muži těžší, musí si své chování sami zdůvodnit a reagovat na námitky žen. Ženy si samozřejmě přejí víc citovosti, nepřejí si mít muže vládnoucího ve vztazích. Muži jsou tím znejistěni.

* Jaké jsou hlavní rozdíly mezi ženami a muži v přístupu ke vztahům?

Ženy kladou důraz na vztahy, chtějí o nich v partnerství hovořit, kdežto muž nechce. Rozdíly mezi ženami a muži je třeba uznat. Žena by měla mít uznaní pro to, že muž má potíže hovořit o citech a vztazích, jeho mužskost by tím mohla utrpět. Naopak muž by měl mít pochopení pro to, že žena chce o vztazích a o citech hovořit, protože je to její téma. Mnoho problémů ve vztahu vzniká vzájemným nepochopením. Ze začátku je to fascinující, žena pozná muže - ten je jiný, tzn. má jinou psychiku. Radůza o tom v jedné písničce zpívá, že muž je jako orel, hrdý a ve výšinách. To uznání jinakosti je důležité. Napřed to fascinuje, pak ale často muž nebo žena trvá na tom, aby ten druhý byl takový, jaký já chci. Muž často při hádkách po ženě chce, aby mluvila logicky a nebyla hysterická. Logika je pro muže typická, svoji citovost drží v šachu. Ženu to ještě víc podráždí, protože chce, aby konečně nějaký cit projevil. Potlačení hraje roli třeba i v písničkách. „Dej mi pár okovů a jsem jenom tvůj,“ zpívá muž, jako by si znovu přál symbiózu s ženou, i když touží více po svobodě.

* Liší se představy žen a mužů o ženství a mužství?

Ano, i když se mluví o tom samém, představa je různá. Pro oba je vztah důležitý. Muž si přeje to, aby mu žena sloužila a byla stále okolo něj a zároveň aby potvrzovala jeho mužství, kdežto žena si přeje rovnocenný milostný vztah. Protože pro muže byl vztah k mamince vždy jednoznačný, představuje si, že je to něco stabilního. Nemusí o tom mluvit, jednou se zamiluje a takto to má trvat dál, žádné diskuse. Kdežto žena na to nahlíží, že vztah se musí neustále zalívat, musí se pro něj něco dělat, jinak uschne. Chce, aby byl muž galantní, nosil jí květiny, usiloval o ni a dobýval ji. Někteří psychoanalytici říkají, že chytrá žena by měla být matkou i milenkou.

* Jak se díváte na prohození rolí ve vztazích - na ženy generálovské a femininní muže?

Záleží na zralosti. Když má muž své mužství jasné a pevné, může projevit slabost a svou ženskou stránku a není nijak sám znejistěn a i žena cítí, že tím svou mužskost neztrácí. U ženy by to mělo být také tak. Když své ženství neztratí a dokáže se prosadit jako muž, tak proč ne. I když si myslím, že by se každý měl snažit o tu svoji specifičnost. Ženy mají, co se týče prosazení, své ženské strategie, které jsou více účinné. To vidím třeba u političek. Německá kancléřka Angela Merkelová si udržuje svou moc daleko méně problematicky než dřívější kancléř Helmut Kohl tím, jak se chová žensky. Má tendenci diskutovat, nacházet nějaký konsenzus. Když je žena mužštější a muž ženštější, hraje tam určitou roli i závist. Lidé stále touží po pradávné celistvosti, kterou jsme ztratili - tedy po tom být jak ženou, tak i mužem. Touží po ní a zároveň závidí opačnému pohlaví to, co má. Sigmund Freud hovořil o závisti penisu, na což reagovaly ženy tím, že jim muži závidí rození a kojení. Za vším je touha po celistvosti, která se projevuje v lásce jako touha po splynutí, to je něco, co nás provází celý život.

* Pokuste se porovnat ženy a muže v Česku a v Německu...

Když to vezmu psychopatologicky, v Německu jsou ženy víc depresivní. Pro ženy je vztah významný, potřebují ho a deprese je vlastně reakce na ztrátu vztahu. Typická je u nich tendence perfektně fungovat, eventuálně se podřídit rodině, stávající morálce. Snaží se obětovat, myslí si, že když se podřídí, bude ten muž spokojenější. Zpočátku se tak děje, ale později muž ztrácí před ní respekt, tedy dlouhodobě tato strategie spíše vede k rozchodu nebo ztrátě lásky. Hysterické typy, častější než u nás, si vztah zaručují působením na druhé hraním rolí, krásou a snahou imponovat. Muži imponují silou a ženy krásou a koketováním. V tomhle je rozdíl mezi německými a českým ženami. Jinak líbí se mi, že ženy zde jsou barevnější, emancipovanější, svobodnější, zajímavější. Ale když takhle chodím po městě a slyším vulgárně mluvit mladé ženy, tak nevím, co si o tom mám myslet. V Německu se to neděje. A co se týče německých mužů - ti jsou úředničtější než tady. Všechno musí být v pořádku, jsou pracovití a můžete se na ně spolehnout.

* Co by měly a neměly dělat ženy a muži pro vzájemné harmonické soužití?

Jednou ke mně přišel pár na terapii, pak jsme hovořili o tom, co se dělo na chodbě. Ten muž byl obézní. Protože tam byla jen jedna židle volná, řekla mu žena, aby se posadil. On se posadil a za chvilku mu vyčetla, že není vůbec galantní, že ji měl nechat sednout. Ženy často i nechtěně podrývají mužství. Lákají muže a pak je odmítají. Snaží se nad nimi získat moc, a pak se nemají o koho opřít. Někdy jej znejisťují tím, že mu stále něco vyčítají a on má pak špatné svědomí. To muži těžko snáší, udělají pak pro ženu vše, jindy se jí podřídí, či naopak se obrní. Vše, o čem hovořím, ženy i muži tuší, automaticky to cítí. Podrývání muže znejistí, ženy to vědí, a pak ho zase mužsky potvrdí - čímž ho manipulují. Muž zase cítí, že žena chce vztah, nejvíc ji raní tím, když přestane mluvit a vezme si noviny nebo si sedne k televizi. Ženy i muži cítí, co toho druhého raní, a snaží se různě toho druhého manipulovat, když chtějí něčeho dosáhnout. Je nutné, aby si obě pohlaví uvědomila a uznala rozdíly mezi sebou, respektovala je a těšila se z nich.

* Jsou dnešní muži ženskou emancipací ohroženi?

Celkově ženy emancipací, která je samozřejmě odůvodněná, muže znejisťují. Po několika tisících letech se najednou mužská role dostává do krize, je znejisťována. Je to něco, co je geneticky v nás a teď najednou to má být jinak. Často vídávám konflikt mezi mužem a ženou - žena si vezme muže, nejdřív ho obdivuje a potom se v manželství po čase emancipuje a chce ho změnit ve znamení rovnoprávnosti. Já těm ženám trochu provokativně říkám: Jak k tomu ten muž přijde, vy jste se chovala tak a tak, oddaně a láskyplně a on vás chce mít takovou, jakou si vás vzal. Takové problémy vznikají nejen během tisíciletí, ale znova během manželství.

***

/Jan Poněšický/ Lékař, psycholog, psychoanalytik a skupinový psychoterapeut Po absolvování Lékařské fakulty UK v Praze studoval dálkově psychologii. Žije a pracuje na saském severozápadním úseku Krušných hor, mnoho času tráví i v Čechách. V roce 1977 emigroval do SRN, kde pracoval na několika psychoterapeutických a psychosomatických klinikách. Přednáší v psychoanalytickém institutu v Drážďanech a Lipsku a na Pražské psychoterapeutické fakultě. Funguje jako supervizor a vedoucí balintovských skupin a vede SURovskou komunitu. V loňském roce vydal knihu Fenomén ženství a mužství.

/Muž se snaží sílu ukazovat navenek, až se z toho může zhroutit. Velmi častým příznakem jsou srdeční potíže u mužů. Nechápou srdce jako zdroj lásky tak jako ženy, ale jako zdroj výkonnosti./ /Pro muže byl vztah k mamince vždy jednoznačný, představuje si, že je to něco stabilního. Nemusí o tom mluvit, jednou se zamiluje a takto to má trvat dál, žádné diskuse. Kdežto žena na to nahlíží, že vztah se musí neustále zalívat, musí se pro něj něco dělat, jinak uschne./

O autorovi| Lucie Hrdličková