Je vše v genech?

Představa genetické determinovanosti člověka není svou celkovou koncepcí v podstatě ničím novým. I všechny minulé doby viděly člověkův osud jako někde vepsán či nějak jinak determinován. Koncepce typu „vše je v genech“ je samozřejmě svou povahou tautologická, nenapadnutelná a v posledku věcí víry. Ponechme teď stranou zcela speciální biologickou problematiku typu, co to vlastně gen je, zda je smysluplné koncepci tohoto typu zavádět a jak by měl či neměl být definován. Koncepce genu je jistě z mnohého hlediska užitečná, ale mělo by být jasné, že se jedná o pomocný intelektuální konstrukt pro snazší pochopení světa a že „je“ trochu jinak než jsoucna typu kámen, dub či soused Novák. Gen „jest“ podobně jako třeba divoženka, flogiston, molekula, inflace, dharma či jiné lidské myšlenkové výtvory, které nám v různých dobách a kulturách umožňují pochopit svět. Svým způsobem jsou geny tím více, čím více se s nimi operuje a jedná, jak je ostatně u abstrakt obecně zvykem. Obecně vzato v sobě neseme determinanty pro všechnu naši morfologii, typy chování i pro vše, co se můžeme naučit (naučit se můžeme třeba japonsky, ne ale třeba echolokaci po způsobu netopýrů, alespoň bez přístrojového vybavení ne). Z tohoto širokého hlediska je zajisté všechno na člověku geneticky determinováno a jako u všech všezahrnujících koncepcí se jedná o jakési ultima ratio, z něhož dál už neplyne nic. Je to zcela podobné, jako u kreacionistických koncepcí, kdy je vše dílem stvořitelského božstva. V praxi je značná potíž s tím, že determinační přiřazení úseku DNA, označitelného jako gen, k jednomu znaku či vlastnosti je spíše výjimkou než pravidlem, řada genů má až stovky tzv. pleiotropních účinků na různé aspekty organismu, a naopak jeden jeho aspekt, třeba tvar nosu a jeho vznik, je výsledkem souhry velmi mnoha z nich. Tudíž představa jednoduchého inženýringu, kdy budoucí rodiče nechají z oplodněného vajíčka vyříznout řekněme geny pro pihovatost, plešatost, homosexualitu a alkoholismus a za devět měsíců si odvezou z nemocnice nemluvně svých snů, je mírně řečeno dětinsky pobloudilá, byť se o dědičnosti těchto vlastností leccos ví. Optimismus tohoto typu je zhruba podobný odhodlání atleta, který dnes vzepře dvacetikilovou činku a po příslušných letech tréninku se chystá na vzepření Národního divadla. I často přetřásaná otázka lidského klonování je do značné míry masmediální bublinou. Ne že by snad podobná věc v případě člověka nebyla možná -je naopak velmi pravděpodobné, že bude v brzké budoucnosti i u lidí zvládnuta. Otázkou pouze zůstává, proč tak vlastně činit. I „přečtení“ lidského genomu pochopitelně není jeho dokonalým porozuměním a to by ještě stále nebylo možností jeho neomezené manipulace. O prevenci některých dědičných chorob už se naopak ví leccos relativně dlouho, namnoze už od druhé poloviny 19. století. Příliš šťastná není ani diskuse vedená v intencích polarity „dědičnost-výchova“ a jejich podílu na utváření člověka. Jak už bylo řečeno, člověka nelze vychovat k něčemu, k čemu by neměl nějakou, byť latentní dispozici (mohou to být i dispozice poměrně zasuté). Naopak se jakákoli lidská vlastnost nemůže projevit jinak než prostřednictvím výchovy v širokém slova smyslu - dítě nemůže vyrůstat osaměle a ukázat se ve své „pravé“ pouze genetické a neovlivněné podobě. Ostatně i vyšší zvířata nutně potřebují interakce s rodiči a sourozenci, jinak z nich vyrostou naprostí sociální mrzáci -teprve tak od ještěrky níže vůbec není něco jako tradice, ale i tam funguje cosi jako sebevýchova interakcemi s prostředím a s tím souvisejícím učením. Tato složka by se neměla podceňovat ani u lidí -celou motoriku a prostorovou orientaci se dítě učí v zásadě samo. Jakou část podnětů produkovaných okolím člověk přijme a jakou ne, už je věcí jeho vnitřního vyladění a, chceme-li, determinace. Na tradici a výchově je pochopitelně plně závislý komunikační jazyk a s ním související základní rozvrh chápání světa, hygienické a stravovací návyky a další podobné charakteristiky. Osobní tempo, temperament, povaha a příbuzné osobnostní črty jsou však ovlivnitelné jen nepatrně, a pokud, tedy nějakým destruktivním způsobem.