Když vzdělání zabíjí…

Je vysokoškolský systém u zrodu psychických problémů?


Článek o osobních psychických problémech během vysokoškolského studia i o problémech studentů, kteří přicházejí pro radu, zjevně rozjitřil citlivé téma a mnoho dalších studentů z celého světa přispívalo v komentářích k článku svými vlastními příběhy. Guardian si zájmu samozřejmě všiml a jeho vlastní redaktorky Claire Shaw a Lucy Ward přišly o pár dní později s článkem Černé myšlenky: proč v akademickém prostředí přibývá případů psychických nemoci (Dark thoughts: why mental illness is on the rise in academia). Zde se pokoušejí o analýzu problému, který původní text otevřel.


Nejde jen o studenty

Nejprve pár faktů: asociace britských psychiatrů uvádí, že téměř 30 procent studentů trpí klinickou mírou stresu a úzkosti a že počet sebevražd v řadách studentů vzrostl od roku 1985 do roku 2005 o 170 procent. Tato neveselá čísla potvrzuje také britský statistický úřad, který v roce 2012 zveřejnil data, podle nichž stoupl počet sebevražd studentů v předchozích pěti letech o 50 procent. Článek poté poukazuje na to, že úzkostmi a depresemi vyvolanými stresem netrpí pouze studenti, ale také univerzitní pracovníci. To zároveň znamená, že důvodem psychických potíží nejsou pouze známí britští strašáci v podobě studentských půjček. V článku jsou předloženy další důvody - přepracovanost, pracovní nejistota a nestabilita, stálé zvyšování požadavků na produkci vědeckých výsledků a tiše vštěpované přesvědčení, že hodnota akademického pracovníka spočívá pouze v jeho pracovním výkonu, jmenovitě v publikacích a v množství grantů, které získá pro své pracoviště.

Britští univerzitní učitelé a badatelé navíc trpí během své kariéry velkou a stresující mírou nejistoty - v UK je běžné, že univerzitní pracovník nedostane stálé místo třeba do čtyřiceti a léta se protlouká jedno či dvouletými pracovními úvazky. Nebo je ještě ve čtyřiceti vděčný za krátkodobou post-doktorandskou pozici. Každou chvíli je tedy člověk vystaven možnosti, že za pár měsíců nebude mít práci - „plán B“ je všeobecně rozšířený pojem - každý akademik by měl mít rozmyšleno, co bude dělat, když najednou nedostane další univerzitní místo. Horečné produkování článků s tím samozřejmě souvisí - publish or perish je známé úsloví glosující strasti anglosaského akademického provozu. Buď člověk publikuje (často i tytéž výsledky pořád dokola, protože kreativita a inovativnost mají také své meze), nebo ho konkurence převálcuje. Akademické prostředí představuje tedy časovanou bombu pro všechny jedince, kteří jsou citlivější, hůře zvládají stres anebo jsou třeba příliš sebekritičtí a neodevzdávají dostatečně rychle nekončící množství odborných publikací.

Prověřených dat, která ukazují nesnáze akademického života, je tedy více než dost. Vraťme se ale k oné anonymní úvaze, která všechno odstartovala. Jejím ústředním sdělením není jenom konstatování, že akademické prostředí je značně stresující - to ví každý, kdo byl na nějakou dobu jeho členem, aniž by si o tom musel číst jakékoli studie. Hlavní a nejvíce šokující teze článku spočívá v tvrzení, že psychické problémy, které náročný akademický provoz vytváří, jsou v tomto prostředí do velké míry akceptovány jako zcela přirozená součást práce nebo studia.


Studuj, na život zapomeň

Autorka příspěvku například popisuje, že ve studovně pravidelně vídá spacák připravený pro kolegu, který měl pocit, že nemůže ztrácet drahocenný studijní čas dojížděním domů. Zarážející pak není v první řadě to, že se něco takového děje, ale především skutečnost, že je to bez problému přijímáno a považováno za správné jednání doktorandského studenta - kdo nepracuje přes noc a nevzdá se v zájmu studia společenského života, dělá něco špatně. Mnozí další studenti pod článkem přispěli svými vlastními zkušenostmi - jak jim vedoucí sdělili na počátku studia, ať při doktorátu ani nepomýšlejí na harmonický partnerský nebo nedej bože rodinný život; jak se učitelé „předháněli“ v tom, jak rychle se jim při jejich badatelském snažení rozpadla rodina; nebo jak jim kolega pravděpodobně trochu povýšeným tónem sdělil: „Někdo se rozhodne při doktorátu uchovat si společenský život. Proč ne, ale pro mne to nepřipadá v úvahu.“

Je opravdu akademický život plný přepracovaných studentů, kteří spí v pracovnách, nebaví se spolu, protože není čas, a nemají partnery, protože by to s nimi nikdo nevydržel? Po dvou letech strávených doktorským studiem na britské univerzitě mohu říci: na tom všem je nezanedbatelný kus pravdy. Ale je to pravda viděná jen z té nejvíce negativní stránky.

Je fakt, že tvrdá soutěživost studentů, kteří dobře vědí, jak těžké pro ně bude se v akademické sféře udržet, může být pro citlivější jedince až nesnesitelně vyčerpávající. Je také pravda, že často uslyšíte doktorandské studenty předhánět se v tom, kdo pracuje více hodin denně; kdo přišel do knihovny jako první a odchází jako poslední; kdo byl přijat na jakou konferenci a kdo se chystá publikovat článek ve významnějším periodiku. A - jakožto studentka „pouhé“ skotské univerzity - si nechci ani představovat, jakých podob musí tato všudypřítomná soutěživost nabývat na těch nejslavnějších britských univerzitách - Cambridge a Oxfordu.

V souvislosti s vyžadovanou a ceněnou pracovitostí je také pravda, že určitá míra duševního nepokoje je považována často za něco, co studenta spíše šlechtí, neboť mu dovoluje pyšnit se statusem pracovitého jedince, který pro kariéru udělá cokoli. Únava, málo spánku, stres a úzkosti jsou tak opravdu psychickým nepohodlím, které je nejen akceptováno, ale do určité míry dokonce podporováno jako známka dostatečného studijního nasazení. Jak zmiňuje jeden anonymně vystupující student v diskuzi pod článkem, v jejich akademickém týmu byl osamocený život nebo alespoň rozvod cenným bodem k dobru, protože se jím dokazovalo, že je člověk připraven položit celý svůj život bezvýhradně na oltář vědy.

Netřeba dodávat, že tohle je samozřejmě extrém - a já sama jsem se s takovými názory během studia a rozhodně nesetkala, ačkoli je obecně dodržovaným pravidlem, že studentky by neměly do konce studia ani pomyslet na založení rodiny a že na partnery a přátele obecně není zase tak moc času. Na druhou stranu nic není tak zcela černočerné - na společné espresso v univerzitní knihovně se čas vždycky nějak našel…

Zcela jinou otázkou je, do jaké míry jsou přijatelné, nebo dokonce podporované vážnější psychické potíže, ať už jde o hlubší formu úzkostí či deprese, nebo v ještě horším případě propuknutí schizofrenie. Je jasné, že tak závažné psychické poruchy, které člověku studovat zcela zabrání, nejsou žádoucí - a domnívám se, že rozhodně nejsou ani tiše akceptované.


Neboj se a přijď do poradny

Tomu, aby pouhý stres nebo mírná úzkost před zkouškou nevedla k rozvinutí těžších psychických onemocnění, má sloužit tzv. counselling. Ten na britských univerzitách běžně funguje - jedná se o poradnu pro studenty, kde jsou poradci (counsellers) ochotni naslouchat a pomáhat s problémy, s nimiž studenti přicházejí. Poradci jsou vyškolení profesionálové, kteří vystudovali psychologii nebo sociální práci, a sezení s nimi je velmi podobné jakémukoli jinému sezení u psychologa. Každý student má navíc právo na jednu návštěvu poradce týdně, a terapie tedy může být dostatečně intenzivní. A s ohledem na to, jak se v UK platí skutečně za vše, je bezplatná služba univerzitní poradny malým zázrakem.

Navíc existují i další organizace a aktivity, které péči o duševní zdraví studentů podporují - byla jsem například svědkem celodenní akce o well-being, která se konala v prostorách univerzity a v jejímž rámci si studenti mohli zacvičit jógu, dozvědět se o zdravém stravování nebo se účastnit množství přednášek a workshopů věnovaných zejména problému stresu a jeho adekvátnímu zvládání.

Přes všechny podpůrné prostředky se ale nedá popřít, že je skutečně nebezpečně snadné se nechat v akademickém prostředí strhnout atmosférou stresu, která zvláště mezi staršími studenty, kteří začínají s úzkostí uvažovat o svém budoucím uplatnění, vždy bude do velké míry panovat. Pohlédneme-li však na problém z pozitivnější stránky, můžeme se také pokusit naučit se, jak s pochybnostmi, stresem a přepracováním bojovat. V tomto bodě je nesmírně důležité přijít na to, co nám osobně při přemáhání stresorů a nabývání životní rovnováhy pomáhá. Pro každého to bude něco jiného, ale sport, relaxace (nebo jóga jako propojení obou), stejně jako čas pro sebe a na odpočinek, vědomí své vlastní hodnoty nezávislé na výkonu a blízkost přátel asi natrvalo zůstanou evergreeny duševní pohody. Jen je třeba na ně nezapomínat ve chvíli, kdy nasedáme do akademického kolotoče.

Zuzana Daňková