Těžký život kedlubny...

Vegetariáni a vegani pozor! Pokud se považujete za vysoce etické bytosti, které by ani mouše neublížily, a přitom vám nevadí nakrájet si do salátu mrkev, tak trochu klamete sami sebe. Množí se totiž vědecké důkazy o tom, že i rostliny mají vědomí a mohou navzájem komunikovat podobně jako zvířata a lidé. Na univerzitě ve Florencii např. vypozorovali, že popínavé fazole spolu soutěží o klacík, kolem kterého by se mohly obtočit. Jakmile fazole zjistí, že konkurent si už klacík zabral pro sebe, přestane se o něj snažit a najde si jiný cíl. Jak se o vítězství svého druha dozví, to je ovšem záhada. V Britské Kolumbii zase provedli řadu experimentů, během nichž si stromy (dokonce různých druhů) předávají informace o škůdcích: napadne-li škůdce jeden smrk, nejen všechny smrky, ale i borovice v okolí vyvinou obranné prostředky ještě předtím, než jsou samy také napadeny. Rostliny samozřejmě nemají mozek ani smyslové orgány, kterými by mohly vnímat a myslet – přesto je celé jejich „tělo“ od kořenů až po ten nejmenší trn vybaveno obrovským množstvím receptorů, které reagují na neuvěřitelně jemné změny v okolí. Na základě těchto signálů se rostlina „rozhoduje“, zda už má začít kvést, nebo počkat, až z ní někdo posbírá housenky, jestli se ji chystáte zalít, nebo jestli má jít radši spát. Což koneckonců ti, kdo své květinky mají rádi, dávno vědí i bez vědeckých laboratoří. Jen vegetariáni to stále jaksi nechápou, roní slzy nad vepřovými řízky a pokrytecky si místo nich strouhají na talíř jemnocitné kedlubny...