Noví poutníci: duchovní "turistika" se vrací

V dnešní době, prosáklé pracovním nasazením a technologickými výdobytky, ustupují náboženské i světské rituály do pozadí. Považujeme je často za něco překonaného, ovšem stále více se ukazuje, jak jsou pro nás přece jen důležité. Čím více pracujeme, tím dříve nás dostihne touha po duchovnu, po dosažení něčeho, co přesahuje rámec naší všednodennosti. Typickým zástupcem těchto potřeb mohou být stále oblíbenější poutní cesty. Ve starověku a středověku něco naprosto zásadního pro každého věřícího, ať už vyznával judaismus, křesťanství, islám, či jiné náboženství. Jenže kdo na to má dnes čas, že? Postupně se ukazuje, že… téměř každý.

Bez ohledu na náboženský rozměr představuje vykonání poutní cesty důležitý akt v životě každého člověka. Málokterá situace vám dá tolik prostoru k souznění s přírodou a sebou samým. Kupříkladu pro šestatřicetiletého Honzu z dokumentu Camino na kolečkách měla cesta do Santiaga jiný než náboženský význam: potřeboval si dokázat, že i navzdory postupující roztroušené skleróze dokáže v životě zvládnout něco takto náročného. Je jasné, že bez pomoci ochotných přátel by pouť na kolečkovém křesle nebyla myslitelná, což této cestě dodává i další, lidský rozměr. A ten zdaleka není poslední.

Podle psychiatra a terapeuta Raviho Chandry, hlásícího se k buddhistickému odkazu, je celý život v podstatě poutí. Během ní se učíme hledat smysl a naše místo ve světě a zároveň překonávat utrpení. Jeho pojetí cesty je transcendentální, přesahující hranice národů i člověka samotného. To může pro leckoho znít až příliš ezotericky. Ovšem pozor, tahle rovina je s poutěmi jaksi neodmyslitelně spojena! V boxech okolo si můžete přečíst autentické pohledy tří poutnic, které bez ohledu na jejich prvotní náboženské nastavení spojuje pokora a jakási víra v zázraky. Ty se ze subjektivního pohledu na pouti totiž opravdu dějí – člověk si všímá detailů, vůči nimž je v běžném životě lhostejný. Zpěv ptáků, šelest přírody, křupající šotolina pod nohama; stejně jako třeba vlastní dech a schopnosti či nedostatky těla. Všechny ty detaily bohatého světa kolem nás, vůči nimž jsme v každodenním shonu slepí, se začnou na pouti naplno vyjevovat. V určitém slova smyslu se může jednat o podobný způsob seberozvoje, jako jsou terapie či tradiční cestování.

Camino de Santiago neboli svatojakubská cesta dává vzpomenout na řeckou peripatetickou školu, kterou založil Aristotelés. Přestože rozšířená představa, že filozofové přemýšleli především během dlouhých procházek, je zřejmě mylná, vliv chůze na tříbení myšlenek není radno podceňovat. Vždyť podle pravidelných odpoledních špacírů Immanuela Kanta, zřejmě nejvlivnějšího novověkého filozofa, si mohly tehdejší hospodyňky seřizovat hodiny. Příznivý vliv chůze na přemýšlení je zřejmě nezpochybnitelný a soudobé poutě tuto starou moudrost do určité míry znovuobjevují.

Autenticky o putování

Marta, sestra Jany
Pěší pouť ze Svaté hory u Příbrami do jihofrancouzských Lurd byla asi mým největším životním zážitkem. Se sestrou Janou jsme putovaly dva měsíce. A proč? Šly jsme si vyprosit uzdravení z mé hluchoslepoty. S deseti kilogramy na zádech a průměrně 30 km denně po celých 1655 kilometrů to bylo hodně náročné. Skoro pořád pršelo, i když svatý Medard nám zařídil, že čtrnáct dní pršelo, jen když jsme zrovna procházely civilizací, kde jsme se mohly někde schovat.
Co mi pouť dala? Lurdy jsou pro katolíky místem mariánského zjevení a zázračných uzdravení. Viditelný zázrak se v mém případě nestal, ale říkám, že se stal neviditelný zázrak: můj zdravotní stav se totiž nezhoršuje. Ujasnila jsem si také hodně věcí v záležitostech víry (třeba mariánské modlitby jsou mi nyní mnohem bližší) a prohloubil se můj vztah se sestrou.

Jana, sestra Marty
Na pouti má člověk tolik času, že si horem dolem promýšlí všechny palčivé věci svého života. A pak přijde chvíle, kdy už není další způsob, jak nad danou věcí uvažovat, a vy ji prostě pustíte z hlavy, odevzdáte (někdo vesmíru, jiný Bohu) a už jen jdete. Každý den pouti prožijete naplno. Čas ubíhá úplně jinak. Žijete přítomností. Vše – krajina, počasí, lidská setkání – se vám vryje silně do paměti. Vše prožíváte intenzivněji, nezapomenutelně. Bavilo mne poznávat nové lidi a zakoušet to každodenní postarání se. Celá cesta byla poseta tolika dary, které jsme se učily přijímat. Bylo mi jasné, že ať už nás na naší cestě čeká cokoliv, nějak nás to promění. Když jsem po 60 dnech putování uviděla v dálce ceduli s nápisem Lurdy a Martu, která se rozeběhla a radostně u ní poskakovala, vehnalo mi to slzy do očí. Žádný okamžitý zázrak se nestal, ale my obě víme, že ta cesta nás skutečně proměnila.

Lucie
Camino se jde bez plánování. S kamarádkou jsme ráno vstaly a vyrazily po značkách. Jen zhruba jsme věděly, kam míříme, večerní ubytování se nedalo zarezervovat. Na Camino se nemůžete moc připravit: bude se vám dít, co se vám bude dít. Už chvíli po začátku cesty jsme začínaly mít podezření, že máme víc štěstí, než si zasloužíme. Děly se nám „naše zázraky“ – laskavé náhody, které jsme začaly zapisovat do deníku.
Nejdřív to byla všechno jenom legrace. Po asi pěti dnech byly únava a nepohodlí těla nepřehlédnutelné, dny se zdály dlouhé, cesta před námi nekonečná. V tu dobu pro mě přišla doba, kdy jsem se cítila „spirituálně nahá“. Měla jsem pocit, že vnímám souvislosti, které by mě dřív nenapadly, nebo bych se za ně styděla. V hlavě se mi střídaly myšlenky a pocity, před kterými nešlo utéct. Zdálo se jednoduché a samozřejmé ztratit se v modlitbě.
Camino vám dá klid. Pocit, že vše je tak, jak má být. Že jste laskavě vedeni. Cítím, že pokud nechám život, aby mě vedl stejně tak, jako to dělala poutní cesta, bude se vše dít v mém nejlepším zájmu. Nemusím se bát, nemusím se zabezpečovat, přemýšlet o budoucnosti do posledního detailu. To nejcennější, co si z Camina odnáším, je pocit vděčnosti a důvěry ve svět. Určitě za tím částečně je chůze jako rytmická, monotónní, meditativní činnost, která člověka uzemňuje a pomáhá mu víc být v kontaktu sám se sebou.
Také jsem si začala uvědomovat svoje potřeby. Na Caminu potřebujete celkem málo věcí, ale všechny potřebujete opravdu hodně. Potřebujete si odpočinout, najíst se, spát. Říká se, že Camino je jako zmenšenina života, a taky to, že na Caminu nenajdete nic než to, co tam sami přinesete. Je zajímavé pozorovat, co se vám na Caminu stane. Mně moje zážitky z Camina zrcadlily některá důležitá témata mého života, poznala jsem se o něco líp. Odnesla jsem si taky klid a jistotu svých myšlenek. Pocit, že v sobě dokážu dobře číst a chovat se podle toho, což je podle mě ten nejlepší způsob, jak se chovat „správně“.

Použitý zdroj:
Chandra, R. (2013). The Pilgrimage, Therapy, and Life Journeys. Psychology today [online].