MOJE NEJHORŠÍ HODINA ROŠŤÁCI

Jsem středoškolská učitelka na penzi. Mým oborem i koníčkem je historie. Tuhle jsem v novinách četla zprávu o tom, že kambodžská policie zatkla falešné mnichy sbírající almužny. Noticka popisovala šťáru v řadách povalečů, kteří se na ulicích Phnompenhu vydávali za buddhistické řeholníky, mámili z věřících milodary a večer pak už „v civilu“ roztáčeli vyžebrané almužny po barech a lusthauzech. Inu, Kambodža, tam je možné ledacos. U nás by se nic takového stát nemohlo. I když... I když historie zaznamenala, že v roce 1356 se jistý Jan ze Svídnice a jeho kumpáni přestrojili za Krista a svatého Petra s Pavlem a simulovali ohromeným vesničanům kdesi na Kladsku druhou návštěvu Spasitele na Zemi. Konsternovaní rolníci ochotně solili zlaťáky na podporu božské mise. Ostatně, takové lišáky zná přece už i Bible. Vzpomeňme jen na Jákoba, který vyfoukl chlupatému Ezauovi požehnání od otce, když se vplížil k jeho smrtelnému loži v kůzlečí kožešině. Tak vidíte. A to se někteří rošťáci ani nemusejí kostýmovat. Pedagog Jakub Hron popisuje v knize Skutky lidské případ kuliferdy, který v předminulém století nabulíkoval desítkám ruských sedláků, že na Jupiteru je mnoho úrodné půdy a že se tam stěhují lidé z celého světa. Sedláci mu levně prodali statky a putovali k Jupiteru. Inu, Rusko, tam je možné ledacos. I když... I když co slavný český hochštapler Harry Jelínek, který dokázal prodat hrad Karlštejn, telegrafní tyče na Křivoklátsku i linku pražské elektrické dráhy č. 1? A co teprve takový... Anebo... A proč o tom vlastně píšu v rubrice Moje nejhorší hodina? Nebyla to přímo vyučovací hodina (o těch možná až někdy jindy), ale můj čerstvý zážitek se školou i s podvodníky souvisí. Nedávno jsem šla v Praze po Příkopech a tu mne zastavila skupinka hastrošů. Pomalované tváře, paruky, v ruce řehtačky a kelímek od coca-coly: „Poslední zvonění! Přispějte, paní, na maturitní večírek chudých studentů...“ Vyndavám z kapsy padesátikorunu a nechávám ji zmizet v útrobách plastikového kalichu. V tom můj pohled padne na dívku s přimalovaným bíbrem a pihami. „Noné, vždyť je to Monika od nás z baráku,“ říkám si v duchu, „ale ta je teprve ve druháku. A ten sígr s pirátským šátkem, není to její kluk? Vždyť ten maturoval už loni, několikrát jsem ho přece doučovala z češtiny. A nedělá on snad v reklamní agentuře?“ Pěkně mě doběhli... Je úsměvné, jak jsou naše děti obrazem našeho světa. A historie? Ta se vlastně jen pořád opakuje. Jak praví klasik: „Všade klamstvo, iba v mlieku voda.“