Ad Čtyřhodinové děti - horký „brambor“ pro úřady

Reaguji na dopis Ilony Tomanové, který byl zveřejněn v čísle 8/2006 časopisu Informatorium 3-8. Ráda bych upozornila na to, že čtyřhodinové děti nejsou oříškem ani tak pro úřady, ale především pro mateřské školy. V roce 2005 jsem musela - kvůli snížení úvazků - rozvázat pracovní poměr s učitelkou, o které jsem věděla, že je oblíbená u dětí, rodičů i v kolektivu, o jejích schopnostech nemluvě. Jenže někdo to být zkrátka musel, a jak většina ředitelek určitě dobře zná, vybrat jednu z řady je vždycky to nejhorší. Díky čtyřhodinovým a pětidenním dětem bude naše školka v příštím roce s největší pravděpodobností řešit podobný problém. Jsme na malém městě, kde zatím není příliš pracovních příležitostí, a počet dětí nám stále mírně klesá. Naopak nám stoupá počet dětí s omezenou docházkou a ty nám na úvazcích bohužel nepřidají. Maminky chtějí zůstávat na mateřské co nejdéle a děti do školky dávají jen na 4 hodiny denně. V našem případě není možné děti na omezenou docházku nepřijmout, potřebujeme každé dítě a ty, co mají docházku omezenou, jednou budou celodenní. A jsme u existenčního problému. Na kolektivní snížení úvazků všem zaměstnancům pracovní kolektiv už jednou nepřistoupil, takže budeme nejspíš opět řešit nadbytečnost zaměstnanců. A koho propustit? Učitelku? S tímhle počtem dětí ne. Uklízečku? Jeden člověk nestihne uklidit čtyřpavilónovou školku se spojovací chodbou, když se některé prostory musí uklízet několikrát za den. Topiče? Jedinou mužskou sílu v kolektivu, která nám dělá údržbu? Většina provozních zaměstnanců už teď pracuje na zkrácený úvazek. Pokud někoho propustím, ostatní se podělí o jeho práci, ale o nic víc. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice pomohlo maminkám, ale všechno má v reálu svůj rub a líc. Maminky, které by chtěly jít z finančních důvodů do práce při mateřské, práci sice dostanou, ale většinou na poloviční úvazek, což znamená 4 hodiny čisté pracovní doby. V našich podmínkách, kdy se do zaměstnání dojíždí, jim čtyřhodinová docházka nepomůže. Je potřeba mít alespoň hodinu na cestu do a ze zaměstnání a my jim v tom nemůžeme pomoci, jelikož docházka je povolena pouze na 4 hodiny denně. A pro mateřské školy je tento zákon díky normativům spíše likvidační. Situaci nám komplikuje také rozdílný názor MŠMT a Krajského úřadu v Plzni, jak uvádět děti do výkazu. Náš problém je zkrátka v tom, že na čtyřhodinové děti dostáváme nízký limit zaměstnanců, školky jsou v dopoledních hodinách přeplněné, a dítě je ve školce přítomno v době, kdy probíhá ta nejdůležitější část výchovy a vzdělávání z celého dne. Podle jednoho z výkladů MŠMT je možné, že ředitel školy nemusí přistoupit na právní změnu docházky a čtyřhodinovou docházku nepovolí. Rodiče ji sice budou dodržovat, aby nepřišli o rodičovský příspěvek, na který mají právo, škola vydá potvrzení o čtyřhodinové docházce, protože potvrzuje faktickou docházku dítěte, ale rodiče platí plné školné a stravné za celodenní docházku, které je při omezené docházce o něco málo sníženo. Podle KÚ v Plzni máme uvádět do výkazů skutečný stav v září a podle situace žádat v průběhu roku o změny, a třeba i navýšení rozpočtu. Ale budou nám skutečně rozpočty navýšeny jak v penězích, tak v limitu zaměstnanců? V minulém roce jsem o limit zaměstnanců bojovala, protože počet dětí klesl o pouhé tři, a přibylo jedno s pětidenní docházkou, ale ani tento argument mi nepomohl a propuštění jedné z učitelek jsem se nevyhnula. Při mé osobní návštěvě na krajském úřadě jsem byla důrazně upozorněna na zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, kde jsou uvedeny sankce při překračování závazných ukazatelů. Kde máme brát jistotu a jak tedy organizačně zajistit další školní rok? Bylo velice zajímavé přečíst si výsledky průzkumu Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. Problémy v něm popsané pálí opravdu snad všechny mateřské školy. Jenže je pravdou, že školky mlčí, pracují a hledají kompromisy. Pro naši školku ale tahle doba skončila, a jsem si jistá, že to bude zanedlouho platit i pro mateřské školy v okolí. Kompromisy zkrátka došly a hledání přijatelných cest je v nedohlednu. Už za stávajících podmínek musí děti snášet věčné střídání učitelek a spojování tříd. Někdy přemýšlím, pro koho tu vlastně jsme. Pro právní normy? Pro úřady? Nebo dokonce pro děti? Třetí je správně a budeme pro to dělat maximum. V naší situaci nemáme co ztratit, ale rozhodně máme za