Co dělá člověka člověkem

Jakožto lidé jsme se identifikovali zejména se svým intelektem (cogito, ergo sum): vymezovali jsme se tak vůči zvířatům, jež vysoce převyšujeme svou schopností myšlení, jazyka, umění, kultury… od toho jsme odvozovali svou pozici na vrcholu. Pokročilé jazykové modely, AI asistující vědcům, tvořící hudbu, píšící literaturu a malující obrazy nás nutí znovu se zamyslet nad tím, co nás činí lidmi.

Možná si na sobě začneme více cenit jiných schopností, vlastností a rysů: altruismu a sounáležitosti, morálky a hodnot, moudrosti a nadhledu. Důležitou součástí lidství je též emotivita. Právě emotivity, zejména té vyšší, obsahující dlouhodobé city, bychom si mohli více považovat, více se s ní identifikovat. Patří sem zejména láska, ale i touha po smyslu, po něčem, co nás přesahuje. Laskavost, respekt a úcta, vděčnost. Hrdost, smutek a truchlení, spravedlivý hněv… to vše dělá člověka člověkem. My lidé také ctíme určité hodnoty, máme svědomí. Jde o klíčový konstrukt, který způsobuje, že se plus minus chováme dobře, pomáháme ostatním, děláme zodpovědně svou práci, nepodvádíme, neubližujeme – nebo alespoň ne moc, ne víc, než je nutné. Ne že by to tak bylo vždy a všude a u všech, ale většina z nás ví, o čem mluvím. Většina z nás se nesnaží vyhrát soutěž podvodem, protože bychom sami ze sebe neměli dobrý pocit. Otázkou je, zda je principiálně možné, aby něco takového měly stroje. 

Pro prožívání výše zmíněného máme genetické předpoklady aktivované v průběhu růstu a zrání, formované výchovou. Láskyplnou péčí rodičů, kteří dávají svému dítěti najevo, jak je těší, že je na světě, reagují na ně, ochraňují je a snaží se uspokojit jeho potřeby. Ale také mají své limity a nároky.

Empatie a svědomí

Dítě se stává člověkem v průběhu svého dětství a dospívání mezi dalšími lidmi. Během roky trvající láskyplné péče a výchovy se propojí jeho nervové obvody v mozku tak, že mu dělá dobře, když někoho jiného potěší, a bolí ho, když vidí druhého člověka trpět. Též naše svědomí se formuje výchovou. V průběhu dětství a dospívání zraje morálka, nastavuje se systém hodnot. Ne že by to v dospělosti bylo neměnné, my psychoterapeuti však víme, jak je změna těžká. S některými klienty pracuji na zmírnění příliš přísného superega, jež je trestá sžíravými výčitkami za naprosto minimální „prohřešky“: mladá dívka řezající se do krve, protože když jí přišel ke škole naproti dědeček, cítila se trapně před spolužačkami a nepozdravila jej hezky… matka tříletého syna, kterou výčitky, že ho plácla, dohnaly až do deprese. „Mám pocit, že bych měl chodit kanálama,“ zoufá si muž, jelikož přes veškerou snahu nedokáže vydělat dost peněz, aby své mladé rodině pořídil „důstojné“ bydlení. Jak to „důstojné“ bydlení vypadá? „Hezký velký nový dům na hezkém místě v Praze či blízkém okolí…“ U takových klientů pracujeme na změkčení superega, na snížení výčitek, jimiž superego své nositele trápí. Jde to. Ale je to sakra těžké! Svědomí se v průběhu dětství inkorporuje do spojů našeho mozku. Jde o „hardwarovou“ záležitost, jež se sice i později v životě dolaďuje, ale gró je hotovo a posunout je podstatnějším způsobem není vůbec snadné. Z druhé strany to vidí kolegové pracující ve vězeňství. Posílit hodnoty a svědomí odsouzených recidivistů je obtížné a v některých případech prakticky nemožné.