Lidová přísloví a pořekadla

Mám ráda moudrost starých lidových přísloví a pořekadel. Moje babička byla moudrá žena a už ona mne s nimi seznamovala a ukazovala mi je v praktickém životě. Jedno z nich bylo: „Kdo nemá rád květiny a přírodu, není dobrý člověk.“ Něco na tom bude. Zkuste se porozhlédnout kolem sebe… Moudrost je cenné dědictví a tak se i já snažím do těch malých drobečků dostat starou lidovou moudrost i lásku k přírodě. Ve třídě máme plno krásných květin. Společně s dětmi o ně pečujeme. Zaléváme, hnojíme, pozorujeme, když kvetou, u některých se učíme jejich jména, povídáme si o nich. V loňském školním roce jsem zařadila projekt „Hrášek“. Nejprve jsme pozorovali, zkoumali a osahávali suchý hrášek. Prohlíželi jsme si obrázky rostlin hrášku a lusků. Naše hrášky jsme dali na misku s mokrou vatou – postýlku a přikryli polštářkem mokré vaty. Děti správně samy určily, že je musíme dát na teplé a slunné místo. (Co rostlinky potřebují k růstu, už znaly z předešlých činností.) Daly je na parapet na okno a několikrát denně chtěly kontrolovat, zda už se něco děje. Každý den je zalévaly. Jaká byla jejich radost, když za pár dní objevily první klíčky! Když už měly hrášky i lístky, společně jsme je přesadili do kelímků s hlínou. Děti stále hlídaly, zda jsou hrášky dostatečně zalité a jestli už poporostly. Za nějaký čas byl ten správný okamžik, abychom přesadili sazenice do velké keramické mísy. Překvapilo mě, jak se všechny děti chtěly dotýkat hlíny, promnout ji v rukou, přivonět a dávat ji do mísy k rostlinkám. Keramickou mísu s hrášky jsme umístili ven na terasu, hned za balkonové dveře, takže děti mohly hrášky kdykoliv pozorovat ze třídy i při pobytu venku. Až s dojemnou úzkostí děti hrášky denně pozorovaly a hlásily změny. Samy našly při pobytu venku klacíky, které jsme k rostoucím rostlinkám připevnili, aby se hrášky měly po čem pnout. Jaká radost byla, když se objevily první květy, první lusky… Starší děti hned poučovaly ty malé, že musejí být trpělivé, že lusky musejí nejprve dorůst a až budou vidět velké kuličky, pak už budou zralé. Ve velké keramické míse se brzy objevil i plevel. S radostí jsem pozorovala, jak se děti s vervou a chutí pustily do pletí a kypření půdy. (Já jako malá neměla pletí vůbec ráda!) Bylo až dojemné, jak každý den věnovaly pozornost našim rostlinkám. Před prázdninami se konečně dočkaly zasloužené odměny. Samy byly překvapeny, jak z malých scvrklých kuliček vyrostou velké rostliny a na nich tolik lusků a v nich hrášků, že zbylo i na kamarády z ostatních tříd. V průběhu mého projektu samozřejmě nechybělo modelování, kreslení, poslech a dramatické zpracování pohádky O Budulínkovi, pracovní listy s počítáním hrášků, grafomotorické cviky, stříhání a vytrhávání, lepení hrášků do mističek, přemýšlení, co vše lze z hrášků uvařit, jak je zpracovat, cvičení motivované růstem hrášku a jeho kutálení, zpívání a v neposlední řadě vysvětlení lidových přísloví „Bez práce nejsou koláče“ a „Trpělivost růže přináší“. Velkou radost jsem měla i ze zpětné vazby. Několik maminek se pochlubilo, že doma nebo na zahrádce sázely se svými dětmi hrášky. A když jsem letos začala s projektem „Zelenina“, loňské děti si hned vzpomněly: „A paní učitelko, pamatujete, jak jsme tu měli ty hrášky na terase a pak jsme je jedli?“ Snad se mi tedy daří zasadit do těch maličkých to „správné semínko“, aby jejich život v dospělosti byl smysluplný a naplněný moudrostí.