Pozor na silná slova za katedrou

Někdo si pořád možná představuje, že bezpečné prostředí ve škole znamená, že na chodbách nebudou skleněné skříně bez rámů a kluzké podlahy. Jenže si upřímně řekněme, že rozbít si ústa můžeme i v prázdné vypolstrované místnosti a povozit se dá pěkně i jinak. Třeba na žácích, na učitelích, na vedení školy nebo na rodičích.

Někdo si pořád možná představuje, že bezpečné prostředí ve škole znamená, že na chodbách nebudou skleněné skříně bez rámů a kluzké podlahy. Jenže si upřímně řekněme, že rozbít si ústa můžeme i v prázdné vypolstrované místnosti a povozit se dá pěkně i jinak. Třeba na žácích, na učitelích, na vedení školy nebo na rodičích.

Z výše zmíněných důvodů proto musí ve škole fungovat vztahová pravidla a musí se neustále vymáhat jejich dodržování na všech úrovních komunikace. Bezpečí je navíc dost subjektivní záležitost, takže musíme mít stále na mysli, pro koho jej při rozhovoru zajišťujeme. Pokud pro komunikačního partnera nevytvoříme v dostatečné míře podmínky, které on sám považuje za bezpečné, nemůže být výsledek nikdy dobrý. A to se týká rozhovorů rodiče s ředitelem školy, týká se to rozhovorů učitelů mezi sebou o přestávce nebo během poskytování zpětné vazby po zhlédnuté hodině a týká se to zejména toho, co dnes a denně říkáme svým žákům ve třídách za zavřenými dveřmi.


Papoušek v kleci

Občas, když jdu dopoledne po škole, slyším své kolegy až na chodbu. Obsahově snad nejde o nic škodlivého. Ale vztahově slyším často boj o moc jako v džungli. Zadáme třeba dětem na začátku hodiny kritéria práce a chceme sledovat, jak jsou schopné si je zapamatovat a pracovat podle nich. Když se pak v průběhu činnosti někdo na některé kritérium zeptá, většinou nereagujeme poklidně ve stylu: „Na začátku jsme si řekli, že budeme sledovat, jak dokážete pracovat podle zadaných kritérií. Jsem zaskočená, že se mě teď ptáš, co máte dělat – jak se to pokusíš vyřešit, abys mohl být úspěšný?“ Místo toho řekneme třeba toto: „Já tady asi budu stát jako papoušek celou hodinu a pořád dokolečka opakovat, co máte dělat.“ Často se pak učitelův osud v kleci naplní…

Nebo chci přenastavit ve třídě zvyklostní pravidlo, že se se všemi otázkami – za jak dlouho zvoní, co bude příští hodinu či jak je dlouhá přestávka – chodí vždy nejdřív za paní učitelkou. Když zase někdo přijde s tím, za jak dlouho bude oběd, místo upozornění na změnu pravidla řeknu: „Jasně, já tady budu od zítřka asi i hlásit, jaké bude počasí.“ Jaký je výsledek takové agresivní komunikace? Mladší ročníky se přijdou druhý den zeptat paní učitelky na počasí, protože ironii nerozumí, a starší ročníky se přestanou ptát na cokoliv. I při vyučování. Učitel z nich už nic k věci nedostane. Možná nějakou podobnou vztahovou agresi, kterou je učí svými výroky.



Placená zóna

Markéta Klempířová