Psychologie krizí, katastrof a traumatu

V posledních třiceti letech dochází celosvětově ke zvyšování povědomí o dopadech krizí a katastrof na duševní zdraví civilistů. Zvýšená pozornost odborníků byla zpočátku věnována každodenním krizím a traumatům u jednotlivců, rodin a skupin. V některých zemích je již běžnou praxí akutní i následná krizová péče u obětí zločinu či dopravních nehod. S nárůstem rozsáhlých nehod a katastrof, které mívají celonárodní i globální důsledky, dochází po roce 2000 k rozvoji systémů psychosociální pomoci, které reagují na nové výzvy. Cílem je zde podpora zvládání, odolnosti a obnova duševního zdraví u široké populace. Mezi aktuální témata patří například intervence po teroristických útocích, posilování odolnosti populace v souvislosti s incidenty spojenými s chemickými, biologickými, radiačními či nukleárními aspekty (CBRN) či v průběhu válečných konfliktů, adaptace a integrace uprchlíků, krizová komunikace v reakci na informační válku a dezinformace, reakce na hromadné násilí či prevence násilné radikalizace. Od roku 2020 jsme svědky dalšího rychlého rozvoje systémů, nástrojů a metod k podpoře duševního zdraví a psychosociální odolnosti. Souvisí to s potřebami adaptace na důsledky změny klimatu, globální pandemie covidu-19 a také s reakcí na národní i globální dopady války na Ukrajině. V posledních letech žijeme v multikrizovém období, kdy čelíme výzvám vyplývajícím z náhlých změn.

Definice a vývoj oboru

Psychologie krizí, katastrof a traumatu je relativně nová oblast aplikované psychologie, tvoří základ poznatků, o které se opíráme při tvorbě strategií, plánování i vlastní terénní krizové práci. Důležitou charakteristikou tohoto oboru je úzká mezioborová spolupráce, která se opírá nejen o poznatky psychologických disciplín (zejména klinická, forenzní, sociální, interkulturní psychologie a psychologie bezpečnostních sborů), ale využívá i poznatky dalších souvisejících oborů (například bezpečnostních věd, krizového řízení, medicíny katastrof, mediálních studií a informačních a komunikačních technologií). 

Od roku 2000 se setkáváme s následujícími posuny v paradigmatu psychologie krizí, katastrof a traumatu: Na jedince se již nedíváme jako na „pasivní oběť“, ale jako na „aktivního přeživšího“, který je odolný, tvořivý a flexibilní. Od zkoumání symptomů a poruch se přesouváme k výzkumu zvládání, odolnosti a posttraumatického růstu. Od léčby následků přecházíme k prevenci dopadů a posilování odolnosti. Na člověka se již nedíváme jako na izolovaného jedince, ale jako na součást sociálních skupin a komunit. Oproti původnímu zejména klinickému přístupu začíná v psychologii krizí, katastrof a traumatu převládat holistický přístup. Kromě intervence vstupuje do popředí prevence, krizová připravenost a zmírňování následků. U rozsáhlých událostí nelze vystačit s klinickým přístupem, nezbytností je takzvaný community based approach, kdy se zaměřujeme na podporu komunitní a celospolečenské odolnosti.

Podpora duševního zdraví při katastrofách vychází z principu „preventivní medicíny“. Tento princip si vyžádal změnu přístupu od zaměření se na záchranu a pomoc po katastrofě ke komplexnímu pojetí, které zahrnuje podporu zdraví, prevenci, připravenost a zmírňování následků. Došlo tak k posunu paradigmatu od léčebných aspektů k hlediskům preventivním a ke zvládání katastrof. 

Slovník Americké psychologické asociace (APA) uvádí, že psychologie katastrof je specializovaná oblast výcviku, výzkumu a služeb, které jsou poskytovány jednotlivcům, komunitám a národům vystaveným katastrofě. Hlavním cílem odborníků v této oblasti je snížit počáteční distres a podporovat krátkodobé a dlouhodobé adaptivní fungování v období po katastrofě.

S ohledem na široké spektrum mimořádných událostí a požadavky praxe tuto definici rozšiřuji o oblast aplikace psychologie do krizového řízení. Předmětem psychologie krizí, katastrof a traumatu je jedinec, skupina nebo komunita v kontextu krize či mimořádné události. Tyto události nejčastěji zahrnují hromadné přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy (jako jsou například povodně, zemětřesení, terorismus, hromadné dopravní nehody, válka nebo politické násilí, migrační krize či pandemie). Může se však jednat také o závažné individuální katastrofy či incidenty, které mají sekundární dopad na širší sociální okruh zasaženého jedince nebo na celou společnost (například případy brutálního násilí vůči dětem nebo jiným zranitelným obětem, útoky na školy či jiné měkké cíle apod.). Vždy se jedná o mimořádnou událost, která má výrazný psychotraumatizující potenciál. V psychologii krizí, katastrof a traumatu je důraz kladen na posílení zvládání, zotavení a odolnosti na úrovni jednotlivce, rodiny, komunity a celé společnosti. 

Cílem psychologie krizí, katastrof a traumatu je posílit bezpečí a bezpečnost v organizaci nebo společnosti, podpořit odolnost a zotavení jednotlivců a komunit a omezit negativní psychosociální dopady katastrof. 

Psychologové mohou přispívat doporučeními v rámci krizového plánování, výcviku a reakce na katastrofy a měli by přitom dodržovat standardy kvality pro poskytování psychologických intervencí při krizích a katastrofách. Úlohou psychologie je zde poskytovat přímé služby založené na ověřených psychologických principech, vědeckých důkazech a nejlepší praxi, podílet se na psychosociálním krizovém řízení, poskytovat kvalitní odborný výcvik pro další skupiny a získávat nové poznatky na základě hodnocení efektivity a výzkumu.