Probuzeníčka

Je ráno. Slovo probuzení ve mně evokuje změnu, intenzitu, razanci. Jde přece o přechod z jednoho stavu vědomí do druhého. Spánek a bdělost se vyznačují odlišnou úrovní mozkové aktivity, vnímání a reakcí na okolí. 

V terapeutickém kontextu mi probuzení trochu „drhne“. Jako kdyby byl přechod ze stavu A do stavu B poněkud trhaný. Také mě napadá osvícení, které bývá označováno jako hluboká a trvalá změna vědomí, kdy překračujeme běžné vnímání a dosahujeme hlubšího pochopení existence, pravdy nebo jednoty s vesmírem. V buddhismu je osvícení (bodhi) stav probuzení z iluze a utrpení, tedy konečné pochopení „čtyř ušlechtilých pravd“ a osvobození od samsáry, cyklu zrození a smrti.

Snažím se vybavit si, kdy jsem v terapii, ať již vlastní sebezkušenostní, nebo při práci s klienty, zažíval stav probuzení, kdy do sebe zapadla ozubená kolečka a barvy světa se proměnily. Docházím k závěru, že většinou jde spíš o „probuzeníčka“, přechody, které jsou jemné a nekladou na mě ani na klienty nároky, nezatěžují nás očekáváním významnosti. Někdy ale přece jen přicházejí dramatičtější momenty... 

Bolest a svoboda

Občas se zdá, že život plyne hladce jako řeka. Držíme se známých břehů, které nám poskytují jistotu. Věříme v příběhy, které jsme si o sobě vytvořili, a ve svět, jaký chceme vidět. Ale pak se stane něco nečekaného – řeka se rozvodní, břehy zmizí a my se ocitáme v proudu, který nás unáší někam, kam jsme se vydat nechtěli. A právě tam začíná probuzení. Není to něžné pohlazení. Je to spíš otřes, který zničí naše iluze, setřese prach falešných jistot a odhalí svět takový, jaký skutečně je – ne takový, jaký bychom chtěli, aby byl. A právě proto pociťujeme bolest.

„Když se neprobudíme, může nám život protékat mezi prsty, můžeme uplatňovat obranné mechanismy, a především si zahráváme s možným kolapsem.“

Je těžké přiznat si, že vztah, kterému jsme věřili, byl jen stínem lásky. Že práce, která nás definovala, už není naším domovem. Že jsme dlouhé roky žili ve strachu, aniž bychom si to uvědomovali. Někdy opravdu stačí jediný okamžik, aby se všechny tyto pravdy vynořily na povrch, a my stojíme nazí před realitou, která tu byla vždycky – jen jsme se na ni nechtěli nebo neuměli podívat.

Ale bolest probuzení není trest. Je to proces, při kterém se něco v nás láme, aby mohlo vzniknout něco nového. Stejně jako se semínko musí rozpadnout, aby z něj vyrostl strom, i my musíme někdy projít tímto rozpadem, abychom mohli skutečně žít. Je přirozené bránit se. Chceme zpět své iluze, svou pohodlnou nevědomost. Ale když jednou prozřeme a dotkneme se něčeho opravdu hlubokého, není už cesty zpátky. Můžeme zážitek popírat, můžeme se vzpomínce vyhýbat, ale uvnitř víme, že svět, který jsme si kdysi vystavěli, už nám není vlastní.