Jarka je klidná, pečlivá a pracovitá žena. Má ráda společnost a ráda se hezky obléká. Má tři bratry, se kterými si telefonuje a jezdí k nim na návštěvy. Není ale úplně obyčejná. A to nejen proto, že trpí zdravotním postižením a její svéprávnost je omezená. Jako jedné z mála se Jarce podařilo opustit po mnoha desítkách let ústav. Mít vlastní byt, vlastní televizi a práci. Kolik práce a energie se za tím ale skrývá? Podívejme se na to očima těch, které Jarce od začátku pomáhaly – obětavých pracovnic nevládní organizace Rytmus.

Domov pro osoby se zdravotním postižením (DOZP) v Mariánské v Krušných horách je krásné místo. Alespoň pro všechny milovníky přírody. Všude okolo lesy, coby kamenem dohodil pak lyžařský areál Klínovec. Tři desetiletí v něm ale Jarce stačila. „Chci se odstěhovat! Chci mít hezký byt, mít tam svoji televizi a svoje zásuvky. Chci mít klid, aby mi nikdo nebral moje věci. Chci chodit do práce, do školy, ke kadeřníkovi. Chci si nakupovat, jezdit na kole. Mít kamaráda a chodit s ním na procházky…“ Nakonec se to podařilo. Ale problémy se objevovaly na všech stranách od začátku až do konce.  

Když chybí komunikace 

Jarka si vybrala si místo, kde chce bydlet – obec Dalovice v těsném sousedství Karlových Varů, zhruba třicet kilometrů od jejího tehdejšího bydliště v Domově v Mariánské. Ale takřka ihned se objevily pochybnosti: „V Dalovicích to vůbec neznám.“ „Můžu si vzít sebou kolo?“ 

„Budu mít práci?“ Přes všechna ujišťování měla nakonec Jarka v době před stěhováním různé pocity. Kvůli organizačním ne/možnostem DOZP neproběhlo původně naplánované postupné seznamování Jarky s novým prostředím. Jarka viděla byt před odstěhováním jen jednou a to nezařízený. Neuměla si vůbec představit, jak bude vypadat byt zařízený a jak bude probíhat podpora v bytě. I vlastní odstěhování bylo neurčité, mnohokrát se změnil termín a Jarka žila dva měsíce sbalená a čekala, kdy přijde den „D“.

Při komunikaci s pracovníky DOZP vyvstávaly další problémy. Probíhalo přehazování kompetencí při předávání důležitých informací mezi opatrovníkem, sociální pracovnicí DOZP, zdravotníky a pracovníky v přímé péči. Panovala nejednotnost mezi poskytovanými informacemi. Důvody mohly být různé, někdo si myslel, že informace sdělit nemůže, někdo je třeba neznal. Příběh osobní historie jsme skládaly z drobných útržků.

Většina pracovníků DOZP měla k možnému přestěhování Jarky negativní přístup. Mnohokrát jsme slyšely, že „to“ nezvládne a skončí pod mostem, že na to nemá, že zůstane sama atd. Naše doporučení, aby se postupně seznamovala s novým prostředím, bytem a novým personálem, nebylo vyslyšeno. Situaci brzdil celý organizační systém DOZP – nebyl k dispozici personál, který by Jarku do Dalovic doprovodil, sama cestovat nesměla. Neměla uvolněné peníze na autobus, neměla ani klíče a přístup do bytu… 

Placená zóna

Lenka Skálová a Šárka Paříková, Rytmus