Jan Zrzavý: Když se máme dobře, máme roupy

Základním evolučním „přikázáním“ je rozmnožování. A to nám moc nejde. Naše porodnost setrvale klesá. Ztratili lidé tento základní pud – rozmnožovat se?

No pozor, ten pud totiž není rozmnožovací. To je pud dělat věci, které k tomu rozmnožování obvykle vedou… Ale v okamžiku, kdy se můžeme věnovat tomu procesu bez následků, tak nám to ani moc nevadí. Technologie nás předběhla. 

Takže za to může antikoncepce?

Částečně. V tom smyslu, že umožnila něco, co má ale jinou příčinu – v okamžiku, kdy se má společnost dobře, tak má méně dětí. Lidi mají dojem, že je špatně, když má každý sedm dětí zrovna v Somálsku, kde se nedá žít. Ale to je adaptivní reakce na to, že je tam těžký život. Kde je vysoká mortalita, a to i dětská, tam nelze riskovat a mít málo dětí. Máme-li málo dětí, můžeme svoje zdroje investovat do jejich zářné budoucnosti. Když jich máme osm, tak z nich osm advokátů nebude. 

Teď ale na ně musíme dávat o to větší pozor. Dřív mohly dvě děti ze sedmi umřít a pořád jsme jich měli pět. Dneska by to byl konec. 

Jenže ono se jim nic nestane. Žijeme v bezpečné době. A kdyby se zakázala auta, tak bude dětská úmrtnost skoro úplně na nule. Co je ale opravdu překvapivé a co nikdo nečekal, je, že jakmile společnost – jakákoliv – překoná nějakou hranici úspěšnosti, ať už ji měříme blahobytem, stabilitou, dětskou úmrtností…, tak se prostě přestane množit a vůbec nezáleží na kultuře, tradicích ani náboženství. Čím lépe se státům daří ekonomicky, tím víc klesá porodnost. Všude. I ve třetím světě. Jinak ale vím naprosto přesně, co udělat, aby příští generace měly dost dětí.

Jan Zrzavý (1964) je přední český biolog zabývající se evoluční biologií a fylogenezí. Je autorem či spoluautorem knih Proč se lidé zabíjejí, Jak se dělá evoluce či Fylogeneze živočišné říše. Žije a pracuje v Českých Budějovicích. Je ženatý, má dvě děti.

Zrušit důchody?

Ano. Rodina zmizela jako ekonomická jednotka. A ekonomický důvod mít děti zmizel. Navíc se díky antikoncepci nerodí ani omylem. Děti mají jen ti, co je opravdu chtějí, a jejich počet nejspíš vůbec neklesá. Děti, které se rodily omylem nebo proto, aby se o nás někdo ve stáří postaral, už nejsou. 

Stanislav Komárek napsal, že vychovávat děti v podmínkách nukleární rodiny je tak šílený úkol, že se diví, že to ještě někdo dělá. Jak je to vlastně s velkorodinou a tradiční rodinou?

Přirozená rodina je velkorodina, kam patří široké příbuzenstvo, což v podstatě může znamenat skoro celou vesnici. Za normálních okolností rodina vznikala tak, že se manželka přistěhovala k manželově rodině, nebo vzácněji naopak. To, že se mladí seberou a odstěhují se někam jinam, je novinka z doby průmyslové revoluce, kdy lidé odcházeli z venkova do měst. Takže ta tzv. tradiční rodina, za kterou konzervativci tak usilovně bojují – máma, táta, děti –, je záležitost posledních dvou set let a je vlastně extrémně netradiční. 

Jak jde taková nukleární rodina sladit s kariérou?

Je to opravdu nesrovnatelně náročnější, než to bývalo, ale nějak to funguje už dvě stě let. Sladit práci a rodinu se nikdy úplně nepodaří, ale v životě není nic dokonalého. Můj pocit je, že když jsou oba rodiče zaměstnaní, tak musí být jasné, čí práce je významnější. A kdo tedy v případě potřeby odejde z práce dřív hlídat děti. Ale ne, že si to odhlasují nebo že si to ten silnější vynutí. To musí přirozeně vyplynout. A šťastné manželství je to, kde všichni vědí, kdo má ustoupit.

Čtěte také: Myšlenková nákaza

Takže když dítě onemocní, tak se ví, že to bude máma (nebo táta), kdo to v práci zabalí a je s ním doma?

Ano, ale mělo by to být niterné. Když ne, tak jsou z toho konflikty. Ale ono to ve většině případů nejde. Třeba u mě doma. Z toho je pak spor, že mně tu běží na počítači analýza, manželce o kus vedle elektroforéza a není žádný arbitr, který by rozhodl, co je důležitější.

To je skoro argument proti sňatkům lidí ze stejné vrstvy…

My jiné lidi skoro nepotkáváme, takže je to dost slabý argument. (smích) A ono to má zase jiné výhody, máme si o čem povídat. 

Jan Zrzavý (zdroj: Profimedia.cz)

Jak je to vlastně se ženami ve vědě? Každou chvíli narazím na kampaň, že jich – hlavně v technických oborech – má být více. 

Ono se jich v každém kroku vědecké kariéry část ztratí. Na bakalářském stupni to tady vypadá jak na střední zdravotnické škole – naprostá většina studentů jsou holky. U doktorandů je to už jedna ku jedné a tak to pokračuje dál. Přitom prostředí není nijak zásadně machistické, prostě se jenom postupně kumulují drobné překážky a dřív nebo později toho má dost skoro každá. Asi proto, že jejich motivace je jiná. 

Podívejte, to je jako s ženami v politice. Říká se, že by jich tam mělo být víc, aby tam vnesly jiný pohled. No jasně, ale právě ten jiný pohled způsobuje, že tam nejsou. Ony by ho tam přinášely, kdyby tam byly, ale protože ho mají, tak tam nejsou. A ty, co tam jsou, jsou zrovna ženy, které ten jiný pohled až tak moc nemají. Prostě ženy mají zcela samozřejmě zájem o jiné věci.