Naši mají radši bráchu

„Taky by ses tu mohl objevit častěji, Marku, ale to bychom od tebe s tatínkem chtěli asi příliš! Vůbec tě nezajímá, jak tady celou tu dobu žijeme. Libor má tak těžký život, dvě malé děti, hypotéku na dům, v práci na něj tlačí. A přesto si najde čas a zavolá nám. Ale ty ne, vůbec s námi nemluvíš, vůbec nevíme, jak žiješ…“ Pětatřicátník Marek se s výčitkami v uších a vysavačem v ruce souká do auta. Lux dá v týdnu rodičům opravit a mezitím jim půjčí svůj z kanceláře, aby měli čím uklízet. Ví, že nemá smysl rodičům odporovat. Jsou přesvědčení, že pro ně nedělá dost, i když je chodí navštěvovat každý víkend, a když je to zapotřebí, staví se u nich i v týdnu. Na bratra, který zavolá jednou za týden a občas napíše mail, stejně nikdy mít nebude.

Markův příběh není nijak ojedinělý. Má stárnoucí rodiče, kteří potřebují pomoc, i když by si to nikdy nahlas nepřiznali, a staršího bratra, který se odstěhoval po studiích na druhý konec republiky. Marek sám žil také nějaký ten rok po vysoké s přítelkyní v jiném městě, ale potom se rozešli a on se vrátil domů. Zpětně si přiznává, že se vracel „tak nějak kvůli rodičům, aby je tam nenechal samotné, když je bratr příliš daleko“. Možná, že za jeho návratem bylo ještě něco víc. Snad i potřeba získat jejich uznání…

Méně dětí, víc pozornosti

Rodiče, kteří mají víc než jedno dítě, musí často odpovídat na výčitky, že mají radši toho druhého. Jsou turbulentní období, kdy jsou takové stížnosti takřka na denním pořádku, obvykle z obou stran. Rodiče by měli milovat své děti stejně, tak zní nepsané očekávání. Milovat všechny děti stejně, i když jsou třeba úplně rozdílné, je něco samozřejmého. Je to ale ve skutečnosti vůbec možné? Nejspíš ne, tvrdí odborníci. Mít rád všechny stejným způsobem nám není přirozené. Vlastně je tohle očekávání prý až produktem moderní doby. Není tomu tak dávno, kdy měli rodiče dětí hodně, ne dvě nebo tři. V řadě deseti sourozenců se individuální rozdíly dost stíraly a rodiče neměli čas se příliš zabývat tím, jestli některé z dětí nepřichází zkrátka. Bylo docela normální, že prvorozený syn, třeba na vesnici, se automaticky stával dědicem statku, a proto měl jistá privilegia. Když jsou sourozenci dva a stávají se centrem pozornosti, je situace choulostivější.

Proč zrovna tohle dítě?

Rodiče si nevědomky mezi dětmi vybírají. Důvody, proč mi jedno dítě je bližší než druhé, bývají velmi rozdílné a nevyhnuly se pozornosti vědců s dotazníky v rukou. Nicméně ti jen potvrdili, co se všeobecně dávno tuší: lidé si často oblíbí prvorozené dítě (protože bylo vymodlené, protože má naplnit rodičovská očekávání atd.). Stejně tak i nejmladší z více dětí může být milovaný benjamínek až dlouho do dospělosti. Obzvlášť tátové takto prý hýčkají nejmladší dcerky. Víc náklonnosti k sobě pochopitelně strhávají děti nemocné nebo postižené. Jindy se favoritem stane dítě, které je šikovnější, úspěšnější ve škole nebo sportu, to, které lépe naplňuje rodičovské ambice. Maminky častěji preferují komunikativnější dítě, obecně je na tom lépe dítě takzvaně „snadné“, bezproblémové, se kterým není žádná práce. Někdy rodiče cítí větší blízkost k dítěti, které jim je výrazně podobné, ať už vzhledem nebo zájmy a talenty. Zajímavé je, že rodiče údajně nevědomky nadržují spíš dětem, které jsou hezké, a ošklivá káčátka v rodině zůstávají stranou.

Nevědomé nadržování jednomu z dětí je docela normální a běžné. Dobrá zpráva ale je, že se často děti v pozici toho oblíbenějšího v rodině po nějaké době střídají. Někdy je na výsluní starší chlapeček, kterému jde výborně fotbal, ale s nástupem pubertálních nálad najednou začne maminka cítit větší blízkost k mladší, zatím nerevoltující holčičce.  Navíc málokterá rodina žije úplně odříznutá od zbytku světa, takže děti, které se nevyhřívají na výsluní rodičovského zájmu, můžou dotankovat lásku a pozornost třeba u babičky nebo u strejdy. Ani rodiče prý nemusí propadat výčitkám svědomí, když si uvědomí, že možná nejsou úplně spravedliví. Už to, že si svoje preference uvědomili, je dobré znamení a první krok ke změně k lepšímu.