Rezonance, nebo zážitek splynutí?

Při prožitcích rezonance máme pocit, že se nás svět určitým způsobem dotýká. Cítíme zvědavost a vášeň. Vnímáme, že naše existence a konání mají odezvu v našem okolí. Tyto prožitky jsou podle Hartmuta Rosy svou povahou prchavé, nemáme nad nimi plnou kontrolu. Nejčastěji přicházejí, když je nečekáme.  

Stačí zpomalit?

Rosa poukazuje na to, že neustálá časová tíseň je zabijákem rezonance. Naše smysly jsou často zahlceny vjemy, které nestačíme strávit. Jsme neustále zaneprázdněni shromažďováním různých zdrojů. Namlouváme si, že čím více peněz, vzdělání nebo kontaktů budeme mít, tím více možností se před námi otevírá a tím kvalitnější bude náš život. Ale například přístup k nekonečnému množství titulů na Spotify nás nenaučí si hudbu opravdu vychutnávat. V každodenním životě není lehké zbavit se vnitřního nutkání stále něco dělat a odškrtávat položky na svém seznamu úkolů. Zvykli jsme spojovat rychlost (rychlejší internetové připojení, rychlejší cestovní spojení, rychlejší komunikaci atd.) s kvalitou života. Jako reakce na to se objevil trend k „pomalosti“. Slow food, slow fashion, slow parenting… to jsou všechno formy protestu proti myšlence, že rychleji znamená lépe. Další rozšířenou reakcí na akceleraci a stres s ní spojený je snaha o očistu neboli detox. Snažíme se zbavit balastu; úklid domácnosti nám má pomoci uklidit si i v životě. Ponechat si máme jen věci, ke kterým máme opravdový vztah a které nám přinášejí radost a nezahlcují zbytečně naši pozornost. Jiní zase propagují digital detox a vypínají na nějaký čas počítač a smartphone, aby si vyčistili hlavu. Jinak řečeno, trendem je „pomalu“ a „méně“. Je to ale konečný cíl, nebo tu jde ve skutečnosti ještě o něco jiného? Podle Hartmuta Rosy je dobrý život určen specifickým způsobem vztahování se ke světu… který je charakterizován právě rezonancí. Pokud nám k tomu zpomalení dopomůže, je to jedině dobře.

Deprese a vyhoření

Opakem rezonance je podle Rosy pocit odcizení. Člověk prožívá svět jako lhostejný a studený. Stejně tak vlastní já je zažíváno jako prázdné a znecitlivělé, okolní svět v něm nevzbuzuje žádnou vnitřní reakci, nemluvě o niterných citech. Příkladem jsou individuální stavy deprese, kdy nic nedává smysl, svět je šedivý a nestojí ani za to, abychom ráno vstali z postele. Ale Rosa, společenský kritik, poukazuje zejména na epidemii syndromu vyhoření, kdy lidé v práci cítí, že to poslední, co se jim může přihodit, je vášeň, zapálení a přesvědčení, že jejich konání má skutečný smysl a odezvu. Pocit, že vlastním jednáním nemohou nic ovlivnit, lidi vede podle Rosy například k hledání prožitků rezonance u populistických politiků. Jiným problém, na který Rosa upozorňuje, je sedavý způsob života: trávíme většinu času u obrazovek a citlivost našich těl ochabuje. Tělo je prostředníkem veškeré naší zkušenosti, ale přesto nás nikdo nenaučí, jak pěstovat jeho vnímavost. Naše kultura je posedlá tím, jak tělo vypadá zvenku. Plastické operace, nekonečné hodiny ve fitness centru, diety. Naše tělo nám ale nabízí mnohem víc – nepopsatelné vjemy, když se nazí koupeme v moři, když se slunce dotýká naší kůže, když tancujeme nebo se milujeme. Někdy nám ale ve vnímání brání vlastní otupělost.