Nasbírejte si trochu radosti!

Pamatuji si, jak jsem krátce po revoluci četl (myslím, že to bylo v Revolver Revue) jeden z prvních publikovaných pohledů Vietnamců na nás Čechy. Tehdy byli Vietnamci ještě docela na okraji společnosti, netočily se o nich dokumenty ani neměli slavné blogerky, které publikují třeba na stránkách Psychologie dnes…

 Prodávali ve stáncích a kdekdo si na ně mohl dupnout, protože nechtěli žádné problémy.  No a v tom článku autor popisoval, jak je po příletu do Československa někdy v osmdesátých letech vezli z letiště  českou krajinou a oni si říkali, jak to musí být úžasně bohatá země – všude okolo silnice ležela popadaná jablka. Následovala věta, kterou si dodnes vybavuji: „Teprve pak jsme pochopili, že je to ten váš český bordel…“ Popravdě, byl to i důsledek blahobytu. Ve starých románech se dočteme o tom, že existovali třeba hlídači třešní, kteří s holí v ruce hlídali sad před dětmi. Komu by se dnes vyplatilo někoho takového platit! Podobné hlídače znám už jen z Balkánu z vinic těsně před sklizní, a to jen v místech, kde se vyskytovaly cikánské tábory. Úroda ovoce se dokonce pečlivě evidovala – díky písmáku Dlaskovi víme, že se zapsala každá švestka, hruška či jablko. A ovoce se nějakou dobu uchovávalo nebo se sušilo, vařila se z něj povidla, zavařeniny, nakládalo se, zavařovalo, fermentovalo, prostě se dělalo vše, aby do příští úrody s námi zůstalo. A taky se z něj pálilo, protože i kořalku tvrdě pracující venkovan občas potřeboval. A využilo se všechno, ostatně sám ještě pamatuji, když Romové na chalupě sbírali černý bez (což je v podstatě takový plevel, který roste všude) do výkupu. Dneska je nákup jablek někde v Tescu tak levný, že necháváme plody země padat na zem.  A černý bez už nesbírají ani Romové. V Tescu sice nadáváme na to, jak je to kupované ovoce bez chuti, ale natrhat si vlastní jablka nejdeme, ačkoliv rostou všude.  Na venkově i ve městě. Divili byste se, kolik toho můžete nasbírat i v samotném centru Prahy… A kupujeme si na farmářských trzích bio mošt za padesát korun, i když si můžeme odvézt jablka do moštárny a litr nás vyjde na čtyři koruny padesát. Nebo si můžeme zajít na některou z ovocných slavností, které pořádá především v Praze sdružení Na ovoce (naovoce.cz), kde si můžete v parku jablka natrhat a pak si vyzkoušet, jaké to je, nadrtit je a namoštovat. Možná tím nijak zvláště neušetříte – pokud byste v čase, co sbíráte jablka a moštujete, pracovali, jistě si na ten biomošt vyděláte. Ale to není taková zábava a není to takový pocit... Nejenže nenecháte Boží plody (či plody Matky Země, vyberte podle libosti) ležet nadarmo, ale také podpoříte své duševní zdraví. Třeba zahradničení je činností, při které se prý zklidníme úplně nejvíc ze všeho.  A všechny tyhle domácí činnosti nás vrací trochu do světa předků, i když u nich šlo o přežití a u nás o relaxaci. Ale uvědomíme si (a hlavně děti, které to dělají s námi), jak lze co vyrobit a  co je za každým výrobkem práce, a máme z toho pak o dost větší radost, než když si to koupíme v obchodě za peníze vydělané nějakou prací v kanceláři.  A jak nám kdysi napsala psycholožka Kristýna Bušková, „je to i způsob žití, který nás odvádí od věčného tlaku na výkon, jenž je tak typický pro naši dobu, zpět do vztahů a pomalejšího způsobu žití…“.

Matyáš Zrno