Stavíme svůj zlý sen

„Až když společně postavíte dům, poznáte, jak pevný je vlastně váš vztah,“ říká Květa, mladá žena, toho času na mateřské s dvouletým Jeníkem. Ví, o čem mluví. S manželem zrovna vězí až po uši v partnerské krizi, která hrozí rozvodem. A příčina? Podle Květy s mužem prostě podcenili stavbu domku. 

Dům štěstí nepřinesl

Rozhodovali se přitom po zralé úvaze a snažili se nenechat nic náhodě. Jenže realita byla jiná. Nemohli předem tušit, co několikaletý projekt udělá s nimi jako s partnery a s každým z nich zvlášť. Pro stavbu se rozhodli až po docela dlouhém společném životě, kdy už měli dost stěhování z podnájmu do podnájmu. Měli tříletého syna a bylo jim jasné, že jestli chtějí další dítě, budou muset vyřešit bydlení. Budou potřebovat větší byt, ale když budou platit vyšší nájem, na nic vlastního si nenašetří. „Spočítali jsme si, že jediná šance je vzít si hypotéku, postavit co nejlevněji dům a to, co bychom dali do nájemného, plus ještě něco navíc, splácet bance.“ Nic neobvyklého, jenže už v tu chvíli začaly první potíže. „Moji rodiče mají nějaký pozemek u nich na vesnici a připadalo jim logické, abychom se přestěhovali tam. Manželovi se do toho moc nechtělo. Dlouhé diskuze byly vyčerpávající a dost jsme se hádali. Nakonec jsme koupili pozemek jinde a začali stavět.“ Protože měli málo peněz, snažili se co nejvíc ušetřit. Spoustu věcí tedy dělali svépomocí. To ale stavbu prodlužovalo, všechno bylo daleko obtížnější a zatěžovalo je. „Jen rozhodnout se, jaký materiál, kde to koupíme, jestli si to odvezeme sami, anebo necháme dovézt, bylo o nervy.“ Rodina se dostala do velkého tlaku ve chvíli, kdy Květa znovu otěhotněla. Najednou bylo na všechno málo času. „Jak se stavba vlekla, byli jsme ve velkém tlaku. Zároveň jsme ještě platili nájem za byt, ale peníze byly potřeba jinde. Museli jsme toho dostavět co nejvíc, než se narodí druhé dítě. Stejně jsme to nestihli a manžel dřel celé víkendy a veškeré volné chvíle na stavbě. Já jsem bezmocně seděla doma se dvěma dětmi. Žádná dovolená, žádný společný výlet. Oba jsme měli pocit, že žijeme jen povinnostmi, a pak už jsme ze zoufalství obviňovali jeden druhého, že nedělá dost.“