Mezi samopaly a beduíny

Před sedmi lety jsme se s přítelkyní potkali jako dva baroví povaleči razící heslo: „Pokud někam opravdu nemusím jít pěšky, tak tam raději dojedu.“ Naštěstí nás spojovala ještě láska ke kinematografi i. Takže když jsme o dva roky později viděli fi lm Pouť o cestě do Santiaga de Compostela, rozhodli jsme se, že zkusíme, co nás nikdy předtím ani nenapadlo. Půjdeme také!

A dál už to šlo vlastně všechno samo. Film Everest nás nasměroval do Nepálu a Vražedná pole zase do Kambodži. Když jsme pak podruhé procházeli severem Španělska po Svatojakubské poutní cestě, potkali jsme i dívku z Jeruzaléma, která nám pověděla o Izraelské národní stezce.


Na stezce v Izraeli

Izraelská národní stezka, v hebrejštině Shvil Israel, je dálková turistická trasa o délce tisíc kilometrů, jejíž vznik inspirovalo právě Camino de Santiago, Svatojakubská cesta.  Začíná na severu u hranic s Libanonem a končí na jihu při pobřeží Rudého moře, na dohled Jordánska. Pustili jsme se po ní… Po přistání na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu to nejdříve vypadalo na komplikace se vstupem do země známé svými přísnými bezpečnostními předpisy. Před kontrolou přítelkyně zjistila, že její pas platí už jen dva měsíce. To bylo trochu málo vzhledem k požadavku platnosti cestovního dokladu ještě nejméně půl roku po vstupu do Izraele. Zkusil jsem to zahrát na mužskou notu. Předložil celníkovi oba naše pasy a začal chlapácky tlachat. Muž v kukani se mnou chvíli mluvil a pak oběma vystavil modré kartičky s tříměsíčním vízem. Izraelci ho vydávají na volně vložené lístky, protože dřívější umisťování do pasů způsobovalo problémy při vstupech do některých arabských zemí. Později jsme vyprávěli veselou historku z letiště některým Izraelcům. Nepřišlo jim to vůbec vtipné. Naopak. Podle nich to totiž bylo bezpečnostní selhání pasové kontroly.


Jaro, nebo podzim? 

Dva dny jsme se rozkoukávali v Tel Avivu. Přitom jsme zjistili, že ceny u většiny věcí jsou v průměru třikrát vyšší než u nás. Jednou z mála výjimek byla telefonní karta s dostatkem volných dat na dva měsíce. Na hlavním nádraží jsme pak nasedli do autobusu a vyrazili na sever k městu Kirjat Šmona. Odtud už to byl jen kousek do kibucu Dan, za jehož bránou začíná Shvil Israel. Bus byl plný mladých vojaček a vojáků. Se samopalem na klíně a mobilem v ruce. Základní vojenskou službu totiž v Izraeli absolvují obě pohlaví. Dívky dva a kluci tři roky. Nejdříve nám přišlo trochu nezvyklé sedět mezi tolika ozbrojenými vojáky na cestě ke jejich posádkám u libanonských hranic. Na druhou stranu to působilo až symbolicky, jelikož po trase, která nás čekala, chodí především mladí lidé po opuštění armády. Tehdy bývají v nejlepším věku a kondici pro náročný pochod skalnatým terénem. Protože Izrael je vždycky především kámen. Na rozdíl od města či vesnice je každý kibuc obehnaný ochranným plotem a dovnitř se může člověk dostat jen přes bránu, která se na noc zavírá. Podle samotných Izraelců jsou i vztahy v kibucech mnohem bližší než v obyčejných vesnicích. My jsme do Danu dorazili ještě před západem slunce a zamířili před obchod, kde na trávníku sedělo několik rodin s dětmi. Už předem jsme věděli, že Izraelci jsou pohostinný národ, patřičně hrdý na svůj Shvil. Takže existují i takzvaní trail angels, kteří u sebe nechávají poutníky přespat. Ten místní zrovna nebyl doma, ale zato měli v areálu velkou tělocvičnu, kde jsme se mohli pěkně v teple uložit. Ráno jsme se rozloučili s památníkem v podobě vyřazeného tanku a vyrazili rozkvetlým severem dolů ke Galilejskému jezeru. Hned na začátku přišlo zjištění, že jsme si pro své jarní putování nevybrali správný směr. Domácí v tomto období začínají na jihu, aby přešli Negevskou poušť ještě za příznivých teplot a sem nahoru dorazili až po deštích. My to vzali obráceně. Asi abychom si na severu užili dešťů a na jihu vedra…  


Placená zóna

Lukáš David