Sloupek Milana Petráka: Důvěřuj, ale prověřuj. Jenže jak moc?

Těžko si přestavit svět, ve kterém bychom si navzájem absolutně v ničem nedůvěřovali. Důvěra funguje jako olej, díky kterému se mohou kola ekonomických vztahů plynule otáčet.

Obyčejný nákup v obchodě probíhá vcelku jednoduše díky tomu, že prodavači důvěřujeme, že nám dá požadované zboží, a ne nějakou jeho lacinou náhražku. Naopak prodavač nám zase důvěřuje, že za zboží zaplatíme, nechňapneme po něm a neutečeme mu s ním. Pokud by toto nefungovalo, museli bychom trávit čas tím, že bychom se učili, jak rozpoznat pravé zboží od náhražkového, případně bychom museli na každý větší nákup platit odborníka (ne že by takoví odborníci nebyli využívaní – ale děje se tak výjimečně, třeba při nákupu nemovitosti či ojetého vozidla). Kvůli tomu by se nakupování časově i finančně nesmírně prodražilo a naše životní úroveň by tak klesla.

Co platí mezi jednotlivci, funguje i mezi většími skupinami lidí – firmami, různým institucemi i státy. Díky tomu mají pravdu politici, kteří vyzývají k větší mezinárodní spolupráci, ale zároveň i ti, kteří naopak dávají přednost opatrnosti a větší uzavřenosti. Protože pokud budou stát v čelech států politici prvního druhu, spolupráce bude fungovat. Dostanou-li se k moci politici druhého typu, bude skutečně lepší mít se před jinými státy na pozoru.

Mezi důvody, proč mohla vzniknout naše civilizace, patří skutečnost, že i v atmosféře největšího nepřátelství a podezírání jsou různé lidské skupiny nuceny spolupracovat. Proč? Vysvětlení je poněkud pochmurné. Vedete-li válku s konkurenčním kmenem, etnikem či národem, výrazně zvýšíte svou šanci na vítězství, pokud uzavřete spojenectví s někým třetím. Lidská řevnivost obsahuje protijed proti sobě samé. Čím zavilejší nepřátelství mezi dvěma stranami vznikne, tím větší bude jejich motivace k vojenské spolupráci s někým dalším. I v těch nejhorších a nejnásilnějších dobách spolupráce kvetla.

Protože svět není dokonalý, každý z nás musí neustále řešit dilema, kde se nachází hranice mezi zdravou důvěrou a naivitou. Všichni známe heslo: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ Jenže jako moc? Důležité je, zachovat si při nastavení této hranice chladnou hlavu a snažit se nepodléhat emocím. Pokud budeme vůči svým kolegům paranoidní, investujeme více energie do jejich hlídání než do vlastní práce a buď to odnese naše kariéra, či firma, ve které pracujeme. Pokud budeme paranoidní vůči jiným národům, naše nedůvěra se neblaze odrazí na mezinárodním obchodu, vědecké spolupráci, volnosti pohybu a dalších aktivitách. Buďme tedy i nadále opatrní, ale zacházejme s tou opatrností… zkrátka opatrně.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.