Bývá to velká sláva. Mám na mysli svatbu nebo slavnost, kterou začíná společné soužití. Velké sliby, velké naděje, na které do dálky svítí pochodně… Jaká ale bude společná cesta? A kdy vlastně začala? I o tom jsem si povídala v rozhovoru s párovým terapeutem Pavlem Ratajem. Nepřekvapí, že se podle něj máme o vztah starat jako o zahradu a nedivit se, že když jsme na ni pět let nevzpomněli, bude zarostlá plevelem. Zmiňuje se i o tom, jak do života páru zasáhnou děti, a překvapí tím, že by se z nich neměl stát jediný smysl celého vztahu. Jistě že je milujeme a staráme se o ně, podle Pavla Rataje ale nesmíme zapomínat ani sami na sebe, na to, co nás dalo dohromady a o co stále stojíme.
Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3-8, přeji vám, abyste pro velký cíl nezapomínali na samotnou cestu. A tím cílem nemusejí být „jen“ spokojené děti, často se cílem stává práce, společenská angažovanost, koníček… Může se pak snadno stát, že z toho, co jsme chtěli, bude za čas další povinnost, a že nebudeme mít prostor pro to, co je v našem životě důležité. A platí to i pro ty, kdo momentálně v žádném vztahu nežijí. Neměli bychom ztrácet kontakt sami se sebou. I když leccos musíme, třeba ráno vstát a jít do práce, neměly by musy a bychy v našem životě převažovat.
Mgr. Marie Těthalová