Jak nás na katedře cepovali

Když jsem se v osmnácti letech rozhodovala, co jít studovat, rozhodně jsem neměla jasno. Všechno nasvědčovalo vysoké škole ekonomické. Ačkoliv mě ekonomie velmi zajímala, nemohla jsem se zbavit pochybností.

 Ale pak jsem to našla! Psal se rok 1995, porevoluční Praha vzkvétala, a nic se nezdálo nemožné. Objevila se vyšší odborná škola, která mimo jiné nabízela i obor aplikované psychologie. Studijní program vypadal přímo fantasticky a tak bylo rozhodnuto. Jak se později ukázalo, byla to opravdu mimořádná škola. Vedoucím našeho tzv. ateliéru se stal vážený pan Prof. Doc. PhDr. Jaroslav Plichta, který v době socialismu působil v západním Německu především na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Jako renesanční člověk pracoval jako dramaturg (před emigrací v činohře Národního divadla, v Německu v v televizi WDR a v městských divadlech ve Frankfurtu nad Mohanem). Po revoluci se vrátil do vlasti, aby završil své životní dílo zcela mimořádným projektem právě na této škole. Množství jeho titulů a zkušeností zasluhovalo obdiv a tak jsme byli plni očekávání. O to větší byl náš šok, když se představil jednoduše jako Jaroslav a začal nás přesvědčovat o tom, že mu máme tykat, neboť nás společně čeká intenzivní a poměrně intimní dobrodružství na poli vědy. Sdělil nám, že je důležité vědět, že rozhodně netoleruje žádné pozdní příchody na přednášky. Ne snad, že by byl takový pedant, ale proto, že vztah zkrátka rozhoduje a je-li vztah ke studiu opravdový, pak je přirozeně zcela vyloučené zmeškat. Pak začal o tom, že se nám budou hodit znalosti kvantové fyziky (neboť všechno souvisí se vším), jak je nemožné nekomunikovat a že v utrpení máme hledat smysl. Začali jsme pochybovat o správnosti naší volby. Byli jsme z něj v šoku, to je potřeba přiznat. Jenže, jak jsme se později dozvěděli, i to bylo součástí jeho geniálního plánu. Vždyť přeci tím, že rozboříme staré stereotypy a zajetá klišé v našich myslích, jedině pak se můžeme skutečně otevřít, něco se naučit a začít růst jako osobnosti.  Psychologie se nedá učit jen z knih, musíte ji zažít na vlastní kůži. A pak začaly jeho přednášky, cvičení a sebezkušenostní tréninky, při kterých se tajil dech. Jeho osobní nadšení a zápal pro věc byl neuvěřitelný. Jeho metody drsné. Chcete vědět něco o masové komunikaci? O manipulaci? Výborně! Za chvíli nás dokázal strhnout tak, že jsme byli všichni doslova uneseni, považovali ho málem za poloboha a z počáteční nedůvěry a rozčarování nezbylo nic. Jenže pak nás zase zchladil. „No vidíte, takže teď jste na vlastní kůži prožili, jak snadné je zmanipulovat skupinu. Do týdne si nastudujte těchto osm knih, něco o hitlerovském Německu doporučuji taktéž, a příště si analyzujeme, co se dnes vlastně v naší skupině odehrálo.“ Na tyto vskutku inovativní a převratné pedagogické metody jsme opravdu ze socialistického Československa zvyklí nebyli. Všechny psychologické jevy, pokud to bylo možné, jsme si měli zažít na vlastní kůži. Jeho cílem bylo urychlit naše zrání. A tak ke cvičením patřil i pláč a zoufalství. Jak jinak chcete dělat někomu terapeuta, když na vlastní kůži nepocítíte, jak se při těch či oněch terapeutických metodách cítí? To bylo jeho vysvětlení, včetně již zmiňovaného Franklova přístupu, že v utrpení a krizi je potřeba hledat smysl a možnost k růstu. Přežili to jen někteří. Na konci studia zbyla hrstka studentů, těch opravdu odhodlaných a motivovaných. Přestože osobní zkušenost a spojitost s praxí byla nevyhnutelnou podmínkou našeho setrvání na škole, jinak šlo o naprosto běžné vysokoškolské studium. Jen nestačilo učit se pouze pro zkoušky. Musela v tom být obrovská osobní angažovanost.

Moje grafologie
Všichni se učíme psát v první třídě podle stejné osnovy. Jsme drilovaní do jednotné formy, kde po každé odchylce přichází sankce a stejně nakonec každý z nás píše jinak a navíc naprosto nezaměnitelně! Proč ale například rukopis jednovaječných dvojčat bývá tak podobný? Jak je možné, že lidé, kteří přišli o ruce a začali psát třeba nohou nebo ústy postupem času měli stejné písmo jako před nehodou? A jak je možné, že se rukopis celý život vyvíjí, že reaguje na naše nálady či životní krachy? A co podpis, proč má i v dnešní době digitalizace takovou právní váhu? Je skutečně možné poznat, jak se dva lidé k sobě hodí na základě rukopisu? Nemůže být někdy rukopis opravdu lepším barometrem stavu naší duše, než řada komplikovaných psychologických testů?
Eva Kubová