Online archiv

Ta naše zatím není. Naopak. Neustále se scházíme a řešíme, jak dětem pomoci, jak výuku zpestřit, učinit tzv. zábavnější. Řešíme, co s těmi, co školu nezvládají, řešíme, co s těmi, co školu neřeší a moc do ní nechodí, prostě pořád něco řešíme. Často i legislativní změny, kterých je ve škole jako máku. Objevují se nejen s cyklickou pravidelností, ale občas i záludně v nečekaných časech, nejlépe o prázdninách, kdy se tak trochu počítá, že se jich i ti bystří všimnou s určitým zpožděním. Je pak možnost se po nich dobře vozit.

PROČ SE STÁLE NEDAŘÍ OBJEKTIVNĚ HODNOTIT PRÁCI UČITELŮ? Hodnocení k učitelské profesi patří tak nějak automaticky. Ale zatímco kantoři známkují žáky každý den, hodnotit učitele se ještě nikdo nenaučil. Nebo neodvážil. Náš slavný kariérní řád, který byl opět odložen, ztroskotal především na způsobu rozlišování dobrého

Dovolte pár vzpomínek a úvah dlouholetého kantora. Celou svou základní školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení, cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt, že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či navracejících se osnov většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu, chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec různých alternativních metod vzdělávání (sorry, paní Montessori). Stejně to mám se všemi typy waldorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu tu volnost, k níž vedou, detailně představit v reálném pracovním procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli, kdy se mi právě zachce, a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne. Nevím, jak ano. Jediné, co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ni je celý náš (nejen vzdělávací) systém postavený. Snaha by možná někde byla, většinou ale chybí podmínky. Není, kdo by to učil, pedagogické fakulty s ničím takovým, jako je pokrok, nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky, inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí všechny svoje absolventy?

Být třídní učitel znamená mít jiný vztah se třídou, k níž patříte. Jiný než mají ostatní vyučující. Za mých studií se říkalo „matka třídní“, což je terminus technicus, který jsem přenesla i do své praxe. A snažím se nebýt macechou, což je fenomén, s nímž jsem se na své letité školní pouti také potkala. Tedy vztah, kdy se třídní a třída upřímně nesnášejí.

Učitelská profese obsahuje řadu faset, které zůstávají veřejnosti poněkud skryty, leč pro školu se jeví jako podstatné. Paradoxně, v některých vzdělávacích ústavech podstatnější než výuka sama. Na mysli mám schůze a dozory.