Online archiv

Psychoterapie. Pro někoho velká neznámá. Pro jiného životní realita, ať už je na té či oné straně terapeutické pohovky. Základem každého psychoterapeutického setkání je rozhovor tvořící vztah, jenž mezi oběma aktéry postupně vzniká. Lillian Rubin byla známou americkou psychoterapeutkou a ve své knize Muž s nádherným hlasem poutavě popisuje setkávání s několika svými klienty. Nepřijetí sebe sama, pocit, že se vydáváme za někoho jiného, i tajnosti a lži, jimiž se kryjeme před druhými lidmi, to všechno ovšem neřešili jen její klienti. Lidé, kteří u ní prožili desítky i stovky hodin na pohovce, totiž přinášeli témata, jež se osobně dotýkala i jí samotné. Když mluvila s mladou ženou, která se chtěla vymanit z životního stylu Latinoameričanů, vybavovaly se jí její vlastní snahy o únik z života, který žila její rodina. „Zhluboka jsem se nadechla a s nadějí, že nezacházím příliš daleko, jsem jí pověděla pravdu:,Přemýšlela jsem o tom, jak moc se vaše zkušenosti podobají těm mým, a vzpomínala jsem, že jsem tehdy měla stejné pocity, jako vy máte teď.‘ Řekla jsem, že i já pocházím z imigrantské dělnické rodiny. Že podobně jako ona jsem měla velké problémy věřit si, když jsem se pustila do akademické kariéry. A že i když je to už mnohem snadnější, pořád mám někdy pocit, že podvádím a šidím lidi,“ vysvětluje Delfi ně, která toužila překročit stín své rodiny, kterou sice milovala, ale věděla, že má na víc. Muž, který před celým svým okolím a dokonce i před svou vlastní ženou tajil, že je černoch, což se mu dařilo jen díky tomu, že si do vínku přinesl gen, jenž způsobí, že černoch vypadá jako běloch, jí připomněl její vlastní snahy popřít svůj židovský původ. „A já? Nevěděl jsem, kdo nebo co jsem. Věděl jsem, že nejsem bílý, ale necítil jsem se černý. Bylo to jako žít v zemi nikoho. Mně nemusí nikdo vysvětlovat, kdo je člověk bez vlasti. To jsem byl já. Neměl jsem žádné místo, o kterém bych mohl prohlásit, že tam patřím, nikdy,“ vzpomíná Lillian na Richarda a jeho obtíže s vlastní identitou. A podobně na tom byla i s ostatními klienty, jejichž příběhy v knize popisuje. Nevystupovala jako nezaujatý pozorovatel, spíše naopak, do příběhů svých klientů vstupovala se svými zkušenostmi, dokázala s nimi hovořit o tom, co kdy prožívala a jak to zvládala. Mohlo by se zdát, že Muž s nádherným hlasem je knihou jen pro terapeuty a jejich klienty. To by ale byla mýlka. Kniha osloví všechny, koho zajímají lidské vztahy a životy. Možná jednotlivé příběhy dokonce otevřou cestu k našim vlastním zkušenostem, což vzhledem k vydařenému překladu, který knihu činí čtivou a pochopitelnou i pro laiky, nebude tak těžké. I když každý žijeme to své jedinečné, jsou si naše životy možná v něčem podobné. Úsilí o sebepřijetí a zvládnutí svých stínů může být díky příběhům druhých o něco snazší.

Dokonalé manželství, nebo dokonalá lež? Páry, jako jsou Jack a Grace, musíte obdivovat, ať chcete nebo ne. On dobře vypadá a umí vydělat peníze, ona je elegantní a šarmantní. Skoro je vám líto, že se s ní nemůžete spřátelit a poznat ji o trochu víc. Oni dva jsou totiž pořád spolu. Taková láska! Pak si ale uvědomíte, že Grace nikdy nezvedne telefon, že nepřijímá žádná pozvání, pokud není pozván i její manžel. A jejich ložnice má zamřížované okno!

Jsem vdaná pět let, partnera miluji, stejně jako naši malou dcerku. Bohužel se z našeho vztahu vytratila (z mé strany) chuť na sex. Manžel by si přál (a já také), aby to fungovalo. Prodělala jsem jednu interrupci a myslím, že od té doby se to táhne. Těžko jsem to nesla. Teď se to s mimčem v postýlce zdá být zapomenuto :). Nela

Jak se uklidnit bez jídla – 50 cvičení

JIHOČESKÝ KRAJ

Od psychonautů k léčbě deprese

Sloupek Milana Petráka

V České republice žije nejméně sto tisíc lidí s vážným duševním onemocněním; nejčastěji se přitom jedná o schizofrenii. Většina mužů a žen s touto psychickou poruchou onemocněla v období puberty a zažila na vlastní kůži nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Jak vnímají svoji zkušenost s psychiatrickou péčí?

Každé dítě - i to zdravotně postižené - by mělo chodit do normální školy. To si myslí ministerstvo školství i většina rodičů takových dětí. Pochopitelně. Chtějí, aby jejich dítě nebylo sociálně izolované, mohlo trávit čas mezi svými vrstevníky a rozvíjet kamarádské a později i partnerské vztahy v přirozeném okolí svého bydliště.

Obě tyto varianty podobnosti a proměn v partnerských vztazích se týkají toho, co psychologové nazývají „zrcadlením“ (mirroring). A to je téma nejen v kontextu vztahů partnerských, ale také přátelských nebo rodičovských. Zrcadlení je většinou proces nevědomý, ale k vlastnímu užitku se ho také můžeme naučit zvědomit a pracovat s ním.