Online archiv

Svérázný britský novinář a moderátor Jeremy Clarkson už 25 let hodnotí auta a píše o nich do nedělních The Times. Přinášíme vám ukázku z knižní podoby jeho sloupků.

Smrt je v adrenalinových aktivitách nepřetržitým rizikem. I zkušení surfaři končí v několikametrových vlnách, stále častěji se objevují zprávy o freeriderech umírajících v lavinách. Co je motivuje hazardovat se zdravím i životem? Jsou extrémní sportovci neurotici bažící po adrenalinu stejně jako narkomané po své dávce, nedospělí jedinci bez pudu sebezáchovy, či vyzrálé osobnosti s vlastní životní filozofií?

Peníze se mě prostě nedrží. Na plnou hromadu se vždycky sype líp. Chudoba cti netratí. Tolik se poctivou prací vydělat nedá. Co všechno jste v dětství slyšeli o penězích? A věřili byste, že podobná tvrzení ovlivňují váš život dodnes?

Svíčková na smetaně. Kokain. Sex. Hodina na rotopedu. Utrácení. To vše má společného jmenovatele - dopamin. „Začarovaný“ hormon, který nese vinu za prázdné bankovní účty. Utrácení je ale ještě mnohem složitější.

Pokud si muži po padesátce stěžují na únavu, cítí se v depresi a zájem o sex i sexuální výkonnost se blíží bodu mrazu, říkává se cosi o mužské menopauze. Podle sexuologů se však zpravidla nejedná o tak prudké hormonální změny jako u žen.

Materiály pro sexuální výchovu, publikace, z nichž by mohli vycházet rodiče a které by si případně mohly číst děti, budou vždy narážet na ideologické rozpory, které znemožňují vytvoření společné koncepce. Kromě toho ale existuje spousta praktických, otázek, na které nedává odpověd žádná z nich…

Víte, proč jste dostali vztek a co vám způsobilo radost? Umíte zacházet se svými emocemi, nebo vás začnou samy ovládat? Bojíte se určitý pocit dát najevo, nebo si dokonce myslíte, že na něj nemáte právo? Na podobné otázky vám pomůže odpovědět náš nový seriál věnovaný emocím.

Doteky jsou základní lidskou potřebou. Jejich nedostatek může vést k těžkým psychickým problémům. V naší převážně vizuálně orientované kultuře je význam taktilního vnímání stále ještě spíš opomíjenou popelkou. A to přesto, že jeho terapeutický vliv je známý ve všech kulturách, stejně jako ničivý vliv nedostatku tělesných kontaktů na člověka.

Dnes chceme být všichni velcí, být vidět. Ale opravdové hrdinství často nikdo nevidí. Spočívá v tom, co člověk udělá, anebo taky neudělá, pro druhého, aby mu pomohl, říká psycholog Jaro Křivohlavý.

„Rozpoznávání tváří je důležitá sociální dovednost. Různí jedinci však tuto schopnost ovládají v různé míře,“ říká odborník na kognitivní psychologii Jia Liu z Beijing Normal University. V čem ale tyto rozdíly spočívají? Nová studie, na které se podíleli Jia Liu, Ruosi Wang, Jingguang Li, Huizhen Fang a Moqian Tian přináší první experimentální důkaz, že rozdílné úrovně schopnosti rozpoznat tvář, spočívají ve způsobu, kterým mozek obraz tváře zpracovává. „Ti, jejichž mozek zpracovává tvář více holisticky - tedy jako celek, spíše než jako řadu jednotlivostí -, jsou v rozpoznávání tváří lepší,“ uvádí Liu. Jako test holistických schopností použili vědci dvě metody. V první složili obraz ze dvou horizontálních půlek dvou různých tváří. „Pro participanty bylo jednodušší určit správně dvě různé tváře, pokud nebyly na horizontálním rozhraní nijak zarovnány. Naopak, pokud zarovnány byly, bylo rozpoznání obou těžší. Mozek totiž ze dvou různých půlek vytváří holisticky, tedy celostně, novou jednu (neznámou) tvář,“ komentuje průběh pokusu Liu. V jiném experimentu se hodnotila schopnost rozeznat jednotlivou část tváře (například nos) bez kontextu oproti této části zasazené v obličeji. Ti, kdo se umístili lépe v testu holistického (celostního) vnímání, byli také lepší v obecném testu rozpoznávání tváře. „Průzkum ukazuje, proč mají někteří lidé perfektní paměť na obličeje, zatímco jiní si pletou své známé a příbuzné,“ popisuje Liu. Starší studie z roku 2002 mimochodem ukázala, že vosíci (z čeledi sršňovitých) dokážou rozpoznat tvář v rámci svého druhu podobně jako lidé. A nejnovější výzkum studenta Michaela Sheehana z University of Michigan prokázal, že jde o skutečnou specializaci na tváře, nikoliv libovolné vzory. Jak malý hmyzí mozek zvládne tak komplexní úkol, je pro vědce zatím nepochopitelné.

„Prostupuje lidský život. Je známkou individuality. Motor pokroku každé lidské činnosti, nositel sebevyjádření,“ řekl o kreativitě Elliot Samuel Paul, filozof z Columbia University. Neznamená to ovšem, že kreativita je vždy etická. Ve skutečnosti má i svou odvrácenou stranu. Upozorňuje na to průzkum z října 2011 uveřejněný v odborném časopise Personality and Individual Differences. Paul Silvia, James Kaufman, Roni Reiter-Palmon a Benjamin Wigert zkoumali vztah mezi kreativitou a osobností jejího nositele. Stejně jako u předchozích studií se potvrdila souvislost mezi zkušenostmi, extraverzí a kreativitou. Novým objevem je však korelace negativních rysů osobnosti a kreativity. Méně poctiví a méně skromní účastníci výzkumu s vyšší úrovní arogance než ostatní dokázali být kreativnější. Nepoctivost byla ke kreativitě dokonce v silnějším vztahu než extraverze. V další sérii pěti pokusů Harvard Business School testovali Francesca Gino a Dan Ariely jestli má kreativita vliv na nepoctivost. Do svých pozorování zahrnuli také inteligenci. Nepodařilo se jim prokázat žádný vztah mezi inteligencí a kreativitou. Našli ovšem nejen spojení mezi kreativitou a nepoctivostí, ale dokázali, že kreativita nepoctivost přímo způsobuje. Myšlení „mimo vyjeté koleje“ pomáhalo kreativním lidem vynalézavě ospravedlnit podvádění v testech. Výzkumníci prohlásili, že „kreativita pomáhá jednotlivcům, aby našli originální způsoby, jak obejít morální pravidla a interpretovat dostupné informace způsobem, který ospravedlní jejich nepoctivé jednání. Tajemství vztahu mezi eativitou a nepoctivostí spočívá ve schopnosti a zároveň motivaci myslet originálně.“ Přes všechny výzkumy je ovšem jasné, že zachycení určitého trendu neříká, že neexistují kreativní a zároveň poctiví lidé. Napovídá jen, že na (kreativních) vedoucích postech by statisticky mělo být víc Bernardů Maddofů než Billů Gatesů.

Má hraní násilných počítačových her vliv na chování hráčů? Debaty nad touto otázkou byly ještě nedávno podobně plodné jako úvahy, jestli lépe chutná rajská, nebo koprová omáčka. Negativní neurologický vliv her byl jen chabě podložen nepřesvědčivými výsledky vědeckých studií. Teď však došlo k určitému obratu. „Podařilo se nám zjistit, že jedinci ve vzorku náhodně vybraných mladých dospělých vykázali menší aktivitu v určitých oblastech čelního laloku v mozku na základě týdenního domácího hraní násilných videoher,“ uvedl výzkumník Yang Wang z Indiana University School of Medicine. „Ovlivněné oblasti mozku jsou důležité při kontrole emocí a agresivního chování,“ dodal. Studie se účastnilo 28 mužů od 18 do 29 let s malou předchozí zkušeností s podobnými hrami. Polovina účastníků experimentu měla hrát týden doma násilné počítačové hry celkem 10 hodin čistého času. Druhá polovina hry nehrála. Ke zkoumání aktivity posloužila magnetická rezonance, spolu s testovacími úkoly zkoumajícími vliv na emoce a kognitivní funkce. Ti, kteří hráli násilné hry, vykázali při testu vlivu na emoce nižší aktivitu v levé dolní části čelního laloku a při testu kognitivních funkcí nižší činnost v ACC. Po dalším týdnu bez hraní se aktivita přiblížila zpátky k normálu. „To, co jsme zjistili, ukazuje, že hraní násilných videoher má přetrvávající vliv na fungování mozku. Při dlouhém hraní by se tento efekt mohl proměnit v trvalou změnu chování,“ vysvětluje Dr. Wang. Upozorňuje přitom, že účastníci experimentu hráli na zapůjčeném notebooku doma ve svém přirozeném prostředí, zatímco řada dřívějších studií se odehrávala na půdě laboratoře.