Online archiv

Každé náboženské společenství má svá pravidla v oblasti sexuálního života a ukládá členům či přívržencům příslušné formy chování týkající se manželství, cizoložství, rozvodu, bezženství, antikoncepce, potratu, homosexuality… V mnohých rodinách a společenstvích panují různá tabu v oblasti sexu a sexuality, která ovlivňují výchovu dětí a jejich pozdější fungování v partnerském a sexuálním životě. V roce 1998 byl například v Holandsku a Belgii publikován šokující výzkum, který uskutečnil tým psychoterapeutky Nell Dryer a jehož se zúčastnilo více než tisíc dívek do šestnácti let. Odhalil totiž, že v těchto zemích bylo sexuálně zneužito 34 procent dívek, což je mnohonásobně více než v ostatních zemích EU. Ve většině případů přitom šlo o incestní vztahy. Zpráva rozbouřila veřejné mínění, vzedmula se vlna nedůvěry – ve slušném, tolerantním Holandsku něco takového přece není možné! Další výzkumy však údaje potvrdily, Belgičané doplnili vlastní průzkum, podle něhož bylo sexuálně zneužito deset procent chlapců stejné věkové kategorie. Ukázalo se, že ke zneužívání dochází už velmi časně, nejčastěji mezi 4.–5. nebo 8.–9. rokem věku dětí, některé byly zneužívány i více členy rodiny. Pachateli byli ve většině případů muži, u chlapců se jednalo zpravidla o homosexuální styk, matky byly pachatelkami jen v 0,5 % případů. Jednoznačné psychologické vysvětlení tohoto jevu nebylo nikdy nalezeno, nejčastější neoficiální hypotézy však hovoří o tom, že důvodem mohla být silně tabuizovaná problematika sexuality v převážně protestantském prostředí obou zemí, jež mohla vyústit až v takto patologické řešení intimních problémů mezi manžely. Následkem těchto zjištění však byly rychlé a praktické kroky jak k odtabuizování sexuality v médiích i ve školní výuce, k šíření kontaktů na organizace, které mohou obětem pomoci, tak k vytvoření funkčního systému péče o rodinu a na ochranu obětí domácího násilí. V případě ohrožení mohou ženy s dětmi okamžitě odejít z domova do azylových domů, jejichž název lze přeložit jako „Nedotýkej se mě“, které jsou po celé zemi značně rozšířené. Stačí přitom uvést, že ženě či dětem hrozí zneužívání, a jsou okamžitě přijaty. Další organizace se věnují problematice zneužívaných dětí. Velký důraz je při kontaktu s klienty i v široce pojaté osvětě věnován psychologické práci s pocitem viny, s odstraňováním společenské stigmatizace obětí, existují i podpůrné organizace, které pomáhají obětem najít odvahu podat trestní oznámení na pachatele, byť je jím blízký příbuzný či rodinný přítel.

Síla sexuální energie je obrovská a projevuje se ve všech oblastech našeho bytí. Každá snaha o její potlačení ve skutečnosti k ničemu nevede, a? se o to snaží jedinec, politický či náboženský systém – naopak, mnohdy prorazí silně destruktivní cestou. Všechna náboženství si síly této energie a svobody, již nabízí, byla dobře vědoma…

„Odpuštění je způsob, jak zabránit, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost.“ Zmíněný citát Hustona Smitha platí na sto procent i v partnerském vztahu. Je dobré vědět, že odpuštění začíná u nás samotných. Pokud totiž neodpustíme sami sobě, nejsme schopni se pohnout z místa.

Chvíli neposedí, nevydrží ani u hry, natož u učení. Neposlouchá, je impulzivní, zbrklé, někdy i agresivní… Starší generace je přesvědčena, že na vině je nedostatečná výchova, lékaři a psychologové hovoří o onemocnění s diagnózou ADHD.

Je virtuální prostor rejdištěm pedofilů a podvodníků, nebo místem, kde lze najít spřízněné duše a navázat kvalitní vztahy? Odpověď zní: může posloužit a také slouží jako obojí. Záleží jen na vás, které dveře otevřete.

Dnešní společnost považuje dospívání, hledání sebe sama i seberealizaci jedince za významné hodnoty a dává jim prostor, jaký nikdy v historii neměly, říká ředitel Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny profesor Petr Macek. Mladá generace vnímá dospělost často jako nudu a ani mnozí třicátníci se ještě nepovažují za dospělé.

/ Sloupek terezy boehmové /

(PD 4/2010)

Bohužel, musím dát kolegovi Vybíralovi ohledně měsíčníku Psychologie dnes za pravdu. Mám dojem, že některé články souvisejí s psychologií jen okrajově, některé se s ní téměř nepotkaly a některé dobré a adekvátní jaksi mi připadají nedokončené, bez pokračování. Tímto časopis opravdu vykazuje sestupnou tendenci. Totéž jsem třeba pocítil, když jsem poslal článek Syndrom týraného dítěte, bylo mi e-mailem odpovězeno, že bude otištěn, dosud jste ho neotiskli. Nejde o nějakou ješitnost, spíše o vaši neserióznost – v tom vidím také onu sestupnou tendenci úrovně Psychologie dnes. Budu samozřejmě rád, pokud i tento kritický příspěvek otisknete. Děkuji vám.