Online archiv

Zazvoní-li někomu mobil v čekárně, v autobuse, ostatní ho téměř probodávají pohledy. Podobně nelibě neseme telefonování kolegy u vedlejšího pracovního stolu. Proč nás telefonní hovor nervuje víc než běžná konverzace? Vysvětlením tohoto jevu se zabývali vědci na americké Cornell Univerzitě v čele s Lauren Emberson a výsledky své práce pak uveřejnili v odborném časopise Psychological Science. Náš mozek je biologicky nastaven tak, že pokud celku něco chybí, snažíme se to automaticky doplnit. To platí o jakékoli informaci, známé jsou pokusy s vizuální stimulací, nyní se vědci pustili do vjemů akustických. Posloucháme-li rozhovor dvou lidí, slyšíme celou zprávu, a proto pokud nás obsah nezajímá, můžeme snadno „vypnout“. U telefonního hovoru je ale situace jiná. Do našeho mozku se dostává pouhá polovina informace, slyšíme např. jen otázku nebo pouhou odpověď, nemůžeme předvídat pauzy ani další reakci. To vše působí jako alarm, nutí nás zbystřit a doplnit chybějí část. Zcela automaticky se snažíme pochopit, oč jde, i kdyby byl obsah sebehloupější. Pokud si tento fakt převedeme do běžných každodenních situací, zjistíme například, že efektivita práce v kanceláři s několika spolupracovníky je tím významně ohrožena. A jak je to s telefonujícím spolujezdcem?

/ Sloupek daniela deyla /

Rodič, s kterým dítě nežije a pouze ho chodí navštěvovat, nemůže svoji úlohu plnit, kdyby stokrát chtěl. Pokud je doma nový partner a tráví s dítětem čas, který by měl jinak dostávat od skutečného rodiče, určitě v průběhu let dojde k posunu vnímání rodiče. Ať z toho máme kdokoli jakýkoli pocit, i emoce dítěte se musí zahojit, dítě nemůže pořád trpět odloučením, musí jít dál, učit se z dostupných vzorů a ztotožňovat se s nimi. Pokud je dítě bez jednoho rodiče a kontakt s odloučeným rodičem trvá, bude to asi trošku jiné, snad pomalejší. Ale není přece logické, aby rodina zůstávala neúplná z jakési piety k předchozímu vztahu. Pro mě jako matku, která nechce pro své děti přestat existovat, je toto velká motivace udržet funkční vztah nás rodičů. Kdyby se nezdařilo, přála bych svým dětem, aby prožívaly pocit jistoty - i kdyby s jinou osobou. (Fabiena)

Mě fascinuje, že v článku se pod pojmem neplacená práce skrývá výchova dětí a hraní si s nimi. Mně to teda jako práce nepřipadá. Ale mně jako práce nepřipadá ani vaření, to miluju. A strávím jím poměrně dost času. Ostatní domácí práce se snažíme dělit rovným dílem, spíš podle momentální situace, než že by to vyšlo každý týden stejně. A určitě teď více času domácnosti věnuju já, pracuju na part time, manžel na plný úvazek a denně cestou do práce a z práce stráví skoro tři hodiny. (Markéta)

/ Aktuality z domova /

V rámci své dobrovolnické práce pro společnosti Člověk v tísni doučuji sociálně znevýhodněné děti, které to potřebují. Funguje to tak, že když terénní sociální pracovnice pracující pro tuto organizaci narazí mezi klienty na rodinu, která potřebuje pomoct se školou, informuje koordinátorku dobrovolníků. Ta pak do rodiny zajde, zjistí, zda jsou zde vhodné podmínky, a vysvětlí další záležitosti, které je nutno splnit. Pokud je vše v pořádku, vybere dobrovolníka a zavede ho do rodiny. Ten už tam potom chodí sám na hodinu až dvě týdně. Podle mého názoru je správné, že nedoučujeme v každé rodině. Rodina si to musí jakýmsi způsobem zasloužit. V přítomnosti dobrovolníka musí být vždy jeden z rodičů, v bytě musí být v danou chvíli klid atd.

Nejviditelnější je uplatnění výzkumů veřejného mínění v mediálním zpravodajství, jež je zprostředkovává nejširší veřejnosti. Jednotlivci na základě takto nabytých poznatků částečně utvářejí své vlastní postoje. Výzkumy tak veřejné mínění nejen zkoumají, ale přispívají i k jeho formování. Publikované výsledky slouží veřejnosti i jako svébytný zdroj zábavy, nezřídka podobný sledování sportovních soutěží.

/Poradna /