Online archiv

Bohatší lidé mohou být spokojení se svým životem, ale podle nové studie jim peníze nezaručí, že si budou život i více užívat. Výzkum, který provedl Gallupův institut, zkoumal názory 136 000 lidí ze 132 zemí. Psychologové se ptali na jejich příjemné a nepříjemné pocity, zajímalo je, jak se cítili, když vnímali, že je někdo respektuje, když pomáhali svým přátelům nebo členům své rodiny, když se věnovali svým běžným denním činnostem. Také je zajímalo, jak se každý člověk cítil ve chvíli, kdy se učil něco nového nebo dělal věci, které mu jdou nejlépe. Respondenti hodnotili své postoje pomocí desetibodové škály. Rozborem dat dospěli výzkumníci k poznatku, že přesvědčení, že se nám život vydařil, narůstá s tím, jak narůstají naše příjmy. Vědci ale zjistili, že spokojenost s vlastním životem mnohem silněji souvisí s pocitem, že nás druzí lidé uznávají, že máme rodinu a přátele, kteří nám mohou pomoci, a že se věnujeme práci, která nás naplňuje. Pocit životního štěstí závisí i na tom, jak si tento pojem definujeme a jak hodnotíme svůj život jako takový. Emeritní profesor psychologie Ed Diener, který působí na universitě v Illinois, říká: „Lidé se ptávají, zda jim peníze mohou přinést štěstí. Všichni se dívají jen na životní spokojenost a příjmy. A i když je pravda, že bohatství může vést k větší spokojenosti s životem, nemá až takový vliv na to, jak si svůj život užíváme.“

Japonsko přišlo s další aplikací „umělého člověka“ – tentokrát profesor Kazuhiro Kosuge z univerzity v Tohoku vyvinul robotickou tanečnici, která byla v Japonsku zvolena „nejchladnějším robotem roku“ – což v době, kdy se vědci a výrobci snaží vyvíjet roboty imitující lidské emoce a produkující nejrůznější mimická gesta a grimasy, zřejmě není nejlichotivější titul. Nicméně tato chladná robotka-tanečnice, vyrobená společností Nomura Unison Co Ltd, vznikla kvůli speciálnímu přání japonských diplomatických služeb. Má totiž naučit budoucí velvyslance a další vysoké diplomaty tančit – spolehlivě a navíc naprosto diskrétně. Robotická tanečnice na snímku tančí waltz, sama řídí vlastní kroky, nechává se vést partnerem, ale v případě potřeby nezkušenému tanečníkovi pomůže stejně jako skutečná žena. Nespornou výhodou ovšem je, že z úst robotické tanečnice do bulvárních médií neunikne informace o tom, že ten a ten vlivný činitel stěží zvládá základní kroky, nemá smysl pro rytmus a v jednom kuse dupe partnerce na špičky. Být dokonalý, neukázat slabost ani chybu, to jsou hodnoty, které v Japonsku mezi privilegovanými vrstvami mužů patřily tradičně k vysoce ceněným. Dokládá to mimo jiné i akční drama Goemon, které do českých kin vstoupí koncem října. Režisér Kazuaki Kiriya zpracovává téma legendárního bojovníka ze 16. století, který se od dětství řídí krédem: Buď silný, ať tě nikdo neporazí. Že by i mlčenlivá robotická tanečnice svým způsobem navazovala na tradici neprozradit nepovolaným nic o vlastních slabostech?

Rozhovor s psychiatričkou Janou Drtilovou hodnotím jako nejpřínosnější (alespoň pro mne) z celého časopisu – odborný, ucelený a zcela jasný bez nějakého přikrášlování. Rovněž i článek dr. Havlíka o alkoholu u řidičů byl zajímavý, odborný, ucelený, věcný.

Mít se dobře

(PD 9/2010)

Opakovaně si kladu otázku, proč zrovna psychoterapeuti mají takovou potřebu halit své poznatky a teorie do obecně nesrozumitelných pojmů a proč si každý směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům. Odborníci jiných oborů tuto potřebu – pokud je mi známo – nemají. Biologové, lékaři, chemici, fyzici – ti všichni si dokázali vytvořit univerzálně srozumitelný jazyk, kterým se navzájem domluví. Jen v psychoterapii má každý autor nového přístupu dojem, že dosud zavedené a používané termíny nevyjadřují dostatečně to, co on má na mysli, a proto musí vytvořit termíny nové. Opravdu to pomáhá zvýšit naše porozumění popisovaným jevům? Nebo to jen vytváří falešný dojem odbornosti a zasvěcení do tajemných mystických nauk, když místo „svědomí“ říkáme „superego“ a místo „přesvědčení“ „schéma“ či „fixovaný gestalt“? A hlavně – pak si nerozumíme navzájem. Abych uvedl příklad z textu – Pacientka sedí za dveřmi terapeutovy pracovny a ostýchá se zaklepat. Terapeut pro ni představuje autoritu („matku“) a ona má z dětství zkušenost, že když bude matku obtěžovat svými potřebami, bude za to potrestána. Tento strach z trestu jí brání, aby zaklepala, proto sedí a čeká, až pro ni terapeut sám přijde. Tak nějak by mohl popsat situaci nezasvěcenec. Zasvěcenec – autor – napíše: „Pacientka sama sebe zastavuje před akcí pomocí retroflexe a proflexe.“ Opravdu tomu teď rozumíme líp?

Onkologicky nemocným a jejich blízkým chybí psychosociální pomoc, zaznělo na zámku Jablonná nad Vltavou na setkání, které o prázdninách uspořádalo občanské sdružení Amelie. Počet nemocných rakovinou každým rokem narůstá, ale díky včasné diagnóze a moderní léčbě má stále více lidí šanci na uzdravení a život s rakovinou se prodlužuje. Podpůrné péči na zdravotně-sociálním pomezí dosud není věnována dostatečná pozornost a prostor ani v legislativě. A přece je podle výzkumů zřejmé, že psychický stav a sociální situace nemocného výrazně ovlivňují průběh léčby, její výsledky a konec konců i její finanční náročnost. Cílem setkání v Jablonné bylo zmapovat potřeby onkologicky nemocných na Benešovsku, Příbramsku a Praze-západ, a porovnat je s nabídkou služeb a možnostmi volných kapacit. U kulatých stolů se sešli zástupci odborné veřejnosti z oblasti zdravotní i sociální, onkologicky nemocní, zástupci obcí, Krajského úřadu Středočeského kraje, Senátu ČR, neziskových organizací a dobrovolnických programů. Všichni se shodli na tom, že je potřeba řešit psycho-sociální oblast onkologického onemocnění a života s ním. Často se hovořilo o nedostatku srozumitelných a dostupných informací, o tom, že je třeba rozlišit formy podpůrné péče podle věku, fáze léčby a také podle velikosti obce, kde nemocní žijí. Dostalo se také na zhoršování sociální situace onkologicky nemocných a jejich rodin v souvislosti s odebíráním invalidních důchodů i na problematiku návratu do zaměstnání a aktivního života.

Hroutící se budovy newyorských Dvojčat. Roztrhané vagóny, mrtvá těla v Madridu, obraz zkázy v londýnském metru… Hrůza, zděšení, vztek. A všudypřítomná otázka: co vede mladé lidi k tomu, aby zahodili vlastní život a stali se masovými vrahy lidí, které nikdy neviděli?

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Když se Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz… Tak začíná jedna z nejslavnějších Kafkových povídek. My se, na rozdíl od něj, ráno probouzíme ve své kůži, víme kde jsme a hlavně kdo jsme, že jsme se od včerejška nezměnili, každý z nás ví, ano, jsem to já se všemi svými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi, jsme si vědomi své jedinečné existence; odborně se to nazývá správná autopsychická orientace. A přesto se každému z nás může stát, že se dostane do situace, kdy si není jist, zda sní, či bdí, zda skutečně existuje, protože náhle se mu jeho prožitky zdají cizí, neskutečné, snové, dívá se najednou na svět jinýma očima, jako divák, cítí se trochu jako automat, jako robot, má pocit, že je dvourozměrný, jako vystřižený z papíru. Čas běží a neběží, pocit vlastního těla i psychiky je změněný, vlastní jednání se zdá být jako ve filmu, je to divné, může to být strašidelné, až děsivé: Vypadá to takhle, když jsem mrtvý? Odborný název pro takový stav je depersonalizace (ztráta osobnosti) a řadíme jej mezi dissociace, tedy stav, kdy se integrující psychická funkce označovaná jako vědomí malinko rozpojí. Zdravému člověku se to nejčastěji stane při velké únavě, například po celodenní náročné túře dorazí do nádražní restaurace, kde hovor splývá v monotónní šumění, bolavé tělo relaxuje, zážitky se promítají v mysli jeden přes druhý, také rychle vypité pivo vykoná část práce - a najednou je to tady. Větinou to potrefené vyleká a někdy vyhledávají ujištění, že se nezbláznili. Daleko dramatičtěji probíhá tato zkušenost u pacientů s panickou poruchou při akutní atace. Tam dominuje především opravdu příšerná úzkost, strach, že omdlí, že umírá, že zešílí, že se mu tělo, které ztuhlo a probíhá jím pocit elektřiny a brní, roztrhne nebo rozsype na kusy, že mu dochází dech, srdce doslova mlátí rychlostí až 160 tepů za minutu, hrudník je sevřený obručemi, svět se mění ve strašidelnou krajinu (podívejte se na Munchův obraz Výkřik) a on sám přestává existovat způsobem, který je mu známý. Tihle pacienti přibíhají na nejbližší lékařskou pohotovost tak rychle, jak jen mohou. Protože ataka trvá několik desítek minut, ani při sebepečlivějším vyšetření lékař nic patologického nenajde. V dobré víře, že nemocného uklidní, pronese nešťastnou větu: „Nic vám není.“ To je zcela matoucí, ten vyděšený pacient nelže, před dvaceti minutami měl pocit, že nastal jeho konec. A místo, aby se uklidnil, dojde k závěru, že lékař buď svému řemeslu nerozumí, nebo že ho obelhává. Podobný zážitek si někdy úmyslně, většinou ale nechtěně navodí experimentátoři s drogou. Ta totiž mění vnímání okolí i vlastního těla daleko explozivněji než shora popsané stresové mechanismy. Naše „já“ je totiž především tělesné „já“, a pokud se stav organismu zásadním způsobem (pod vlivem únavy, stresu nebo drogy) mění, dostává mozek také jiné signály, než na které je zvyklý za standardních okolností, vnímá „jiné“ tělo a prožívá trochu „jiné“ já. Všimněme si, jak některé emoce zpracovává jazyk: byl jsem (zlostí) bez sebe, to jsem snad ani nebyl já, já jsem se nepoznával... Při dissociaci jde tento proces ještě o kousek dál. Někdy až do bezvědomí. Avicenna uvedl ve svém slavném spisu Kánon medicíny zajímavou kazuistiku. Když ve své potulné praxi dorazil k branám jednoho města, čekali tam už na něj a vedli ho k mladíkovi, který „ležel na lůžku téměř bez života“. Avicenna si povolal jednoho občana z města a nechal ho vyjmenovat všechny ulice. Při jedné z nich se mladíkův tep nápadně zrychlil. I nechal si vyjmenovat všechny majitele usedlostí a při jednom jménu pulz dále zrychlil. Při výčtu všech osob, co tam bydlí, zaznělo i jméno dcery majitele a „mladíkův tep začal bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza sice není v našich klasifikačních systémech, nicméně byla přesná: šílený láskou. Zavolali tu dívku a mladík se uzdravil. Dnes by dostal diagnózu F44 a léčení by asi bylo delší.