Online archiv

I když je rozvod hrozný, humorem můžeme situaci odlehčit a zlepšit si náladu, usoudila bývalá britská novinářka Fay Millar a založila v Brightonu cukrářskou firmu, která proslula výrobou rozvodových dortů. Lze je pořídit od 60 do 800 liber a kochat se třeba pohledem na figurku partnera přepadávajícího po hlavě z třetího dortového parta. Rozhodně zajímavý ventil emocí – navíc je třeba vzít v úvahu, že ke konzumaci takového dortu potřebujete společnost, takže musíte udělat krok ze sociální izolace. A je-li dort čokoládový, může na vás příznivě působit i fenyletylamin, hormon, který přispívá ke zmírnění pocitů strachu a úzkosti. Rozvod, hned za smrtí nejhorší Rozvod bývá hořký a bolestný, ve známé stupnici stresorů zaujímá dokonce druhé místo, hned za úmrtím nejbližšího člověka. Právním dokumentem potvrzujícím, že manželství bylo rozvedeno, všechny problémy zdaleka nekončí. Psychoterapeutka a manželská poradkyně Šárka Poupětová ve své knížce Netrapte se po rozvodu tvrdí, že pokud si člověk neprojde vlastním „psychorozvodem“, nikdy nedokáže předchozí kapitolu svého života uzavřít a není schopen začít znovu. Vyrovnat se s rozvodem může trvat 1–2 roky, v horší situaci je samozřejmě ten z partnerů, jenž o rozvod neusiloval. Podle psychoterapeutky je nutné projít fází odpoutání se od partnera ( jsouli ve svazku děti, je dalším úkolem vypořádat se s tím, že zatímco partnerský vztah skončil, rodičovský trvá – a vnitřně je od sebe oddělit), dále získat odstup, který umožňuje bilancovat (pochopit a poučit se), a nakonec nalézt novou identitu, vytvořit si novou životní koncepci. Vztek, zlost, později smutek, lítost či pocit opuštěnosti jsou emoce, které k prvním fázím psychorozvodu patří, pokud je v sobě potlačujeme, bráníme procesu hojení rozvodových ran, upozorňuje Šárka Poupětová.

Superchůva

Středoškolákem se stává člověk přibližně od 15 do 19 let. Je to období, v němž přichází hledání vlastní pracovní orientace, srovnání se s nastupující dospělostí, navazování prvních vztahů, přecitlivělost, zkušenosti s alkoholem, drogami… Mladý člověk si často klade mnohé otázky. Podobnými otázkami se zabývá psychologie, resp. snaží se odbornými postupy vysvětlit daný problém a nabízí vysvětlení, pomoc. Touto jednoduchou logikou můžeme dospět ke konstatování, že mladí lidé by měli vyhledávat psychologické poradny a psychology, kteří by jim v jejich duševních zmatcích a nejistotách podali pomocnou ruku. Avšak mladí lidé dávají přednost posezením s kamarády a o psycholozích mají svoje jasné představy. Proč tomu tak je? Problémem je samotné vnímání psychologů. U středoškoláků se většinou setkáváme s pozitivním názorem na funkci psychologa. Ale horší je to s názorem, kteří lidé ho navštěvují. Podle 69 % dotázaných* jsou to lidé s vážnými psychickými poruchami. Pouhých 28 % dotázaných si uvědomuje, že jsou to normální lidé s nějakým problémem. To je na tuhle moderní dobu příliš málo, nebo ne? V odpovědích, které měli dotázaní studenti k dispozici, nebylo až tak důležité, jací lidé by mohli navštívit psychologa, ale jak oni sami vnímají tyto lidi. Proč se mladé generaci jeví psycholog jako „cvokař“ a lidé, kteří ho navštěvují, jako „psychicky narušení“? Tohle povědomí převládá už od dob našich prarodičů. V té době to mohl být ale problém především totalitního systému, v němž žili. Dnes už v něm ale nežijeme! A pořád tu toto povědomí je! Dalším problém je nedůvěra. Nevěří, že jim psycholog pomůže. Se svými problémy se perou sami. Proč? Důležitým důvodem jsou názory společnosti. Ve společnosti je stále zakořeněn tento negativní názor na sezení u psychologa. Většina lidí se nechlubí tím, že jde k psychologovi, a u středoškoláků to platí dvojnásobně. Psychologie jako obor, který může pomoci, je na veřejnosti velice málo propagován. Hlavně by mělo jít o propagaci od samotných aktérů, psychologů. Studenti se většinou setkávají s psychologii z celých 68 % ve škole, ale jedná se především o gymnazisty. Na ostatních školách, i když se tam psychologie vyučuje, je povědomí studentů velice omezeno. Zájem o studium psychologie je přesto značný. Ale na otázku uchazečů o studium psychologie, zda by při řešení svých problémů požádali o odbornou pomoc psychologa, celých 85 % zvolilo odpověď NE! Není někde chyba? Myslím si, že naši republiku ještě pořád nezasáhla „osvětová kampaň“ v rámci tohoto oboru. Ze začátku by stačila reklama, akce, ukázat, že k psychologům chodí opravdu normální lidé, mediální tváře… A snad se za nějaký čas setkáme s takovým přístupem jako na Západě. V USA se hlavně díky hvězdám filmového plátna začalo víc lidí zajímat o to, že stres, únavu i špatnou náladu lze zvládat tímto způsobem – když chodí k psychologovi například Meryl Streep, tak proč ne já?

Pan profesor Matějček by se v hrobě obracel, kdyby ve zmíněném článku četl absurdní tvrzení dr. Zdeňka Riegra: „Janovi rodiče přece jen dali na doktora Matějčka a v den jeho patnáctých narozenin mu řekli pravdu. Přiznali se, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Zděšený Jan utekl…!“ Rodiče mohou slyšené vytrhnout z kontextu a zkomolit to. Mohou projikovat své pocity viny na koho jen libo. Odborník, ba i pouhý student psychologie by ovšem měl vědět, že právě Zdeněk Matějček mnohokrát přednášel, napsal a radil: „Dítě se má dozvědět pravdu o svém původu ne až z toho má rozum, ale NEŽ má z celé věci rozum. Tj. ještě před tím, než půjde do mateřské, eventuálně základní školy. Vůbec nejhorší je sdělení pravdy v pubertě či adolescenci.“ Matějček rozhodně neradil nosit na břichu polštáře. Nebyl zastáncem předstírání. Pokud užíval pojem „náhradní rodina“, bylo to výhradně v odborných kruzích k nezbytnému odlišení. Jinak proslul konstatováním: „Rodičem není ten, kdo dítě zplodil, ale ten, kdo je vychoval.“ Teoreticky vzato by bylo lepší, kdyby dítě nebylo zatěžováno svérázností svého původu. Háček je v tom, že jistotu utajení nemáme nikdy. Přestěhovat se ze Slovenska nestačí. Znám případ emigrace do Austrálie. Utajení v časech železné opony jako hrom. Za pár let se ovšem do na tamní poměry malého města přistěhovali další Češi. Ti věděli pravdu, protože znali onu první rodinu ještě z Čech. Mimochodem – co třeba takový test na krevní skupinu? O tom, jaké mohou být mezi biologickými rodiči a dětmi kombinace krevních skupin, se učí žáci v základní škole – a pokud začnou ze zvědavosti pátrat, mohou se divit…

Nemohu v tomto článku souhlasit s větou: ... grafologové někdy stojí na samé hranici „pseudovědy“... Grafologie jako taková je samozřejmě solidní vědou založenou na empirii i vědeckých znalostech souvisejících úzce s psychologií (psychologie osobnosti, psychopatologie aj.) i jinými vědními disciplínami. Vlastně už od 6. století před naším letopočtem se objevují soudní znalci písma. A takto bych mohl pokračovat dále. Grafologický rozbor (písma) je psychodiagnostickou projektivní technikou a analogicky dle vyjádření zmíněného autora by pravděpodobně i další projektivní metody (kresebné, ROR či jiné) mohly být pseudovědou. A to je samozřejmě scestné. Validizační studie zcela jasně prokázaly, že psychologie písma je dostatečně efektivní metodou, která není založena na náhodnosti, a že mezi písemným projevem a osobností pisatele jsou úzké a metodicky uchopitelné vztahy. Validita, tj. zda skutečně metoda měří, ukazuje to, co má (co se od ní očekává), se udává v 80 %. Která „pseudověda“ by se takovouto validitou mohla pochlubit? I slavný psycholog Eysenck připouští, že grafologie je úspěšnější než leckteré osobnostní dotazníkové metody.

Jsou mladé, zaopatřené a vdané. Mají děti. Přesto je život nebaví. Život ve stále vyhledávaných satelitních městečkách přináší ženám, které tu zůstávají přes den samy, nečekané následky: podle odborníků trpí častěji depresemi a úzkostmi. Kromě toho je zde rozvodost až o třetinu vyšší než v běžné populaci.

Se zájmem jsem si přečetl váš článek Umíme se bránit? v 11. čísle Psychologie dnes. Jsou tam zajímavé údaje, dokonce až skoro „cizokrajná“ slova, jako například (hardiness). Co však v článku chybí, je právní rámec, alespoň velmi stručně. Jinak se velmi snadno i z napadeného či osoby, která mu jde na pomoc, stane útočník trestněprávně odpovědný, se všemi důsledky. Dále něco kolem strategie, tedy prevence, předcházení a plánování, taktiky (například vlastní střet, taktika je v článku popisována z malé části), vhodný je rovněž celý soubor opatření po skončení střetu. V kontextu vašeho časopisu mi schází rovněž úloha intuice v sebeobraně. A další důležitou složkou jsou mýty v sebeobraně, jichž je nepočítaně. Hovoříme-li o tomto tématu, neměli bychom opomenout, že problémem je, že mnozí z napadených se celý život chovají velmi bezstarostně, primitivně a riskantně až bezohledně, přitom podvědomě či vědomě očekávajíce, že za ně někdo velmi ochotně, kdykoli nasadí i svůj život... Problematika sebeobrany je velmi náročná a těžko ji popsat v jednom populárním článku. Souvisejícím tématem by zde bylo například i to, co se dnes učí/neučí v předmětu tělesná výchova (za co vlastně berou učitelé tělesné výchovy peníze)?

Tak jako v 19. století bylo normální pohlížet na různé kultury hodnotícím pohledem a rozdělovat je na vyspělé a méně vyspělé, až do nedávna bylo takové nahlížení běžné i na jazyky obecně a hlavně na určité jazykové položky, např. neologismy, vulgarismy apod. V dnešní době je snad toto hledisko překonané. Není a nikdy nebyl žádný arbiter jazyka, který by mohl úspěšně odsoudit určité jazykové prvky k záhubě – všechny takové pokusy (nejslavněji ty obrozenecké) nepřinesly velký výsledek. Měli bychom se smířit s tím, že jazyk je svébytný organismus, který se přirozeně mění a vyvíjí a pří liš nereaguje na přání jednotlivců, protože je dí lem kolektivním. Pokud už se výjimečně jednotlivci nějakou změnu podaří prosadit, bývá spíše tvůrčí než destruktivní, např. uvést do jazyka /jazyků nové slovo (viz Čapkův robot). Je ovšem také nutné poznamenat, že určitá míra konzervatismu tu existovala vždy, vlastně taková xenofobie vůči novotám v jazyce. Negativní postoj ovšem k žádnému cí li nevede a hovořit o estetice jazyka má smysl ve spojitosti s literárními dí ly, nikoli však ve spojitosti s jazykem, jakožto souborem všech jazykových prostředků dostupných určité komunitě.

/ Anketa / Hana Fifková, sexuoložka