Online archiv

Podpaží se nezdá na první pohled jako"královská cesta"do lidské psychiky a sexuality. Práce vědců, kteří se zabývají studiem lidského pachu, by však mohla vnést světlo do jednoho z nejzávažnějších sporů současnosti:sporu o příčinu vzniku homosexuality.Podle vědců z Philadelphia's Monell Chemical Center výsledky jejich studie naznačují, že podpaží homosexuálně orientovaných lidí je překvapivě cítit jinak, než u heterosexuálních osob. Jeden z autorů studie, CharlesWysocki, říká, že podle jeho názoru lze usuzovat na rozdíly na fyziologické úrovni.Nálezy, o kterých je zde řeč a které mají být teprve publikovány v zářijovém vydání časopisu Psychological Science, teprve musejí být ověřeny. Pokud jsou však pravdivé, mohou podpořit důkazy o tom, že homosexualita nenízáležitostí volby, ale něčím, co je zakotveno v biologické podstatě člověka. To by mohlo mít zásadní vliv na sociální a právní postavení gayů a lesbiček.Podle vyjádření psychologů, kteří se tohoto projektu neúčastnili, jde o jednu z mála studií, které ukazují, že lidé skutečně komunikují prostřednictvím pachových signálů, známých jako feromony. Ačkoliv vepře, potkany amnoho druhů hmyzu může pach potenciální partnerky dovést téměř k šílenství, zažili vědci krušné časy, když se pokoušeli dokázat, že i lidé mohou být omámeni vůní.První široce uznávaný důkaz se objevil teprve v roce 1998, když Martha McClintock z University of Chicago dokázala, že ženy, které žijí ve společné domácnosti, mají skutečně tendenci synchronizovat svůj menstruační cyklus.Některé ženy vydávají pach, který na nevědomé úrovni ovlivňuje menstruační cyklus ostatních žen.Neurovědec Wysocki a jeho kolega George Preti zabývající se organickou chemií, studují pach vylučovaný v podpaží už po desetiletí. Preti označuje za hlavního"viníka"pronikavý pach chemické látky, zvané kyselina3-methyl-2 hexanová. Kromě ní však působí tři až čtyři desítky dalších látek, které vytvářejí charakteristickou vůni. Preti a Wysocki dále zjistili, že pach mužského podpaží způsobuje bouřlivou reakci ženských reprodukčníchhormonů a uvádí ženy do veselejší, uvolněnější nálady.V rámci studie publikované v roce 2003 vmísili mužský pot do příjemného parfému a k nasyceným tampónům nechali čichat 18 žen. Tyto ženy byly vystaveny neidentifikovatelné vůni po šest hodin a po dalších šest hodin bylyvystaveny obdobně vonícími placebu.Vědci zjistili, že skutečný extrakt z mužského podpaží nepochybně zlepšil náladu a hladinu určitých hormonů, které mají vztah k fertilitě u většiny žen. Některé ženy ale měly velmi odlišnou reakci: jejich hormonálníhladina zůstala beze změny a jejich nálada se výrazně zhoršila. Následným dotazováním bylo zjištěno, že tyto ženy jsou lesbičky. Tyto studie přiměla Wysockeho soustředit se přímo na vztah mezi tělesným pachem a sexuálními preferencemi.Pro tuto studii Preti vypracoval standardní postup při získávání pachu z podpaží. Nejdříve požádal 24"dárců", aby se týden neholili v podpaží, nepoužívali žádný deodorant nebo parfém či parfémované mýdlo a abynejedli kořeněná jídla a jídla obsahující česnek.Po této"čisticí"periodě pokračovali dárci ve stejném režimu bez vůní a sprchovali se jen večer. Několik dní nosili v podpaží absorbční vložky, které odstraňovali večer a ukládali v mrazáku pro pozdější sběr."Dárci"byli rozděleni do čtyř skupin: heterosexuální muži a ženy, gayové a lesbičky. Ze vzorků potu byly vytvořeny pachy typické pro každou ze skupin.Dvacet osob z každé skupiny potom pachy srovnávalo. Žádný pach nebyl vnímán jako výrazně příjemný. Přesto všechny skupiny preferovaly pach heterosexuálních žen před všemi ostatními. Na pach homosexuálních mužů reagovalyskupiny heterosexuálních žen i mužů výrazně negativně. Pouze muži - gayové na něj reagovali více méně neutrálně.

Je dobře známo, že třídy s malým počtem žáků v prvních letech školní docházky mají příznivý dopad na školní úspěchy dětí během docházky ve srovnání s dětmi z větších tříd. Menší třída umožňuje dětem lépe se zapojit do procesuučení. Zatím se ale mnoho výzkumů nezabývalo dlouhodobým efektem malých tříd. Nová studie, ve které byla zahrnuta velká skupina studentů, sledovaných v průběhu 13 let, ukázala, že čtyři či více let strávených na základní školev malých třídách signifikantně zvyšuje pravděpodobnost, že dítě později složí maturitu, a to především u studentů, kteří pocházejí z hůře ekonomicky situovaných rodin. Tuto studii zveřejnilo květnové vydání časopisu Journal ofEducational Psychology.Autoři studie sledovali téměř 5000 studentů od školky až po 12. třídu na 165 školách, a to v souvislosti s projektem"Tennessee class-size experiment"z osmdesátých let minulého století. Tento experiment, známýjako"Project STAR", zahrnoval náhodně zvolené děti vstupující do mateřské školy, a to buď do malé třídy (13 - 17 dětí), normální třídy (22 - 26 dětí), či normálně velké třídy a pomocnou učitelkou na plný úvazek.Velikost třídy byla zachována po celý den a celý rok. Složení tříd se po čtyři roky neměnilo, zatímco učitelé se náhodně střídali vždy jednou za rok.U všech sledovaných studentů dohromady se čtyři roky docházky do malé třídy pojily s 11,5% nárůstem v četnosti ukončeného středoškolského vzdělání. U dětí s horším socio-ekonomickým zázemím (studenti, kteří měli nárok naobědy zdarma) byl tento efekt dokonce ještě výraznější. Po čtyřech letech strávených v malé třídě bylo procento úspěšně složených závěrečných zkoušek na střední škole pro tyto děti stejné či vyšší než pro děti, které obědyzdarma nedostávaly.

Snaha za každou cenu vejít ve známost, nejlépe se stát svými díly/činy nesmrtelným. V klasickém pojetí se jedná převážně o činy společensky negativní. To podle Hérostráta, který ve 4. století př. n. l. zapálil Artemidin chrám vEfesu. Na druhou stranu Fromm popisuje celkem nepatologickou potřebu zanechat na světě svůj podpis, v jeho pojetí patologie nastupuje až ve chvíli, kdy se jedinec nemůže projevit v pozitivním smyslu. Hnací silou komplexu můžebýt:*strach z nicoty, z definitivní smrti,*pocit, že dotyčný je neprávem přehlížen,*potřeba zažít si svých 15 minut slávy.Podpis, pokus pokračovat, působit na svět i po fyzické smrti, lze realizovat vším možným - dětmi, knihou, sportovním výkonem, únosem letadla, atentátem, graffiti či oním zbanálnělým"vysazením stromu". Genderovérozdíly jsou nabíledni.O potřebě nebýt zapomenut nás přesvědčují motta parte a nápisy na náhrobních kamenech.Nejvíce se cení ti, kteří dokázali položit nohu na panenskou půdu. Proto nebude již žádný druhý Armstrong, v českém kontextu v dohledné době žádný Palach apod.Lze se ovšem setkat i s opačnou - psycho-ekologickou - tendencí: nezanechat po sobě stopu, opustit svět takový, jaký jsme jej našli. To nelze automaticky hodnotit kladně, může se za tím totiž skrývat negativní vztah k soběsamému.V každém případě není od věci si položit otázku:"Co bude to poslední, na co budou lidé v souvislosti se mnou vzpomínat?"

Mezi klienty poraden se často objevují osoby, uvádějící jako důvod návštěvy obtíže nebo poruchy v komunikaci. Z dalších dotazů pak vyplyne, že za onen patologický proces považují situaci, kdy si nejsou společně schopni"klidně si sednout a sporné věci si vyříkat".Nechtě a nevěda, co praví, propagují jeden z nejzavilejších partnerských mýtů současnosti. Ten předpokládá a hojně doporučuje samočisticí, ba přímo zázračný efekt tzv. vyříkávání. Praxe naopak ukazuje, že manželský pár sije schopen"pochvalovat"tam, kde se věci vyvíjejí dle přání obou. Domluva je neproblémová i tam, kde jsou lidé jeden vůči druhému v zásadě kladně vyladěni a domlouvají se na něčem, na čem jim příliš nezáleží. Vysoceproblémové je domlouvání v podmínkách vzájemné rozlady"boje o moc".Příklad: Manželé po večeři společně popíjejí kávu. Jeden z nich se ptá:"Miláčku, 24.12. strávíme večer s mojí nebo s tvojí matkou?"Předpoklady, že si onen problém v klidu vyříkají, jsou následující:*v hlase tazatele nebude patrno jisté napětí nebo podrážděnost vyvolávající obdobné ne zcela vědomé pocity u protějšku;*protějšek nebude své vlastní výše zmíněné pocity promítat do hlasu (osoby) tazatele;*mezi dvojicí nebude panovat boj o rozhodovací moc, tj. tázaný nebude mít pocit, že dotaz je pouze formální a tazatel si stejně nakonec prosadí svou.*mezi dvojicí nebudou zbytky trpkosti z jiných nevyřešených sporů;*tázaný třeba i podvědomě netouží po odplatě za faktickou či pomyslnou křivdu;*tázanému budou stejně nebo srovnatelně milé jak jeho matka, tak tchyně;*tázanému budou stejně nebo protivné jak jeho matka, tak tchyně;*matka ani tchyně nebudou (za předpokladu, že s nimi nestráví 24.12.) tázaného citově vydírat, resp. pokud ano, bude prožitek z tohoto vydírání od obou u tázaného stejný;*prostředí je u matky i u tchyně zhruba stejně lákavé nebo naopak odpuzující.Situaci by neměla být komplikována tím, že:*tázaný/á nechce být ani tam, ani onde. Chtěl by trávit vánoce sám či s manželkou (manželem) u teplých jižních moří či jinde;*tázaný/á si přeje jet s někým jiným, než s manželkou (manželem);*tázaný/á vědomě či nevědomky obviňuje svůj protějšek, že kvůli němu na onu cestu nezbudou peníze;*24.12. je den spojený s vědomým či nevědomým traumatem tázaného;*Vánoce se tázanému/né principiálně hnusí;*dotaz dotyčnému připomíná nějakou aktuální traumatizující situaci, např. že tři dny před Štědrým dnem je objednán k zubaři, kam chodí nerad.Dalším nutným předpokladem je, že:*Nevane právě jižní vítr;*tázaná žena není v premenstruu, tázaný muž není ve stavu projevy blízkému ženskému premenstruu stále;*bezdětným manželům se nevybaví nic, co by mohlo souviset s výrokem"Vánoce jsou svátky dětí";*není přítomen žádný jiný srovnatelný problém.Komplexní ideální vztah nenastává prakticky nikdy. No a pak si něco vyříkávejte!To ovšem neznamená, že by se manželé nemohli na něčem domluvit. Domluví se snadno na mnoha věcech, nepoznamenaných konfliktním vnímáním. V takových podmínkách také lze nabídnout kompromis.Pokud je kompromis nepravděpodobný, vedeme každého člena dvojice k určení, co je pro ně v danou chvíli nejdůležitější. Co je pomyslná základní rostlinka, kterou chce pěstovat. A též co jsou rostlinky dejme tomu druhořadé,sice pěstované, ale ty, které nás obrazně řečeno neživí. Je-li dominantní rostlinou např."klidný večer", či"co nejdřív přestat mluvit o té lapálii a raději večer věnovat sexu", pak nezbývá než kývnout nato, co si přeje protějšek."To ale budu pod pantoflem!"opáčí kritický klient."Nebudete,"odpovídám mu s klidným svědomím."Vy totiž volíte, oč budete usilovat."Mimo výše zmíněné"matrimoniologické zahradnictví"je vhodné klienty přesvědčit o ošidnosti falešných představ o komunikaci. Není pravdou, že by úroveň komunikace vytvářela úroveň vztahu, ale spíše naopak platí,že úroveň vztahu výrazně ovlivňuje komunikaci. Je-li vztah třeba jen krátkodobě"na nože", můžete začít medově a řádově spíš v sekundách než v minutách skončíte v hádce.

Jsem profesí klinická psycholožka a zároveň maminka na mateřské dovolené na plný úvazek. V červnovém čísle Psychologie dnes jsem se těšila na článek Kojíte rády? Byla jsem zvědavá, co nového se psychologická obec má dozvědět okojení. Možná to tak měl autor v úmyslu, aby vyvolal diskuzi, ale já ho vnímám jako jednostranný. Tři případy z praxe a vždy kojení jako tragédie, kojení jako utrpení, pak s umělou výživou idyla. Laická i odborná veřejnost jemyslím dostatečně informovaná o výhodách kojení, ale jak vlastně kojit se většina mých souputnic ani od maminky ani od dětské lékařky, natož gynekologa nedozví. Existují kurzy pro těhotné, ale ty navštěvuje jen asi třetinabudoucích maminek.Militantní propagace kojení je jistě neužitečný extrém a ani kojení není všespasitelné. Já osobně považuji možnost kojit za velký dar. Také my jsme měli s kojením problémy, ale podařilo se nám je zvládnout. Nyní si lépeuvědomuji, jaké pocity se mohou objevit u maminek, které kojit nemohou, nebo nechtějí. Mně samotné s kojením nejvíc pomohla kamarádka, kojící maminka. Také proto jsem se stala laktační poradkyní a v Olomouci zaštiťuji podpůrnouskupinu pro kojící maminky.

Beethoven oslovuje problémové adolescenty mužností a důstojností své hudby, její mocnou silou. Smutná hudba Chopina či Bacha zase pacientům poskytuje bezpečné prostředí pro prožití bolesti.Aktivní muzikoterapie je účinná zejména u heteroagresivních pacientů, poslechovou muzikoterapii lze doporučit v práci s pacienty autoagresivními.

Otto Kroeger a Janet M. ThuesenováPraha, Triton 2004. 170 s.Na trhu se objevily téměř současně dvě knihy věnované stejné typologii. Obě jsou postavené na konceptu MBTI, obě jsou určené širší veřejnosti a obě se věnují podobným tématům: vztahy, rodičovství, konflikty a nedorozumění.Nabízí se obě srovnat. Zatímco pozdější Čakrtova Typologie osobnosti (viz Psychologie dnes 2005/5) je informačně nasycenější, Kroeger s Thuesenovou zůstávají nedostižní svou čtivostí. Tam, kde Čakrt volí definice typů pomocíopisů nebo výčtu preferencí, používají Kroeger s Thuesenovou populární zapamatovatelné názvy, i když samozřejmě za cenu určitého zjednodušení. Jejich kniha je plná historek, několikavětých úryvků z rozhovorů mezi lidmirozdílných typů.Dokáži si představit, že pokud se vyučující rozhodne MBTI představit studentům, zvolí Čakrta. Též si však dovedu představit, že mnoho studentů bude potajmu číst Kroegera/Thuesenovou. Ti se více věnují tomu, co s typologiídělat, ale i tomu, co s ní nedělat. Je zde dokonce i"Návod, jak se stát příkladným manželem, manželkou nebo přítelem"(strana 100). Rady sice připomínají doporučení lékaře"Nebuďte nemocný,"ale dokážu sipředstavit i jejich využití: například v létě u vody, kdy předčítá jeden partner druhému:"Vidíš: jsi ESTP - máš se zklidnit. Tady píšou, že máš zlepšit dochvilnost a respektovat rodinné zvyklosti a tradice."Nezbývánež uzavřít slovy z učební lekce Monty Python:"A příště vás naučíme, jak zachovat celosvětový mír."Autoři varují před vznikem závislosti na typologii - neustálé snahy všechny a všechno začleňovat do škatulek. Nicméně sami si neodpustili zařazení vsuvky o aplikaci Typologie na domácí mazlíčky. Stejně tak zapovídají ivnucování svých úsudků druhým. Upozorňují i na to, že typologie vysvětluje, ale neomlouvá. S hlavními riziky využívání typologie se tedy autoři vypořádávají, a to aniž by ubrali na populární formě.S odpůrci typologií se Kroeger s Thuesenovou vypořádávají po svém: podle jejich argumentů je přiřadili k jednotlivým typům. Obecně tvrdí, že škatulkování odmítají lidé s převahou cítění. Dále autoři hodili typologii dostejného pytle jako celou psychologii: z odpůrců typologie udělali odpůrce celé psychologie. Za takovou lest by se nemusel stydět ani dobře placený reklamní agent.Kniha má svou informační hodnotu a jsou v ní věrohodně popsané jednotlivé typy. Jmenný ani věcný rejstřík v knize není a ani by zde asi neměl velký smysl (navíc by se ukázalo, že slovo papoušek se v knize opakuje častějinež slovo Jung). Zábavnost je kladena vysoko nad přesnost. Vydavatel se s těmito hodnotami zjevně ztotožnil, v knize je oproti obsahu o dvě strany posunuté číslování. Správné číslo lze sice lehce dopočítat, ale některé typy torozčiluje. Ve své knihovně si recenzovanou publikaci nechám, abych ji mohl podstrkávat i těm svým přátelům, kteří by se k náročnější knize neodhodlali (zvlášť těm ISTJ, kteří stále nechápou, jak můžu dělat něco tak vágního jakopsychologii).

Čtu pořád a všechno, na co přijdu. Čtu vždy několik knih současně; a dají se rozdělit podle toho, kde se v mém životním prostoru nacházejí.Určitou skupinu tvoří knížky"před spaním", které leží na mém nočním stolku relativně dost dlouho. Vracím se k nim, přemýšlím o nich, povídám si o nových"objevech"z nich se svými blízkými. Momentálněmezi nimi vévodí dvě knihy Výběru Reader´s Digest - Zaniklé civilizace, kde si pohrávám s letitou otázkou, co je tím důležitým hybatelem dějin a jak to, že určité kvetoucí civilizace náhle zanikají. Co je podmínkou jejichzenitu a úpadku. Přemýšlím ve vztahu k čtenému o otázkách současnosti, o globalizačních tendencích světa, o vzniku"velké Evropy"a jejich dopadech na naši vlastní společnost a naši civilizaci. Je to publikace velmifundovaná, podnětná a doplněná krásnými fotografiemi. Druhá kniha, která tam leží, je 1000 divů přírody. To je skutečná životní inspirace a zdroj obdivu i pokory vůči dokonalosti přírody.Dále mám knihu"do kapsy"či"do kabelky"(poznamenávám, že velikost dotyčné knihy v tom nehraje žádnou roli). To je knížka, kterou"zhltnu"jedním dechem, od které nejsem schopná se odloučit,čtu ji všude, kde to jde. Tenhle druh literatury mě chytí a nepustí, stávám se součástí děje, píšu si vlastní stránky, když text náhle skončí a nechá mě na holičkách. Momentálně je touto knihou Ivy Pekárkové poněkud drsný, alevelmi poutavě psaný Gang zjizvených. V tomto typu četby mám své autory, od kterých jsem četla snad vše, co vyšlo, sleduji jejich profesní vývoj, mám pocit, že se téměř osobně známe.Mám knihy na"pracovních stolech". To jsou odborné publikace různé úrovně, zaměření i jazyka, od učebnic až po obsáhlé přehledové monografie. Kupuji či dostávám jich několik týdně, studuji je kvůli svýmpřednáškám, výzkumným projektům, diplomovým tématům. Jsou to práce, které čtu výběrově, třeba jen několik kapitol zběžně, nebo naopak určité části čtu opakovaně, když chci autorovi"dobře porozumět". Momentálněpracuji s větším zaujetím asi se třemi takovými knihami. Jsou to učebnice vývojové psychologie z různých koutů světa. Zajímá mě jejich obsahová stavba, probíraná témata a jejich návaznost.Právě nyní studuji dvě publikace - Psychologie du developpement francouzských kolegů (J. C. Coulet, M. Deleau, F. Labrell a další) a Psychologie de l´enfant kanadských kolegů (R. Cloutier, A. Renaud), kde mě oslovila kroměpřehlednosti, časovosti a respektu k didaktickým pravidlům snaha pracovat s originálními prameny významných vývojových psychologů.Domnívám se, že to mé vlastní práci se studenty chybí. Analýza klíčových originálních textů by byla dobrou základnou pro formování vlastních názorů, myšlenek, pro polemiky mezi studenty, které posunují názorově dopředu ajsou nutné pro zrání osobnosti během studia.

Albert Ellis, Catharine MacLarenPraha, Portál 2005. 136 s.Po dvou překladech tematicky zaměřených prací Alberta Ellise vychází nyní česky i celkový přehled jeho psychoterapeutického přístupu. S Catharine MacLarenovou v něm znovu zpracoval teoretická východiska a praktická vodítka své -nyní už v podruhé prodlouženém názvu - racionálně-emotivně-behaviorální terapie (REBT). Ta má již po několik desetiletí své místo mezi osvědčenými a stále rozvíjenými psychoterapeutickými směry a stala se základní inspirací pronovější kognitivní a kognitivně-behaviorální školy.V porovnání s někdejší základní monografií Reason and emotion in psychotherapy z roku 1962 (revidované vydání 1994) je toto podání podstatně stručnější, přehlednější, a tím i čtivější. Svým otevřeně popularizujícím stylempřitom neztrácí na přesnosti a reprezentativnosti, i když zájemci o důkladnější instruktáž v základech racionálně-emotivní práce s různými druhy problémů a pacientů nezbytně sáhnou alespoň po citovaném podstatně obsažnějším apodrobnějším pojednání. Nový text odráží kontinuitu a průběžně obohacování REBT od původní ,racionální psychoterapie' po současné eklekticky a integrativně vystupující pojetí. Filozofickým východiskem je však stále rozumnostčlověka, určující i povahu jeho citového prožívání a praktického chování.S tradiční slabinou své argumentace - zda a proč snad terapeut ví lépe než klient, jaké rozumové hodnocení je pro klienta právě ono rozumné - se zde autoři vyrovnávají přihlášením filozofie REBT k umírněnémukonstruktivismu:"Možná, že existuje nějaká nesporná, objektivní realita ... sama o sobě, ale ... nemáme žádnou absolutní jistotu..."Prakticky pak vymezují racionální jako takové, co v terapii"pomáhá dostatvíce toho, co klient chce, a méně toho, co nechce", a to ve vyváženosti ohledů na jeho individuální zájmy a na zájmy druhých lidí. Ellis je i zde věren svému mravnímu společenskému relativismu a poznávací skepsi vůčiobecně platným pravdám a hodnotám:"Můžeme dospět ke shodě, jaké cíle a záměry zvolit, ale nikdy nebude panovat absolutní shoda v tom, které z nich jsou lepší a které horší."Po praktické stránce podávají autoři soustavný, i když s krajní stručností zpracovaný přehled technik typicky užívaných v REBT. Mnohočetným propojením svého přístupu s jinými psychoterapeutickými směry a metodami stavíREBT do postavení eklekticky integrativní terapie, ovšem s důrazem na prioritu myšlení při vzniku duševních poruch i při jejich léčbě.Recenzovaný text pokládám za výborný ucelený úvod a dobrou praktickou příručku k racionálně-emotivně-behaviorálnímu psychoterapeutickému myšlení a praxi. Podrobnější seznámení s možnostmi užití tohoto přístupu u rozdílnýchdruhů problémů, klientů a situací si nesporně vyžádá studium dalších pramenů, k nimž vedou další odkazy přímo v textu a pak v závěrečném soupisu specializovanější racionálně terapeutické literatury.

Milan NakonečnýAcademia, Praha 2004. 318 s.S recenzovaným titulem se na trh dostává další z dlouhé řady prací renomovaného autora Milana Nakonečného. Pro každého, kdo chce přemýšlet o světě, o životě i o sobě samém, předkládá nejzajímavější témata psychologie. Seznalostí předchozích děl jsem očekávala variaci toho, co již vyšlo, ale byla jsem příjemně překvapena novým a neotřelým uspořádáním témat. Struktura knihy není opřena o obvyklé kategorie, ale ubírá se cestou, jakou bychom seasi ubírali prostřednictvím otázek a odpovědí v rozhovoru o psychologii. Zájemcům o psychologii předkládá témata s odkazy na poslední trendy a výzkumy převážně z německy mluvící oblasti, což jsou zajímavé informace i pro psychology.První část knihy pojednává o tom, co je psychologie a jaké jsou její přínosy pro život. Věnuje se chování a prožívání člověka. Vymezuje vědeckou - empirickou psychologii a aplikované obory. Zabývá se též lidskouadaptabilitou a psychologickým pojetím ,dobrého života'. Další pomyslný okruh předkládá otázku lidské psýché na pomezí psychologie a dalších oborů. První na řadě je samozřejmě filozofické a náboženské hledisko. To je vyváženokapitolou o biologických základech člověka, která nás seznámí především s pohledem sociobiologickým a etologickým. Zajímavě je zde zařazena kapitola o archetypech. Etologii a jungovskou psychologii lze v jistém smyslu chápatjako dvě stránky téže mince (citováno podle A. Stevense). Celek doplňuje okruh kapitol věnujících se kulturním vlivům v lidské psychice.Po uvedení psychologických otázek do širšího kontextu jsou další kapitoly věnovány tématům obecné psychologie (například učení, paměť, myšlení, emoce). U těchto témat jsou zdůrazněné evolucionistické teorie. Na výklad ozákladních pojmech navazuje přehled psychologie osobnosti. Ze širokého spektra otázek vybírá autor zdařile několik dominantních témat. Po úvodu o genezi, struktuře a dynamické funkci jáství nás seznamuje se zajímavým pojmem,sebejá' coby českým ekvivalentem anglického self. Se zvláštním zřetelem k teorii ,Velké pětky' se autor věnuje vlastnostem osobnosti. Dále zpracovává téma inteligence, emocionality, charakteru, vědomí a vnitřní dynamikyosobnosti. V knize nechybí ani přehled psychologických směrů, poměrně široký poznámkový aparát, vybraná literatura (s anotacemi knih), jmenný a věcný rejstřík - jde tedy o publikaci, s níž lze dobře pracovat.Kniha poskytuje zajímavé čtení o psychologii, kde jsou reprezentovány mnohé moderní trendy. Uvádí psychologii do kontextu dalších věd, což umožňuje čtenáři uvažovat v širších souvislostech. Je dobře, že název knihyobsahuje slova,téměř pro každého'. Je patrné, že text je pojat s ohledem na širší čtenářské publikum. Přesto klade na čtenáře poměrně vysoké nároky a vyžaduje čtenářovu ochotu přemýšlet. Jistě bude zajímavá právě pro odborníkyz oborů, jako jsou filozofie, kulturologie, sociologie a další, které se s psychologií setkávají.

Einstein: rozježený génius bez ponožek, shovívavý symbol čirého intelektu, hlava ve víru rovnic a spirálovitých galaxií, kulturní ikona. Logo: E=mc2. Vědec, mudrc, lidumil, neurčitý pacifista, mizerný manžel, nedbalý otec. A to,co z něj zbylo teď, zlomky mozku v nádobě.

Nový školní předmět filozofie pro děti podněcuje schopnost systematického uvažování, kritického myšlení, verbálního vyjadřování i naslouchání druhým.Dosavadní zkušenosti ukazují, že filozofie pro děti je velmi poutavým předmětem.