Online archiv

Musím oponovat paní Blance Čepické, která tvrdí ve svém článku (Psychologie dnes, 2/2005), že pravidla pro to, kdo smí nabízet psychoterapii, jsou jasná. Pod rouškou snahy o vyjasnění pravidel a zaručení kvality pozoruji spíšmocenské třenice a snahy odříznout přístup k psychoterapii"těm druhým". Autorka patří k táboru psychologů, těmi druhými pro ni jsou tedy všichni ti, kdo mají jiné než právě toto graduální vzdělání, a to i když jejímislovy"klientům neškodí". Patrně proto se zmiňuje ve výčtu přijatelného jenom tak okrajově o nějaké lékařské fakultě, kterou (patrně zatím) lze taky uznat. Jinak jsou pro ni ve hře pouze kliničtí psychologové, kteříabsolvovali tu jedinou správnou školu, a v budoucnu už jim ani ta nebude stačit, protože bude založena ještě nějaká správnější.Nemalé jsou však podobné snahy i z druhé strany, i psychiatři totiž patří k těm, kteří by psychoterapii rádi vlastnili a určovali, koho k ní připustí a koho ne. Opodstatněnost tohoto postupu přitom oba tábory dokládají vzásadě stejným, neméně však rozporuplným tvrzením o tom, že psychoterapie jako taková by měla být uplatňována pouze ve zdravotnictví.Schopnost psychoterapeuticky ovlivňovat lidské problémy přitom primárně nesouvisí ani se znalostmi medicínskými, ani s psychologickými. Psychoterapie je samostatný obor, pro jehož vykonávání je nutné vzdělánípsychoterapeutické. Tzv. psychoterapeutické prostředky, jichž ke své práci psychoterapeuti užívají, se sice v různých školách a přístupech od sebe na první pohled liší, ale jedno mají evidentně společné - jde v zásadě vždy ospecifický rozhovor mezi dvěma či více lidmi, vedený ku prospěchu klienta či klientů, zprostředkovávající dle konkrétního případu především úlevu, sebepoznání či nacházení nových pohledů na situaci a z toho plynoucích řešení.To platí bez ohledu na resort, ve kterém je tato služba poskytována.Kdo má, či nemá mít oprávnění psychoterapeutickými prostředky vládnout, jasné není, protože psychoterapie není dosud považována za samostatný obor ani těmi, kdo ji praktikují a kdo se psychoterapeuty cítí být.Česká asociace psychoterapeutů (ČAP) se snaží o uznání psychoterapie jako samostatného oboru s vlastními pravidly, k nimž si zřejmě každý resort, v němž bude praktikována, přidá nějaká vlastní. Na tomto základě plánujeprosadit zákon o psychoterapii. Dokud takový zákon nebude, může psychoterapii nabízet každý, ať se to komu líbí, nebo ne.Má-li to tak být, nebo máme-li někomu zakazovat, aby se psychoterapeutem nazýval, je otázka zcela jiná, než jak zabezpečit potřebnou míru kvality takto nazývaných služeb. Směšování těchto dvou témat, byť i k němu dochází ztěch nejlepších úmyslů, je zavádějící a dává prostor různým nekalým praktikám. Zdá se, že typickým chováním našich odborníků je vykolíkovat si honem ještě nějaké neobsazené území a vyrýžovat na něm co nejvíce. Jmenovat se vtomhle území hlavní autoritou a vytvořit vlastní školu nebo aspoň nějaký certifikát, bez kterého, samozřejmě ve jménu kvality, je přístup zakázán. Psychoterapie se zdá být takovým územím. Možná je štěstí, že adeptů na jehozabrání je více, brání jeden druhému v akci. Ale řešení to není.To, že se tyto tendence tváří jako snaha zabezpečit kvalitu, nemění nic na tom, že jde především o peníze. Čím méně lidí pustíme ke zdroji, tím více zbude pro nás. Jednoduchá logika.V praxi to ale nefunguje, protože ti,kdo nechtějí na podmínky samozvanců přistoupit, nazývají svoji práci prostě nějak jinak. Zda jsou jejich služby kvalitní, se nakonec projeví v tom, jestli si je někdo koupí nebo ne. Psychoterapie jako taková tím ovšem ztrácí kredit.Výsledkem psychoterapeutické práce má být především užitek pro klienta a tomu je, myslím, úplně jedno, jakou kdo vystudoval školu, ale zajímá ho spíš, jak účinně je schopen mu konkrétní terapeut pomoci. Odborná společnostby dle mého názoru měla o své členy pečovat, hájit jejich zájmy na poli politickém a pomáhat adeptům dané odbornosti, aby byli schopni kvalitní služby poskytovat. Ne je vylučovat a soudit. Snaha kontrolovat kvalitu nějakcentrálně a rozhodovat o ní z pozice nějakého nadřízeného orgánu vede nutně jenom ke zneužívání moci.

V dávných normalizačních letech si mi stěžovala ztrápená rozhlasová redaktorka, že již zbývá jedno jediné téma pro nerizikový diskuzní pořad, který posluchače zaujme, a šéfy nepobouří. Je to"Pes ve městě - ano, čine?". Vzpomínka potvrzuje správnost jednoho z názorů Eduarda Bakaláře otištěný v článku Skupinová diskuze - Proč si lidé pořizují psy (Psychologie dnes, 2/2005, 39-40), dále též v knize Dospělí si mohou stále hrát (2004).Hovorem o psech lze"rozehřát"i vzbudit emoce. Bakalář na skupinovou diskuzi o psech klade vskutku vysoké požadavky. Hráči si údajně mohou procvičit hledání hlubších příčin jevů, hledání metodologicky správnýchpostupů, odstraňování šablon a stereotypů v myšlení a posuzování, tzv. kritické myšlení; opakem je předsudečné, podjaté myšlení, rozlišování podstatného od nepodstatného, vážení pro a proti... Do jisté míry to možné je. To zapředpokladu, že Bakalář formuluje svoji argumentaci úmyslně špatně a účastníky vyzve k hledání chyb proti vědecké metodologii a vlastních sofistických triků matoucích posluchače. To se neděje, a tak laik nad hrou žasne aodborník jak v kynologii, tak i v psychologii se jen diví.K metodologii: Autor v úvodu hry omezuje diskuzi na téma"Proč si lidé pořizují psy"jen na"tzv. domácí miláčky, nikoliv psy hlídací, lovecké, vodící, záchranářské či policejní". Zde jsou zcelapominuti i psi pro canisterapii. Ty zřejmě řadí Bakalář mezi"domácí mazlíčky". Vodící psi je nemohou ani symbolizovat. Pomáhají korigovat nedostatek, ne léčit. Do jedné skupiny se tak dostává otylá fenka trpasličíhoratlíka, díky níž musí kulhat na zdravotní procházku i její majitelka paní A, s nedostatečně vycvičeným pitbulem skinheada B a se svatou trpělivostí oplývajícím salašnickým bernským psem. A s tím, co ho dvakrát týdně hodinuhladí paní C,"ležák"z domova důchodců. Jeho pán D se zabývá canisterapií gerontů i dificilních dospívajících.Snad i pro Bakaláře prokazatelně užiteční psi jsou, jak výše citováno, z diskuze vyloučeni, ale (hle metodologická perla) varující údaje o pokousání lidí čerpané ze Státní veterinární zprávy se evidentně týkají všech psůvůbec. Kategorie"domácí mazlíček"nikde oficiálně neexistuje.Bakalářovo"počet případů, kdy pes usmrtil člověka, raději neuvádíme"by mohlo být zobecněno v učebnicích metodologie jako tzv. Bakalářova sofistická věta. Laicky ji interpretuji:"Čtenáře není nutnoobtěžovat přesnými čísly. Pro to, aby si učinil záporný dojem, stačí, když naznačíme, že jej před oněmi strašnými čísly raději ochráníme."Pěkný příklad moderní a prakticky nenapadnutelné sofistiky je na str. 40 v kapitole"Možné výklady"- rozumí se obliby psů:"Majitelé psů mají sníženou schopnost vytvářet uspokojivé mezilidské vztahy."Sám autor se od tohoto mimořádně výrazného předsudečného výroku nijak nedistancuje. Jen na konci textu v citaci 8 let starého anglického textu J. Archera. Bakalář tam"telegraficky tlumočí"z angličtiny názor, že"silný vztah ke psům mají i lidé ve svých mezilidských vztazích dobře saturovaní". Varianta z různých důvodů osamělého člověka, jenž přes svoji samotu nemá"sníženou schopnost vytvářet mezilidské vztahy", jepři hře pominuta. Též je zcela pominut kladný význam"domácích mazlíčků"při výchově dětí. Péče o psa přinejmenším snižuje rizika rozmazlenosti našich dětských mazlíčků.Naopak zdůrazněn je krutý osud Eduarda Bakaláře. Slza se dere v oko, když čtu:"Psí výkaly na chodníku ... mi zabraňují, abych vzhlédl nahoru, například na krásnou fasádu renovovaného domu."Autorovi přeji, aby"hvězdné nebe"nad ním přitahovalo jeho zrak jen nad místy, která psi nepokáleli, a aby"mravní zákon v něm"mu bránil v třeba i dobře míněných manipulacích.

Skupinová psychoterapie má v péči o pacienty s onkologickými onemocněními své důležité místo. Ukazuje se, že zvláště příznivé účinky má tzv. podpůrná expresivní skupinová terapie podle Spiegela a Classena.

V minulém čísle u článku Péče o psychický vývoj dětí raného věku autorek Sobotkové, D., Dittrichové, J., Pilařové, M. a Rodné, K. nedopatřením vypadla tato poznámka: Práce je podporována grantem IGA MZ ČR, reg. č. 7346-3.Čtenářům i autorkám se tímto omlouváme.

Milostná psaní a dárky, jindy však zase dopisová bomba. Toho všeho se mohou známé osobnosti dočkat od svých"fanoušků". Jací jsou lidé, kteří obtěžují mediální hvězdy? Současné názory se obracejí k teorii vazby.

Článek obsahuje teoretické a metodologické předpoklady zdokonalení výkonových testů. Postup byl ověřen experimentálně.

Psychologická diagnostika je jedním z rychle se rozvíjejících odvětví našeho oboru. Řešení tradičních i nových problémů spojených s psychodiagnostikou zaznamenali američtí odborníci ve Standardech pro pedagogické a psychologické testování.Skóry tzv. výkonových testů reprezentují zpravidla vnější projevy výsledků lidské činnosti.

Carl W. DellBrno, PAIDO, 2004, 80 s.Hlavní snahou autora publikace s upřesňujícím podtitulem"Manuál pro logopedickou intervenci"je předložit praktické návody pro práci s koktavým dítětem. Základem je důraz na nedirektivní formu terapie, která vždyzačíná rozhovorem a navázáním spolupráce s učitelem dítěte a vnímavým pozorováním klienta v jeho obvyklých životních situacích. Zde Carl W. Dell zachází do nejjemnějších návodných detailů. Mnohého českého logopeda možná zarazívýzva, aby příležitostně poskytl dítěti prožitek neplynulosti řeči ve vlastním mluvním projevu, jakéhosi normálního lehkého výpadku plynulosti. U dítěte tak podvědomě navodí pozitivní myšlení. Jaký rozdíl ve srovnání sestriktním požadavkem řečového vzoru antického rétora, s jakým se často setkáváme v českých zemích!C. W. Dell se zabývá i problémy časové tísně a nedostatku specifických zkušeností intervenujících odborníků, s čímž souvisí i jejich nízká profesní sebedůvěra tváří v tvář koktavosti. Váhavost logopedů je podle Dellavýstižně obsažena ve vyjádření jednoho z nich:"Vím toho hodně o koktavosti, ale málo o tom, jak pracovat s balbutickým klientem."Publikace Koktavost u dětí školního věku má - mimo jiné - přimět logopedy k tomu, abyprávě u nich řečově handicapované děti nacházely porozumění, pocit přijetí, akceptace a vřelého soucítění, aby logopedova pracovna pro ně byla bezpečným místem, kde mohou volně koktat a ptát se na všechno, co by o svém tíživémproblému chtěly vědět.Logoped se nezabývá pouze projevy koktavosti, ale upoutává pozornost dítěte na fáze jeho plynulé řeči, učí ho všemi smysly vlastní plynulou řeč identifikovat. Vede k aplikaci nestrukturovaných logopedických setkání, sgradováním řečové zátěže, i s občasným prožitkem pocitu neúspěchu. Teprve se závažností projevů koktavosti se stupňuje rovněž direktivnost logopedova přístupu. Dříve než začne usilovat o modifikaci projevů balbuties, učí dítěvlastní koktavost si určitým způsobem"osahat". Zkušený logoped vyznává autorovo přesvědčení, že sama řečová aktivita dítěte není tak důležitá jako změna jeho postojů. Jedním z hlavních cílů terapie je redukceemocionálního dopadu poruchy.Pozornosti autora knihy neunikli ani lidé"kolem dítěte", které však zásadně nikdy nepodrobuje kritice. Hlavně proto, že podle jeho přesvědčení potřebuje dítě, které koktá,"lázeň komunikační svobody".Nejen z lidského hlediska jsou pochopitelná slova C. W. Della, jimiž se obrací k logopedům, aby se svěřenými dětmi zacházeli poctivým, otevřeným způsobem a aby především a vždy zůstali přirození.Na několika desítkách stránek publikace Koktavost u dětí školního věku najdou ti, kteří chtějí koktavým dětem pomoci, mnohé náměty k přemýšlení. Zcela v duchu závěrečné věty:"Spojme a sjednoťme naše poznatky vesnaze dále zlepšovat pomoc nabízenou dětem, které koktají."

Lawrence LeShanPraha, BB/art, 2004, 191 s.Otázka, proč lidé znovu a znovu vstupují do válečných konfliktů, je velmi náročným, a proto v pracích psychologů ne častým tématem. Kniha Lawrence LeShana je tedy jedním z mála titulů zabývajících se tímto problémem, kterýmůžeme na našem knižním trhu nalézt.Lawrence LeShan je výzkumným psychologem a pedagogem. Na poli psychologie je činný už více než padesát let, z nichž pět strávil jako psycholog v armádě Spojených států.První část knihy je věnována přitažlivosti války pro jedince. Tento zdánlivý paradox vysvětluje autor paradoxem jiným, totiž tendencí člověka spět k individualizaci na straně jedné a k socializaci na straně druhé. Právěválka je okamžikem, který obě tyto potřeby výrazně saturuje. Jedinec je více než kdy jindy sám sebou, a zároveň příslušníkem jasně strukturované lidské skupiny, kde zažívá intenzivní pocity blízkosti a sounáležitosti.V dalších kapitolách se LeShan zevrubně zabývá analýzou různého vnímání reality podle toho, zda je země ve válce, či v míru. Zavádí zde termíny"smyslová"a"mýtická"realita. První pojem je ve svépodstatě myšlení a vnímání kritické, skeptické a zohledňující veškerá dostupná fakta. Naproti tomu stojí vnímání a myšlení"mýtické", které je vymezeno dualitou"my"(tedy ti správní, dobří, spravedlivíatd.) versus"oni"(špatní, zlí, podlí apod). Svá tvrzení pak dokládá řadou cenných příkladů z historie různých válečných konfliktů a k nim zaujatých postojů euroamerické společnosti. Tato analýza spěje k závěru, žeprávě narůstání mýtického vnímání reality ve společnosti je důležitým indikátorem hrozící války.Třetí část knihy rozebírá význam válek pro vládnoucí struktury. Předkládá čtenáři ke zvážení tvrzení, že válka je přirozeným způsobem chování vlád a tvoří prakticky její ústřední funkci. Slovy autora:"Vlády vznikaly... pro posílení schopnosti k vedení války, a nikoli s úsilím o...vytvoření míru."Závěr knihy sleduje možné způsoby prevence vzniku proválečných nálad.Celá kniha je velice čtivá a lze jen litovat, že v českém překladu vychází s desetiletým zpožděním. Na druhou stranu právě s tímto odstupem získala Psychologie války na své hodnotě. Mnoho z toho, co LeShan předpokládá, sejiž bohužel stalo. Pozitivní je i řada citací a odkazů nejen z psychologické, ale i politologické a sociologické literatury, memoárů a beletrie. LeShan nezapře svůj pozitivní vztah k Freudovi a jeho pohledu na lidskou agresi,na druhou stranu však nezohledňuje další práce v této oblasti. Také formální úroveň nemá v knize jednotnou úroveň. Některá tvrzení jsou sporná a blíže nedoložená, samotný závěr má málem až příručkovitý charakter.I přes tyto nedostatky lze však knihu jednoznačně doporučit k přečtení těm, které dané téma zajímá. Vždyť i kritická úvaha nad LeShanovou Psychologií války je sama o sobě cílem, o který se autor snaží. Tím je diskuze nadpřirozeností či naopak zvráceností válek pro člověka.

V současné době připravuji do tisku rukopis knihy Etologie - biologie chování pro nakladatelství ACADEMIA. Při přípravě nového moderního rukopisu jsem musel vynaložit veliké čtenářské úsilí na studium několika stovek prací - ato jak v knižní, tak v časopisecké formě. Mnohé z nich výrazným způsobem posunuly naše znalosti chování živočichů. Nemělo by asi smyslu vypočítávat jejich tituly, mohu místo toho zmínit některé z poznatků: chování do značnémíry závisí na velikosti a struktuře centrálního nervového systému, v kterém jsou umístěny vrozené motorické vzorce chování spolu se schopností je obohacovat a doplňovat učením. Je téměř fascinující, že 80 miliontin gramuvážící mozek malých vosiček zajišťuje vrozené chování, které je vosička schopna si rozšířit o naučené vlastnosti, a poměrně dokonalou paměť.Dnes již také známe naprosto přesné rozmístění center v mozku, které po ovlivnění samčím pohlavním hormonem zajišťují druhově typický zpěv. Jeho základy se malí samečkové učí od svého otce a v příštím jaře svůj pěveckýrepertoár zdokonalují a doslova"pilují"posloucháním jiných samců. Od otce pomocí tradice přeberou synové i zvláštní dialekt, kterým se vyznačuje zpěv ptáků z jednotlivých oblastí. Významné je i to, že centra ptačíhozpěvu jsou, jako je tomu shodně s lidskou řečí, umístěna v levé hemisféře koncového mozku. Díky obrovskému pokroku v přístrojovém vybavení jsme schopni registrovat i úžasnou výkonnost smyslů. Na jejich naladění závisí i chovánízvířat. Aby sameček komára nalezl samičku a oplodnil ji, používá sluchový orgán na tykadlech. Pohybující se křídla letící samičky vydávají zvuk o vyšší frekvenci než letící samci.Zjistilo se, že mnoho savců, mořských želv i ryb a ptáků je schopno orientovat se pomocí magnetického smyslu, který je bezchybně vede jak v moři, pod zemí nebo ve vzduchu, i na tisíce kilometrů dlouhých migračních cestách.Včely a ptáci jsou schopni vnímat ultrafialové záření a vidí svět kolem sebe v rozdílných barevných odstínech než lidský zrak. Netopýři a kytovci se dorozumívají ultrazvuky o frekvenci pěti až patnáctinásobné, než je schopenvnímat člověk. Velmi mnoho nových poznatků umožnila i metoda DNA fingerprints, která umožnila určit paternitu mláďat a objasnila význam mimopárových kopulací jako významnou strategii úspěšného rozmnožování.Etologické poznání se ovšem zdaleka nemusí odehrávat jen ve speciálně vybavených vědeckých laboratořích. Vynikající metodou je pozorování - a tak se můžeme etologicky vzdělávat v běžném životě i v beletrii. Nečtu jenvědecké publikace - nedovedu si život představit bez četby beletrie. Nesmírně si vážím Karla Čapka, nejen pro jeho lidskost, ale i vynikající pozorovací talent. Mistrně Čapek popsal chování psa a kočky - a to dávno před vznikemetologie. Kromě naší české literatury mám velmi vřelý vztah zejména k anglosaské beletrii, občas se zamýšlím i nad moudrými slovy Seneky v Listech Luciliovi a z poezie jsou mou nejmilejší knihou Zpěvy staré Číny.

František KoukolíkPraha, Karolinum, 2003, 384 s.Autor předkládá čtenáři srozumitelnou a čtivou formou informace o současném stavu výzkumu mozku. Hned od první stránky nás vtáhne do napínavé rozpravy mezi fyziky a biology: Co je svět a jak jej poznáváme? Proč nervový systémvytvořil vědomí? Koukolíkovi se v této publikaci podařilo převést obtížné téma výzkumu mozku do srozumitelného jazyka. Kniha je členěna do krátkých informačních bloků, jejichž názvy jsou mnohdy shrnutím obsahu. To rovněžnapomáhá čtivosti náročného tématu. Je nesnadné některý z nich zdůraznit. Zajímavé jsou všechny. Klasickým oživením jsou popisy nejrůznějších klinických případů. Koukolík tak obsahově a cenově zpřístupnil širší veřejnosti svojiodbornou publikaci Lidský mozek rozšířenou o různá překvapení.Obdivuhodná je autorova obeznámenost s filozofickými pracemi o vědomí a mozku. Publikace dokonce odolává útokům filozofů ze stránek časopisu Vesmír, které kontrastují s Koukolíkovými úvahami o společné cestě. Tyto útokyjsou jen důsledkem úsudkových chyb a neznalosti stavby a funkce mozku. Některé akademické skupiny by si své mezery v povšechném vzdělání mohly doplnit četbou Koukolíka.Kniha ale také obsahuje chyby. Například"Sluchová čidla a sítnice očí promění informace, které na ně dopadají, na proud nervových vzruchů."Kdyby na sítnice dopadaly informace ve smyslu znalostí (jinak by tototiž nebyly smysluplné informace, ale smysluprosté znaky), nemuseli bychom se nic učit. Na sítnice ale dopadají fotony v určité struktuře. Z ní a obsahu naší paměti se informace teprve vytvářejí. Existují pro to jak klinické,tak modelové důkazy. Některé vzruchy jsou vědomé a potažmo tedy asi také nositeli"informací". Pojem informace ale asi nebude vhodným deskriptorem činnosti mozku, i když se v literatuře běžně používá. Vhodnější sejeví pojem vzruch ve smyslu Laufbergrovy vzruchové teorie. Tento náš neurofyziolog předběhl světový vývoj v modelování nervového systému přinejmenším o padesát let. Také západní věda dospěla na přelomu do 21. stol. ke koncepcivzruchu a rozvíjí jej matematicky pod pojmem"pulzující neuronové sítě". Neurovědy se pomalu odklání od analogií s anatomií nervového systému a přiklání se k neurofyziologii.Nedostatkem publikace jsou obrázky. Je jich málo, naprosto chybí obrázky ukazující prokrvení mozku, funkční propojení různých částí mozku, atd. Dobrý obrázek má cenu tisíce slov. Také jejich umístění na konci knihy snižuječtivost publikace.Sebeuvědomování se u dětí vytváří asi od dvou let a nikoli od čtvrtého roku. Tato nesprávná informace je však dále v textu korigována. Datum úmrtí vídeňského patologa Constantina von Economa je správně 1931 a nikoli 1936.I. P. Pavlov dostal Nobelovu cenu (1904) za práci o fyziologii trávení a nikoli za objev podmíněného reflexu.A co je tedy vědomí? Snad se to dozvíme v příští publikaci, kdy věda snad již bude více vědět o elektrických synapsích v mozku.

Jennifer MackewnPraha, Portál 2004, 262 s.Gestalt terapii je obtížné jednoduše teoreticky popsat a vysvětlit. Když se o to pokusíme, pravděpodobně dojdeme ke složitému, suchému popisu, který zdaleka nevystihuje svěží a tvořivý tvar tohoto terapeutického směru. Gestaltterapie vznikala jako praktické řemeslo a umění psychoterapie, v neustálém kontaktu s praxí se za pochodu utvářela i její teorie. A stále se utváří, teorie i praxe jsou jeden živý organismus. Domnívám se, že to je zásadnímrysem Gestalt terapie - neustále terapeuta provokuje k hledání vlastní cesty, k tvořivé terapii.A na takovou cestu nyní dostáváme vynikajícího průvodce. Kniha Jennifer Mackewn přehledně shrnuje dosavadní vývoj teorie a praxe Gestalt terapie, mapuje její současný stav a směřování do budoucna. Občas se stále tradujezjednodušený a přežitý obraz razantní"bum bum"Gestalt terapie. Tento"Perlsismus"šedesátých let 20. století vyvažuje Mackewn méně konfrontačním, integrativním pojetím Gestalt terapie:"PodstatouGestalt přístupu není vymýšlení nových technik či triků, ale tvořivé přizpůsobování terapeuta a jeho přístupu tak, aby mohlo dojít k setkání s druhým člověkem či lidmi takovými, jací právě jsou."Myšlenkový základ protakový terapeutický přístup spočívá v teorii pole a existenciální fenomenologii. Nezaměřuje se tolik na jednotlivce, ale na člověka v kontextu jeho prostředí, zdůrazňuje jeho odpovědnost za utváření životní reality a respektujesubjektivní platnost jeho prožitku.Mackewn svoji knihu koncipuje především jako praktickou příručku terapeuta. Je možné ji otevřít vždy tam, kde popisuje terapeutickou situaci, ve které se potřebujeme lépe vyznat, kde potřebujeme podporu a orientaci.Autorka navíc výklad ilustruje příklady z vlastní praxe, které dokazují, že její porozumění terapeutickému procesu vychází z bohatých zkušeností.Kniha je rozdělená na kapitoly, které nás postupně provázejí procesem terapie. Ukazuje nám, co je důležité při prvním setkání, jak začínat terapii. Popisuje, jak z hlediska teorie pole fenomenologicky zkoumat kontextklientova života, a přitom zároveň rozvíjet dialogický vztah, podává tolik potřebné shrnutí Gestalt teorie self. Ukazuje, jak sledovat proces terapie a utvářet diagnózu, jak pracovat s uvědoměním, s přenosem, s tělesnýmvyjádřením emocí, s odporem.Zvláštní kapitola je věnována využití imaginace, metafory a experimentu, zabývá se také transpersonálním rozměrem terapie.Závěrem Mackewn popisuje proces ukončování terapie a specifické úpravy terapeutického přístupu k závažněji psychicky narušeným lidem. V přílohách knihy jsou uvedeny praktické příklady vstupního formuláře, úvodníhokontraktu i diagnostického formuláře, jsou zde objasněny souvislosti mezi psychiatrickou a Gestalt diagnózou.Mackewn představuje Gestalt terapii jako pružný systém, který umožňuje terapeutovi propojovat vědu a umění psychoterapeutické práce a tvořivě ji přizpůsobovat terapeutické situaci.