Online archiv

StručněSpolečnost pro návykové nemoci ČLS JEP a občanské sdružení Sananim udělily letos již počtvrté Cenu Jaroslava Skály. Tato cena je určena autorům inovativních přístupů, článků, přednášek, publikací a výzkumů v oblasti prevence,léčby a resocializace osob závislých na návykových látkách. První cenu získal Kamil Kalina a kolektiv za mezioborovou učebnici"Drogy a drogové závislosti - mezioborový přístup". Druhým oceněným se stal Jiří Dvořáčeks prací"Trvalá abstinence z neurobiologického pohledu". Třetí cenu získal Matěj Černý za práci"Rozvoj klíčových kompetencí drogově závislých pomocí Modelu růstu". Ceny předal osobně Jaroslav Skála 24.května ve Vojenské zotavovně Měřín (Slapská přehrada). Současně byla udělena také Literární cena Sananim pod patronátem Jáchyma Topola. Tato cena je určena klientům a bývalým klientům léčebných zařízení (komunity, léčebny adoléčovací centra). Cenu za nejlepší povídku získal Jiří Vídeňský.

StručněPod názvem Gymnasion vyšlo první tištěné číslo časopisu pro zážitkovou pedagogiku. Populárně-odborná revue, vedená Ivo Jiráskem (Fakulta tělesné kultury UP Olomouc), přináší vedle odborných studií a recenzí také praktickézkušenosti a návody. Základní princip zážitkové pedagogiky, tedy využití reálného prožitku k výchově a vzdělávání, je poměrně univerzální. Lze jej využít při terapii stejně jako ve škole či v mezinárodní firmě, liší se"jen"podle způsobu navození zážitku a jeho zpracování. První číslo Gymnasion v teoretické části charakterizuje obor, dále mj. popisuje zkušenosti z Nového Zélandu a rozebírá dramatickou výchovu a sebepoznání. Vpraktické části vedle her rozebírá bezpečnost a dramaturgii zážitkových aktivit. Nechybí ani řada kontaktů spolu s představením jednotlivých pořadatelů těchto aktivit. Časopis vydává Prázdninová škola Lipnice (www.psl.cz).

Syndrom pondělí (Monday syndrome) je jistě zajímavým syndromem, jakkoli může přinášet těm, kteří jím trpí, vnitřní nouzi a tenzi. Zdálo by se, že se většina lidí, ne-li všichni, těší na víkendové volno. Přesto existují jedinci,kteří prožívají víkend jako stresor - o víkendech jsou nevrlí, mrzoutští, chybí jim pracovní chvat. Syndrom pondělí představuje obtížně překonatelný sklon odreagovat si během prvního pracovního dne nastřádanou agresi, naplnit,či dokonce"přeplnit"životní vakuum dvou předchozích dnů. Vrhají se do hektických aktivit. Jde o následek víkendové neurózy (někdy i o víkendovou migrénu). Svou akumulovanou tenzi se snaží uvolnit latentní čiotevřenou agresivitou, především verbální. Podnikají zbytečné horečnaté nákupy nebo se oddávají zběsilému plánování, jen menší část upadá do apatie. Děti s tímto syndromem mívají v pondělí ve škole více prohřešků nebo střetů svrstevníky. Jejich agresivita vyvolává averzivní postoje okolí, a tím se stupňuje. Nejčastěji jde o workoholiky s vychýlenou rovnováhou hodnotového systému. O víkendech jako by byli vyhnáni do cizího světa. (Týká se to ibiblioholiků, zajatých závislostí na horečné četbě. Žijí v imaginárním světě, identifikují se s knižními hrdiny a neporadí si rozumně s realitou.) Fyziologicky vede takový stres k zvýšené produkci adrenalinu a endomorfinů. Můžedocházet i k jiné psychosomatické odezvě - k víkendové migréně (Weekend migraine): projevuje se někdy až záchvatovými bolestmi v jedné polovině hlavy, a to zvláště ráno po procitnutí. Doprovází ji nauzea, světloplachost,jiskření v očích, ušní šelesty a závratě. Léčí se farmakologicky nebo psychoterapeuticky (desenzibilizací). Syndrom pondělí je mementem pro psychologii osobnosti i pro psychoterapii. Postojová a hodnotová vyváženost jepředpokladem zdravého tvořivého prožívání. Poruchy hierarchie hodnotových orientací se projevují impulzivními reakcemi a neuspořádaností aktivit. Nejsou tak vzácné, jak se může zdát. Účinným protilékem je trávit víkendy s někýma pro někoho, s nímž si rozumíme. Osvědčila se nám také dereflexivní terapie podle Lukasové. Tam se dosahuje"vytárování"duše k empatickému vnímání bližního. Starost o hodnotový systém, o jeho rozvíjení, patří keklíčovým požadavkům výchovy a sebevýchovy. Jakýmsi protipólem k uvedenému syndromu by mohl patřit"syndrom modrého pondělí"; zde jde naopak o vytěsňování pracovního týdne (hodnota práce je nutné zlo, rozhodněnefiguruje v popředí našich zájmů nebo hodnot)."Modré pondělí"je, zdá se, důvěrně známé. Vzniká otázka, který z obou syndromů dokáže více zaneřádit naše nitro. Určitě zhoubnější je syndrom pondělí. Je nejen jaksinepřirozený, divně protilidský, ale také hůře upravitelný.

Hladina testosteronu v děloze během vývoje plodu má pravděpodobně zásadní vliv na pozdější sociální chování dítěte. Toto zjištění může být také vysvětlením, proč autismus postihuje přibližně čtyřikrát častěji muže než ženy.Výzkum týkající se této problematiky byl proveden na skupině 58 dětí narozených v letech 1996 a 1997 a byl publikován v posledním čísle časopisu Journal of Child Psychology and Psychiatry. Britský výzkumný tým pod vedenímSimona Baron-Cohena (Autism Research Centre, Cambridge) měřil hladinu testosteronu v plodové vodě matek těchto 58 dětí. Tato hladina odráží také hladinu testosteronu přímo v těle plodu. Při pozdějším sledování se ukázalo, žeroční děti, u nichž byla během nitroděložního vývoje naměřena vyšší hladina testosteronu, měly menší slovní zásobu a méně často navazovaly oční kontakt. Jiný výzkumný tým zase zjistil, že osmileté dívky s vyšší hladinoutestosteronu před narozením vykazovaly lepší výsledky v úkolech jako je mentální rotace dvoudimenzionálních obrazců. Všechna tato zjištění jsou v souladu s teorií, jejímž autorem je Baron-Cohen. Podle ní je úroveň plodovéhotestosteronu důležitá pro rozvoj mozku směrem k lepší schopnosti vidět vzorce (patterns) a analyzovat systémy. Jde o schopnosti, které jsou většinou lépe rozvinuty u mužů. Testosteron však naopak potlačuje schopnost komunikacea empatie - tedy vlastnosti obvykle lépe rozvinuté u žen. Výše zmíněná studie 58 dětí byla mj. zaměřena na zájmy a sociální dovednosti dětí ve věku 4 let. Výsledky potvrdily očekávání - děti s vyšší hladinou testosteronu přednarozením byly méně sociálně rozvinuté a zájmy chlapců byly omezenější než zájmy dívek. Autoři poukazují na nutnost pokračovat v podobných výzkumech na větších vzorcích dětí. Pak bude možné ověřit například také hypotézu, žehladina testosteronu plodu může být zodpovědná za rozvoj autismu.

Nevraživost a agresivita mezi sourozenci může předznamenávat násilí v partnerském vztahu. Rodiče by měli vědět, že násilí mezi sourozenci může mít pokračování i v pozdějším životě. Studie na toto téma vyšla v posledním číslečasopisu American Journal of Health Behavior. Hlavní autorka studie, Virginia J. Noland z University of Florida, se svými spolupracovníky zjišťovala na vzorku studentů, jakým způsobem se chovali (a chovají) ke svým rodičům,sourozencům a partnerům. Zvláštní pozornost věnovala fyzickým útokům a agresivnímu chování. Tři čtvrtiny dotázaných studentů přiznalo násilné chování ze strany sourozence anebo vlastní násilné chování vůči sourozenci. U mužů sečastěji vyskytovalo násilí mezi sourozenci, ženy uváděly častěji násilí v partnerské dvojici. Vyšší četnost násilného chování mezi sourozenci byla zjištěna tam, kde nebyl věkový odstup sourozenců velký. Nejvíce se přitom násilíprojevovalo v době, kdy staršímu ze sourozenců bylo 10 - 14 let. K redukci agresivního chování dochází, pokud mohou děti trávit více času venku (mimo domov) se svými vrstevníky. Jak uvádí Noland, agresivita u obou pohlaví je vsoučasné společnosti mnohem přijatelnější, než tomu bylo dříve. Navíc je násilí v mnoha rodinách podporováno agresivitou v okolním světě - ve školách, v televizi apod. V médiích jsou např. často prezentovány ženy páchajícínásilí na mužích.

V letech 2003 - 2004 byl v Česku proveden první rozsáhlý výzkum stavu péče o nevyléčitelně nemocné a umírající. Výzkum dospěl k následujícím zjištěním:•Veřejnost je nespokojena se současným stavem péče o umírající. Dokonce i v nejlépe hodnocené oblasti péče o umírající (tj. v léčbě bolesti) se pouze 7 % dotázaných domnívá, že je léčena skutečně dobře, a 29 %, že jeléčena"spíše dobře".•Alarmující je hrubý rozpor mezi preferencemi veřejnosti a současným stavem péče o nevyléčitelně nemocné a umírající: cca 75 % všech úmrtí nastává ve zdravotnické či sociální instituci, 80 % z dotázaných si však nepřeje vtomto prostředí zemřít.•Zkoumaná skupina studentů hodnotí současnou péči o umírající ještě kritičtěji než veřejnost. Není tedy divu, že 91 % z nich považuje zlepšení péče o umírající za důležité.•Nejkritičtěji hodnotí současnou péči o umírající ti, kteří s ní mají největší zkušenost, tj. zdravotníci a pracovníci sociálních zařízení. Z nich pak opět ti, kteří se s umírajícími setkávají nejčastěji (onkologové,pracovníci léčeben dlouhodobě nemocných, domovů důchodců a hospiců).•Velká část umírajících trpí nedostatečně mírněnou bolestí a ostatními symptomy, ačkoli moderní léčba bolesti dokáže naprostou většinu takových případů účinně léčit. Nejkritičtěji hodnotí jak laická, tak odborná veřejnostpéči o psychické utrpení nemocných a pozornost věnovanou jejich sociálním vazbám.•90 % dotázaných mladých lékařů se cítí být nepřipraveno komunikovat s nevyléčitelně nemocným a jeho rodinou.•Specializovaná moderní paliativní péče hospicového typu je dostupná pouze 1 % všech terminálně nemocných a umírajících.•Kontinuita a koordinace péče o umírající je často velmi nedokonalá. V posledních týdnech života jsou nemocní často překládáni mezi různými zdravotnickými zařízeními.•Účast pacienta a rodiny na důležitých rozhodnutích o léčbě je spíše výjimkou. Komunikace mezi lékaři a pacienty o diagnóze a prognóze má velmi proměnlivou a celkově značně nedostatečnou úroveň.•Pokud se rodina nemocného rozhodne o terminálně nemocného pacienta pečovat doma, podstupuje riziko nesmírně náročného a v mnohých ohledech často nezajištěného procesu, nezřídka bez podpory, a nejednou dokonce přes odpor zdravotníků.•Žádná instituce v Česku nemonitoruje kvalitu péče o umírající. Standardy této péče nejsou vypracovány.

Obvykle máme zato, že příroda rozděluje lidem vlastnosti víceméně náhodně, podle pravidla"každému něco". Podle této představy ten, kdo není fyzicky atraktivní, bývá zase třeba inteligentní, a naopak. Málokdy všakčlověk podle této představy získá v genetické loterii obojí - krásu i inteligenci. Červencové číslo časopisu Intelligence však přináší studii"Proč jsou krásní lidé inteligentnější", která tuto laickou představuvyvrací. Autoři studie - sociologové Satoshi Kanazawa (London School of Economics) a Jody L. Kovar - uvádějí, že krásní lidé bývají většinou současně také inteligentní, a naopak. Autoři analyzovali výzkumy realizované vuplynulých desetiletích. Tyto studie většinou potvrzovaly teorii tzv. velké unifikace (krásy a rozumu). Výsledky studií dokládají, že inteligence a fyzická krása jsou vrozené a pravděpodobně geneticky podmíněné. Autořipředkládají teorii, která zmíněnou souvislost vysvětluje: Inteligentnější muž získává zpravidla vyšší sociální status a uzavírá sňatek s krásnější ženou. Jejich děti jsou pak fyzicky atraktivní a chytré. Existuje množstvílongitudinálních studií, které potvrzují, že IQ významně souvisí se sociálním a ekonomickým statusem (vyšší vzdělání, příjmy apod.). Jiné výzkumy zase ukázaly, že krásné ženy si jako životní partnery vybírají častěji muže svyšším socioekonomickým statusem. V jedné nedávné americké studii se např. zjistilo, že fyzická atraktivita ženy je velmi dobrým indikátorem výše příjmu domácnosti. Čím krásnější žena, tím vyšší příjmy domácnost má. V jinémvýzkumu se zase ukázalo, že krásnější ženy mívají zpravidla také vyšší vzdělání. Podle všeho se tedy zdá, že krása a inteligence jdou často ruku v ruce. Autoři však upozorňují na výjimky. Je sice pravda, že inteligence a krásavzájemně významně pozitivně korelují (často se vyskytují současně), existují však i výjimky.

Opakovaně jsem byl svědkem situace, kdy lidé měli k dispozici řadu využitelných informací k tomu, aby se mohli správně rozhodnout, ale nakonec se rozhodovali, jako by žádné neměli, říká psycholog Radvan Bahbouh.

Jitka VysekalováPraha. Grada 2004, 283 s.Kniha Psychologie spotřebitele s podtitulem"Jak zákazníci nakupují"se zabývá zřejmě nejpřitažlivějšími problémy marketingu, evokovanými současným dynamickým vývojem tržních podmínek. Otázka reklamy je v tomto dílenahlížena z hlediska zákazníka. Jelikož se Jitka Vysekalová významně podílí i na nedávno vydaných a knižním trhem rychle přijatých hnihách Psychologie reklamy a Reklama, je možno hovořit o vzniku určité trilogie, která v každémsvém díle přináší nový pohled na aktuální marketingovou i společenskou tematiku. První dílo se zabývalo tvorbou reklamy i zkoumáním jejích účinků z hlediska psychologie, druhé dílo je zaměřeno na vlastní tvorbu reklamy. Třetíkniha je založena na analýze nákupního chování a rozhodování zákazníka. Z hlediska autorky a jejího přínosu pro teorii i praxi je naznačený sled zmíněných publikací zcela přirozený. Jde o uznávanou odbornici z oblastimarketingu a psychologie, která se řadu let zabývá výzkumem postojů české veřejnosti k reklamě na profesionální úrovni. Vedle široce pojatého teoretického rozhledu disponuje autorka bohatými zkušenostmi z praxe z různýchoblastí výrobní a obchodní činnosti. V devíti kapitolách Vysekalová postupně analyzuje osobu a roli spotřebitele z různých pohledů. Sympatické je mimo jiné to, že spotřebitele chápe po celou dobu jako individuální osobnost.Není pochyb o tom, že ho považuje za rozhodující tržní subjekt se všemi jeho právy a povinnostmi. Tím poskytuje významnou výzvu široké veřejnosti, v níž často vznikají pochybnosti o tom, zda marketing není jednoznačně abezohledně nasměrován proti zákazníkovi. Po vysvětlení obecných charakteristik spotřebitele a faktorů ovlivňujících nákupní a spotřební zvyky a rozhodnutí odborníky jistě zaujme kapitola třetí, v níž autorka odpovídá zasvěceněa pomocí konkrétních argumentů na otázku vlivu globalizace a existence či neexistence univerzálního spotřebitele. Kapitola čtvrtá se zabývá rolí atributů produktu ve světě spotřebitele. Podrobně jsou pak v dalších kapitoláchrozvedeny atributy dotvářející komplexní vnímání produktu, tj. v kapitole páté značka a v kapitole šesté obal. Sedmá kapitola je věnována psychologické tvorbě a analýze cen. Významné profesní zkušenosti autorky se pak musínutně projevit v erudovaném a podnětném pojednání o typologii spotřebitele v kapitole osmé. O tom, že autorka, významná marketingová odbornice, stojí na straně spotřebitele, svědčí též kapitola devátá, kde poskytuje čtenářikonkrétní informace k ochraně spotřebitele v našich podmínkách a přináší mu malý"kurz sebeobrany". A nebyla by to psycholožka, kdyby neuvedla i konkrétní příklady rozhovorů, ze kterých může zákazník odkoukatasertivní způsob obrany. Kniha veskrze odborná neztrácí po celou dobu na čtivosti, zajímavosti a vtipnosti. Je vhodná pro pracovníky výzkumu trhu, marketingové odborníky v různých funkcích, studenty a samozřejmě i prospotřebitele.

Hans JellouschekPraha, Portál 2003. 135 s.Kniha H. Jellouschka nese ve svém názvu slovo láska. V textu se autor věnuje sice pouze lásce v manželském svazku, probírá ji však s pozoruhodnou znalostí soudobé psychologie. V celkem 21 kapitolách probírá postupně problematikutrvalých manželských vztahů, přičemž uplatňuje své bohaté znalosti experimentálně zjištěných psychologických poznatků. Příkladem mohou být kapitoly o moci a agresivitě, případně o psychických zraněních, o odpouštění asmiřování, jejich příčinách, podobách a terapii - v mezích možností, které mají manželé k dispozici. Jellouschek věnuje pozornost jak obecným, tak konkrétním otázkám. Co se týče obecných témat, zabývá se např. kvalitoumanželských vztahů, pravidly krátkodobého a dlouhodobého soužití, rozdíly mezi muži a ženami, rovnocenností manželů, vztahem mezi dáváním a braním, problematikou vyrovnané a nevyrovnané bilance, dobrem a zlem v manželství (přiřešení této otázky se odvolává na Jungovu teorii stínů). Probrána je též problematika sebeovládání manželů ve vztahu. Příkladem zcela konkrétních témat mohou být kapitoly zabývající se sociální komunikací, hněvem, zlostí aagresí v manželství, vzájemným ubližováním, odpouštěním a smiřováním. Věnuje se též otázkám tajemství, zaměstnání muže a ženy, životních krizí. Třetí skupina témat se týká bolavých míst v manželském životě, tedy situací, kdyuhasíná původní vášeň, objevuje se žárlivost či nevěra. Ani zde se autor nezastavuje - věnuje pozornost i rozvodům a tomu, co přichází po nich - hledání opory a nové perspektivy, touhy po harmonii, vyrovnávání se s minulostí.Závěrečná kapitola je perspektivní. Pojednává o tom, co vnáší do manželství stabilitu a věnuje pozornost spolupráci, umění naslouchat, umění vyjednávat, umění koordinovat cíle a sjednocovat celkové zaměření manželského života.Autor klade důraz na samostatnost obou partnerů, na poměr mezi dáváním a braním i na rovnováhu mezi touhou po sjednocení a oddělení. Kladem knihy je i vidění kladů a záporů řady faktorů, s nimiž se v manželství setkáváme.Příkladem může být užití a zneužití moci nebo agrese, oživující a na druhé straně manželství ničící funkce žárlivosti. Zajímavý je na této pozoruhodné knize nevšední pohled na otázky manželských krizí, nevěry, rozchodu, rozvodua problémů případného druhého manželství. Je znát, že autor nepíše o něčem, co by sám nezažil. Jellouschek se před dvaceti lety rozvedl se svou první ženou. Prožitím této bolestivé události zmoudřel a zkušenosti využil ve svéknize. H. Jellouschek je psycholog, žije v Německém Tübingenu, kde se zabývá sociální psychologií, přiznává se k transakční analýze a věnuje se výchově studentů i manželských párů. Jeho knihu budou s úspěchem číst nejenmanželské dvojice jako doporučenou domácí četbu, ale i psychologové, kteří se zabývají sociální psychologií a pracují třeba již desetiletí v manželských poradnách.

Co čtu? Asi by bylo jednodušší udělat výčet zajímavých knih, které jsem ještě nestihla přečíst. Z odborné literatury mě v poslední době zaujaly knihy rodinných terapeutů, kolegů, s nimiž se znám: Šárky Gjuričové a Jirky KubičkyRodinná terapie a začátkem dubna pak Rodinná terapie psychosomatických poruch od Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály, která je mimořádně čtivá. Křest této knihy se uskutečnil na sympóziu Čas pro rodinu v Hejnicích 2. dubna,což bylo velmi dobře organizované mezioborové setkání lidí, kteří k tomuto tématu měli co říci. Pořadatelé přislíbili, že příspěvky, jež tam zazněly, vydají ve sborníku. Tak se mají psychologové na co těšit. Nejen čtení, ale isetkání s lidmi, kteří četli totéž, a diskuse nad přečteným titulem jsou pro mne velkým přínosem. Zajímavé bylo moje náhodné setkání s mimem Ctiborem Turbou a povídání o životě a mimo jiné i o knížce, která nás oba v té dobězaujala. Jde o knihu Paula Coelha Veronika se rozhodla zemřít. Příběh slovinské dívky po pokusu o sebevraždu, kdy uvažuje o životě, o hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím na pozadí svých setkání s duševně nemocnými vsanatoriu a kdy pociťuje náhlou touhu žít. Mistra Turbu velmi zajímají příběhy lidí, jak ostatně bylo vidět i na jeho televizním seriálu o historii českých cirkusových a varietních umělců. Loni jsem velmi pilně sledovalatelevizní pořad Po Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem a pak jsem s potěšením objevila i stejnojmennou knihu sestavenou podle tohoto pořadu. Jde o poutavé a zasvěcené vyprávění našeho předního znalce dějin umění otvůrcích Karlova mostu, o detailech jejich děl i o širších souvislostech historie Karlova mostu. Velmi ráda čtu poezii a také pohádky a báje. Z poezie se vracím nejen k našim klasikům, Nerudovi, Seifertovi, Nezvalovi,Hrubínovi, ale také tam patří starojaponská pětiverší Verše psané na vodu nebo Zpěvy staré Číny. Abych nemluvila jen o literatuře. Letošní dubnový benefiční koncert pořádaný Obecním domem pro Tyfloservis s již tradičním názvemS jarem za ruku byl mimořádným zážitkem, zejména vystoupení violoncellistky Lucie Štěpánové, mladé nadané umělkyně působící převážně v zahraničí. Prožitek dětství a mládí v jižních Čechách měl vliv i na to, že ráda poslouchámlidové písně i dechovou hudbu. Měli jsme v základní škole vynikající učitelku, která s námi hodně zpívala, a tak když se každoročně sejdeme se spolužáky, hodně času ze společného setkání prozpíváme a vždy se na to těšíme. Létaodebírám časopis Lidé a země, kde je mnoho poučného a zajímavého o krajinách a řada autentických reportáží, lidských příběhů, což je obohacením mé práce.

Jiří V. MusilOlomouc, Cyrilometodějská teologická fakulta UP 2003. 363 s.Své celoživotní bádání v oblasti sociometrie shrnul J. V. Musil v rozsáhlou monografii, kterou předkládá v přehledné formě psychologům, sociologům a pedagogům. Práce je tematicky členěna do čtyř částí. V první se autor zabýváobecnými otázkami sociometrie a sociální mapy. Vychází z klasického Morenova pojetí situace člověka v sociální interakci a zabývá se klinickými aspekty sebepojetí a sebeprožívání. Pozornost věnuje malým sociálním skupinám aživotě v nich - sociální interakci a jejímu vystižení. Ve druhé části se Musil věnuje sociometrii a její metodologii. Zabývá se metodologickými otázkami této vědní disciplíny a hlouběji se zamýšlí nad objektivitou, reliabilitoua validitou sociometrických zjištění. Podává též pohled na vývoj sociometrie v našich podmínkách. Třetí část je věnována nejčastěji používaným sociometrickým metodám. Dvěma sociometrickým metodám zde autor věnuje mimořádnoupozornost - sociometrické technice Longa a Jonesové a Engelmayerově milieusociogramu. Jde o velice podrobné vysvětlení základních pojetí na jedné straně a o názorné seznámení s praktickým použitím těchto metod na straně druhé.Okrajově se autor zmiňuje o technice hodnocení stupně agresivity členů skupiny v pojetí A. Krkoviče a Ljubomira Krneta, sociogramu školní třídy E. Wartegga a metodě nazvané ,Guess Who?' autorů Hartshornea, Mallera a Maye.Čtvrtá část knihy je nejrozsáhlejší. Obsahuje experimentální práce, které autor prováděl v průběhu desetiletí, často za spartánských podmínek, když byl za minulého režimu násilím odsunut ze středu kulturního dění na jeho okrajv Holčovicích v Jeseníkách. Máme tak možnost seznámit se s dosud nepublikovanými studiemi o sociometrickém šetření hospitalizovaných toxikomanů v kontextu socioterapie alkoholiků. Uvedeny jsou i výsledky výzkumu vpsychoterapeutických komunitách dětských neurotiků, výchovně náročných tříd středních odborných učilišť, studie vzájemných vztahů dětí v mateřských a základních školách. Nechybí ani sociometrické studie učitelských sborů asouboru činoherců - sociometrie činoherního souboru. Knize J. V. Musila bylo uděleno čestné uznání za vědeckou monografii rektorky univerzity Palackého v Olomoucí, paní prof. MUDr. PhDr. Jany Mačákové, CSc. Na publikaci se lzedívat jako na obraz celoživotního díla váženého olomouckého psychologa. Je možno se radovat, že byly publikovány výsledky celé série sociometrických výzkumů. Je možno mít radost z toho, že autor umožnil nahlédnout do tajů dvounejdůležitějších soudobě používaných metod - sociometrické techniky Longa a Jonesové a Engelmayerova milieusociogramu - a to takovým způsobem, že jím naznačenou cestou lze jít dál. A především poděkovat autorovi, že nám dalmožnost nahlédnout do svého cílesměrného celoživotního studijního snažení. Na závěr snad již zbývá jen dodat, že knihu si lze objednat na fakultě, která ji vydala.