Online archiv

Jeffrey Kottler a Jon CarlsonPraha, Portál 2003. 295 s.Mumie u jídelního stolu je zajímavým názvem knihy dvou významných amerických psychoterapeutů. O obsahu tohoto díla nám však více prozradí jeho podtitul:"Pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současnýchpsychoterapeutů". Autoři v této publikaci shromáždili neobvyklé, mnohdy až bizarní příběhy z psychoterapeutických praxí, které přístupnou formou dokládají tvořivý, originální a svým způsobem jedinečný přístup jednotlivýchvýznamných psychoterapeutů při práci se svými klienty. Prostřednictvím této knihy se čtenář seznamuje se způsoby myšlení a jednání klienta i psychoterapeuta a má možnost se na konkrétních příkladech dozvědět způsoby řešeníindividuálních lidských krizí a metody, jak se vyrovnat s obtížnými životními okolnostmi. Autoři ve svém díle oslovili významné žijící teoretiky i praktiky psychoterapie se žádostí, aby ze své praxe vybrali ten nejzajímavější anejneobvyklejší případ, se kterým kdy pracovali. Vznikla beletristicky a neformálně psaná kniha, jež je unikátní sbírkou vyprávění o psychoterapeutických vztazích, které znamenaly změnu jak pro klienta, tak pro terapeuta. Vknize oslovení psychoterapeuti se ve vzpomínkách vracejí k mnohdy i několik desítek let starým a zcela unikátním případům ze své praxe a barvitě líčí vnitřní život klienta i názor a opatření terapeuta a jeho vnitřní prožitek zpřípadu, to vše i pro laika srozumitelným způsobem. Každý v knize oslovený odborník používá sobě vlastní přístup k řešení nestandardních klinických problémů, na něž nebyl a priori připraven, a díky tomu se může čtenář seznámits novými teoriemi a způsoby realizace psychoterapeutické péče. V knize se setkáváme se zcela rozdílnými pohledy terapeutů, kteří jsou původem z různých částí světa, prošli různými výcviky, byli vzděláni v různých vědníchoborech: psychologie, psychiatrie, sociální práce, rodinná terapie, poradenství, a představují často diametrálně odlišné přístupy k psychoterapii: psychoanalytický, kognitivně-behaviorální, konstruktivistický, feministický,humanistický, systemický, emočně orientovaný a další. Po formální stránce je kniha přehledně členěna na dvaatřicet kapitol podle původních autorů jednotlivých námětů. Úvod každé kapitoly je věnován stručnému popisu profesnídráhy a odbornosti psychoterapeuta s uvedením jeho nejvýznamnějších publikovaných prací (včetně publikací přeložených do českého jazyka) a jeho převažujícím přístupem (myšlenkovou základnou) k terapeutické práci. Toto díloumožňuje čtenáři lépe pochopit jedinečnost způsobů a možností vyrovnávání se se složitými životními situacemi a srozumitelným způsobem se seznámit na konkrétních komplikovaných příkladech s často nelehkou a obětavou pracípsychoterapeutů a hlouběji porozumět lidskému utrpení.

Richard A. WarshakPraha, Triton 2003. 389 s.V češtině vyšla již druhá knížka významného amerického psychologa - erudovaného praktika a fundovaného teoretika z texaského Dallasu. Její vydání považují i za mimořádně hodnotné, užitečné i potřebné počínání!"Jedy"vtitulu nepovažuji za úlitbu komerci, nebo dokonce bulváru, nýbrž za případnou, nepřehánějící metaforu. Hlavní výchozí myšlenka publikace zní: Jeden z rozvedených či rozvádějících se rodičů (dříve to byly hlavně ženy-matky, dnesuž to platí i pro otce) nezvládá rozpad manželství do té míry, že systematicky, více či méně rafinovaně vkládá do dětské duše očerňující či přímo otravující"kapky jedu"s cílem vypěstovat hluboké, trvalé a jakýkolikontakt odmítající nepřátelství dítěte vůči druhému rodiči; a případně též prarodičům nebo i dalším příbuzným z jeho či její strany. Je-li toto úsilí úspěšné, a bohužel často bývá, nabízí se označení SZR = syndrom zavrženéhorodiče. Zahrnuje: rodiče zavrhujícího nebo programujícího, rodiče zavrhovaného či zavrženého a dítě, u kterého se syndrom projevuje - odcizené dítě, dítě zavrhující jednoho z rodičů, případně dítě postižené SZR. V devítikapitolách autor zevrubně rozebírá a na četných příkladech dokresluje procesy při manipulování s dítětem, popisuje jejich podoby i motivace v jednotlivých rozvodových etapách, přičemž pečlivě odlišuje oprávněné výtky odpomlouvání, napadání či popouzení - a to vše od systematického programování pomocí"rozvodových jedů", pro což se též hodí označení"vymývání mozků". V centru pomáhajícího zájmu R. A. Warshaka jsou děti,jimž rozvodové jedy vymývají nedozrálé, někdy až příliš snadno ovlivnitelné mozky. Hned na druhém místě, někdy i společně se zaměřením na děti, se autor obrací k zavrhovaným rodičům. Nabízí jim řadu cenných a užitečných rad: Coa jak v té či oné situaci dělat - a čeho se vyvarovat. Jak aktivně a efektivně jednat proti rozvoji syndromu zavrženého rodiče; kdy a jak už to vzdát, a to bez ztráty naděje do budoucnosti. A též: Jakého odborníka z právnické,psychologické či psychoterapeutické branže přizvat na pomoc - a komu se obloukem vyhnout, byť se může zdobit všelijakými tituly. Recenzovaná knížka aspiruje na široký okruh čtenářů: advokáti, rozvodoví soudci, psychologové,manželští a rodinní poradci, psychoterapeuti, pedagogové, psychiatři, sociální pracovnice - v neposlední řadě se autor přímo obrací na rodiče. Je možné nějak vyladit styl a zaujmout tak různorodé publikum? Jsem přesvědčený, žeautorovi se to povedlo. Recenzovaná knížka představuje čtivou symbiózu odborných a vědeckých poznatků i pochybností, zkušeností z praxe odborné - i osobně žité. A tudíž by ji měli prostudovat všichni ti, kdož se jakkoli -profesně i životně - přímo či nepřímo setkávají či setkali s rodinnými rozvraty a rozpady. A jak už to tak bývá i s jinými knihami odborného okruhu: hlavní aktéři, programující své děti pomocí rozvodových jedů patrně ani tuhleknížku nepročtou. Nebo snad přece?

Porozvodová situace bývá často provázena popuzením a programováním dítěte jedním z rodičů proti rodiči druhému. To může vést až ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Jak se v takovýchto situacích chovat?

Boj s terorismem se netýká pouze USA, ale celého civilizovaného světa, což znovu ukázal útok v Madridu. Co může člověka vést k chladnokrevnému zabíjení civilistů?Reakce mnohých demonstrantů byly v souladu s tím, čeho chtěli teroristé docílit: odchodu koaličních vojsk z Iráku.

Podle odhadů žijí na světě přibližně 3 miliony HIV pozitivních dětí. Jak se HIV pozitivita odráží v jedné z nejznámějších projektivních psychodiagnostických metod - v v kresbě postavy podle Goodenoughové?

Negativismus má ve vývoji dítěte své místo již nedlouho po narození. Pro rodiče je však zvládání vzdorujícího potomka často obtížné. Emoce, prožívané v interakci s nepodrobivým, svéhlavým a negativistickým dítětem, patří k těmnejhůře kontrolovatelným.Podle odborníků má projevování nesouhlasu na raný vývoj dítěte významnější vliv než prostý souhlas.

Nové a neobvyklé zážitky při holotropním dýchání mohou pomoci člověku k uzdravení z psychických potíží, říkají zastánci této metody. Její kritici je mají za více či méně nebezpečné šamany.

Je všeobecně přijímáno, že existují rozdíly v kvalitě škol i učitelů. Stanovení této kvality je však nesmírně obtížné, existuje množství kritérií, hledisek a zájmů.Na konci června se rozdávají vysvědčení. Toto období je pro děti časem velkého bilancování.

Deník může být významnou součástí života pisatele. Některým slouží jako vrba, které je možné všechno říci, jiní v něm vidí přítele. Tento přítel je svému autorovi ze všech nejpodobnější.Dospívající často zažívají pocit, že jim nikdo nerozumí. Deník může být v takové chvíli jediný, komu se lze svěřit.

Mentální reprezentace druhých lidí jsou zdrojem nekonečné řady nedorozumění a z hlediska psychických obran představují ideální odkladiště nežádoucích myšlenek.Obrázek ukazuje, jak může ve skutečnosti vypadat interakce dvou lidí: vlastně se jedná o hovor čtyřech lidí, dvou fantazijních a dvou reálných. Teprve se dvěma malými postavičkami (mentálními reprezentacemi druhéhočlověka v myslích hovořících) získá celý obrázek logiku.

Viníkem dopravních nehod je téměř vždy člověk, technika se na nich podílí pouze několika procenty. Existují řidiči, kteří jsou k nehodám náchylní?Reklamy na vozy často zdůrazňují jejich rychlost, a podporují tak rizikové chování řidičů.

Superwoman - pro některé ženy vítaná role, pro jiné zátěž. A ještě u jiných výsledek neurotické snahy všechno zvládat a být vždy a za všech okolností dokonalá.Zatímco v oblékání se ženy k mužům velmi přiblížily, zajišťování chodu domácnosti mají v běžné populaci stále na starosti spíše ženy. Muži jim v lepším případě jen pomáhají.