Online archiv

Elisabeth Kübler-Rossová:Praha, ERMAT 2003. 310 s.Smrt dítěte je pro jeho rodiče i širší rodinu vždy mimořádně traumatickou událostí. Jen málokdo z pozůstalých se s ní dokáže vyrovnávat sám a neudivuje, že jsou nejen lékaři, ale i psychologové žádáni o pomoc. V takovýchsituacích je však doslova a do písmene každá rada drahá. Lze tedy vřele přivítat, že mimořádná kniha Elizabeth Kübler-Rossové, která tematizuje smrt dítěte v kontextu pomoci, vyšla konečně také u nás. Autorku není třebapředstavovat, její objevné práce o umírání a smrti jsou dostatečně známé nejen české odborné, ale i laické veřejnosti. Napsala jich více než dvacet a my máme nyní možnost seznámit se s knihou, která pod názvem On Children andDeath, vyšla již před dvaceti lety (1983). Z anglického originálu ji brilantně přeložil Jiří Královec, který společně s manželkou Markétou založil a vede Nadační fond Klíček. Oba řadu let usilují o to, aby umírající děti ajejich rodiny měly nejen náležitou lékařskou péči, ale také odpovídající a citlivou psychologickou a sociální oporu. Manželé Královcovi například iniciovali vyhlášení Charty hospitalizovaných dětí u nás, nyní budují prvnídětský hospic v Malejovicích u Uhlířských Janovic. Na tento projekt můžete přispět například tím, že si zakoupíte recenzovanou knihu. Zisk z této publikace poslouží právě na dostavbu uvedeného dětského hospice. PublikaceKübler-Rossové je rozdělena do 14 originálních kapitol. První kapitola je příznačně věnována zarmouceným rodičům, které autorka oslovuje osobním dopisem. V dalších kapitolách lze najít informace, kasuistiky i rady v případechurčitého typu smrti dětí, například brzy po porodu, v důsledku náhlé smrti či úrazu, zločinu apod. Patřičná pozornost je věnována též dětem nezvěstným a zavražděným a také sebevraždám v dětském věku. Současně celým textemprolíná snaha pomoci. Proto zde čtenář nalezne kapitoly o tom, jak přirozeně připravovat děti na život (o přirozených i patologických formách reakce na strach) a o tom, jaké je u dětí vnitřní povědomí o smrti a následný jazyksymbolů. V jedné kapitole je zdůrazněno, že ztrátu lze vnímat nejen tragicky, ale také jako katalyzátor růstu a porozumění. Přínosné jsou také pasáže o formách pomoci, o spirituálních aspektech práce s umírajícími a o tom,odkud čerpat sílu (pomáhající organizace a podpůrné systémy). Práce Kübler-Rossové je tradičně napsána srozumitelně a přehledně. Má také nepřehlédnutelnou literární podobu a není pochyb o tom, že dobře poslouží všem, kteří jipotřebují, a to jak na straně odborníků, tak i laiků. Závěrem je třeba vyzdvihnout i doslov k českému vydání, kde J. a M. Královcovi odpovídají na nečastěji kladné otázky v souvislosti s českým hospicem pro umírající děti.Nechybí ani výběr dostupné literatury v českém jazyce a přehled některých podpůrných organizací v ČR.

Eugen T. GendlinPraha, Portál 2003. 184 s.Nakladatelství Portál vydalo další knihu zaměřenou na psychoterapeutickou práci a rozvoj osobnosti. Představuje tentokrát jako účinný psychoterapeutický nástroj tělo, které nám prostřednictví pocitů ukazuje, co je v našem životěv nepořádku. Metoda nazývaná"focusing"se objevila ve Spojených státech a její autor, profesor psychologie na univerzitě v Chicagu a žák Carla Rogerse, v knize představuje její základní principy, postupy a pravidla.Při správné a účinné psychoterapii nestačí, že se klient dostává do kontaktu se svými pocity, je třeba jej vést k jejich specifickému prožívání a práci s nimi. Ve zkratce lze říci, že metoda focusingu spočívá v zaměřenípozornosti na určitý druh tělesného prožívání, na vnímání takzvaného"pociťovaného smyslu", neboli na tělesné vnímání určitého problému nebo situace. Podle autora je nám samo tělo schopné ukázat jádro problému. Našemysl se někdy zabývá pouze racionalizovanými obsahy, jádro věci odhaluje tělesné vnímání a tělesný prožitek. Pojmenováním pocitu, který je zprostředkovaný tělesným prožitkem, dochází jak v tělesné rovině, tak i v rovině duševník posunu směrem k uzdravení. V druhé části knihy autor předkládá čtenářům návod k tomu, jak focusing provádět. V zásadě jde o to najít vhodné pojmenování, které s tělesným pocitem rezonuje a které odpovídá pocitu vyvolanémuurčitým problémem, situací anebo vztahem. Tento přístup tak v podání autora umožňuje jakousi autoterapii spočívající v mapování příčin problémů a v jejich strukturování. Oproti jiným psychoterapeutickým metodám dává focusingvětší prostor k prožívání prostého pocitu bez myšlenek a uvažování, a podporuje tak dobrý vztah k sobě a schopnost naslouchat svému tělu. Po přečtení knihy není ovšem jasné, na koho se autor vlastně obrací. Na jednu stranukniha působí dojmem, že je určená spíše laikům, kteří si chtějí osvojit účinnou psychohygienickou metodu určenou pro práci člověka se sebou, na druhou stranu autor evidentně předpokládá určitou psychoterapeutickou znalost zestrany čtenáře. Kdo totiž nezná dobře to, co se odehrává v psychoterapeutickém procesu, možná metodu ani nepochopí. I samotné vysvětlení klíčového pojmu"pociťovaný smysl"působí trochu vágně. Za největší riziko ovšemlze považovat autorovo doporučení k fokusování ve skupinách, kdy se účastníci takového setkání vzájemně otevírají (trochu v americkém duchu, jako ostatně celá kniha) při důvěrných rozhovorech, kdy všichni otevřeně říkají, cocítí, naslouchají si a vzájemně se vedou procesem focusingu. Postupy, které laičtí"psychoterapeuti"při takových setkáních používají, se podobají skutečnému psychoterapeutickému rozhovoru, problém je v tom, želaickému"terapeutovi"chybí to, co člověk získává při psychoterapeutickém výcviku - zkušenost se sebou. Není tak schopen zajistit, zda si do rozhovoru nepromítá své vlastní problémy a prožitky, a nevede tak toho,koho při focusingu provází, někam, kam nemá.

Petr BakalářPraha, Votobia 2003. 215 s.Zatímco vydání předchozí knihy Petra Bakaláře - Tabu v sociálních vědách - vyvolalo nebývalý mediální rozruch, další z jeho autorských počinů - Cvičebnice psychologie - zůstal prakticky nepovšimnut. Vzhledem k málo přitažlivémupolygrafickému zpracování knihy předpokládám, že ani její prodejnost nebude významná. Svou formou není kniha žádnou novinkou - je de facto jakýmsi pokračováním autorovy starší knihy Psychologie v otázkách. Cílem autora je"nabídnout čtenářům pestrou paletu psychologických problémů a úloh, na jejichž řešení si mohou vyzkoušet svůj psychologický talent"(s. 7). Kniha je členěna do deseti částí, každá obsahuje 20 úloh. Ani po detailnímzkoumání jsem nezjistil, na základě čeho bylo toto uspořádání zvoleno. Každá část totiž obsahuje tematicky nesourodou směs různých témat. Na konci každé části je klíč, v němž jsou k jednotlivým úlohám uvedena buď správnářešení, anebo různé alternativní výklady a možná řešení. Úlohy jsou velmi různorodé a vybízejí čtenáře k přemýšlení o širokém spektru témat, např.: Jak je možné interpretovat říkanku Vařila myšička kašičku? Příslušnice kterýchpovolání se nejčastěji stávají oběťmi znásilnění? Jaký typ jídla by měla žena připravit, když chce, aby u stolu byla dobrá nálada? Jaký vliv má teplota na výskyt násilných trestných činů? Jaký je v ČR rozdíl v počtu mužů a žen,kteří jsou autory humoristických publikací? Některé úlohy se týkají tzv. analýzy slov (např. proč se říká mít někoho plné zuby?), resp. analýzy pověr (např. proč střepy znamenají štěstí?). Cílem je uvažovat o možných významechjednotlivých rčení, úsloví a pověr a o jejich psychologickém významu. Kromě asi dvou desítek slov, která jsou součástí standardních úloh, je na konci knihy seznam dalších několika desítek slov (již bez uvedených interpretací).Na první pohled se zdá, že kniha je určena pro nejširší laickou veřejnost. Z některých úseků ale vyplývá, že u čtenáře se očekává jistý stupeň psychologického vzdělání (např. relativně časté odkazy na psychoanalytickou teorii).Pak je ovšem trochu zarážející, o jaké zdroje se autor ve svých interpretacích opírá. Často jde o různé studentské nepublikované práce, nepublikované výzkumy samotného autora apod. Nemohu se ubránit dojmu, že autor velmi častovycházel pouze z pramenů, které měl k dispozici - a na jejich základě vytvářel úlohy. Možná by bylo lepší (i když pracnější) nejprve vytvořit úlohu a poté vyhledat možná řešení v odborné literatuře. Pravdou ovšem je, že už vpředmluvě nás autor žádá o shovívavost v tomto směru ("kniha nemá vědecké ambice, chce v prvé řadě inspirovat..."). Pokud by text knihy byl součástí autorovy internetové stránky, považoval bych to za adekvátní,zajímavé a sympatické. V knižní podobě však text působí nehotově - jako by šlo o první pracovní verzi rukopisu, na němž bude ještě hodně práce.

Moderní výzkumná i klinická zkušenost ukazuje, že jak osobnosti, tak jejím poruchám lze lépe porozumět jako interakci temperamentu a charakteru. Co je to temperament a co charakter?Kvalita vazby s matkou v raném dětství může změnit řadu projevů temperamentu.

Pokroku dosáhneme jen tehdy, pokud jsme ochotni poučit se ze svých chyb, uvědomit si své omyly a kriticky je využít namísto toho, abychom na nich dál dogmaticky lpěli.Ani vývojová stadia Erika Eriksona nemají universální platnost.

Pojem gender vyjadřuje kulturní aspekt rozdílů mezi muži a ženami. Dotazník BSRI (Bem Sex Role Inventory) patří k nejpoužívanějším nástrojům, které slouží k měření genderu.

Vyspělý člověk se nemůže netázat. Spontánně ho napadají otázky: Proč tu jsem? Čeho chci ve svém životě dosáhnout? Zajímavé však je, že se člověk vždycky ptá víc, než se prakticky potřebuje dovědět.

Až 80 % evropských společností používá podle odhadu k výběru svých zaměstnanců grafologii. I po třech desetiletích diskuzí a výzkumů snažících se dokázat či vyvrátit validitu grafologie jako psychodiagnostické metody nejsmeschopni učinit jednoznačný závěr.Mezi sty rukopisy bez problému najdeme rukopisné vzorky patřící konkrétní osobě. Nápodoba rukopisu jiné osoby je natolik složitým úkonem, že podpisový vzor je dodnes považován za bezpečné určení identity.

Zrakový handicap působí na vývoj dítěte jak primárně, tedy smyslovou deprivací, tak i sekundárně, změnou rodičovského chování. Rodiče takových dětí proto potřebují znalosti i podporu.

Výzkum ukázal, že dívky z taneční konzervatoře jsou vyhublejší a zároveň se více přejídají než jejich vrstevnice z ostatních škol. Zásady a charakter u nich ustupují hodnotám výkonnostním.

Západní společnost současné doby podporuje a prohlubuje zájem o vlastní tělo. U mužů je vysoce ceněna fyzická i psychická síla, příslušnice něžného pohlaví by zase měly být štíhlé a něžné. A jak by chtěl vypadat homosexuál?Někteří homosexuální muži touží být štíhlí, jiní by chtěli mít vyvinutější svaly.

Pobyt v přírodě v dětství, vliv rodičů, vrstevníků a učitelů, přednášky, kurzy a četba přírodovědné a ekologické literatury. To vše má vliv na utváření vztahu k životnímu prostředí.Ekologičtí aktivisté trávili v dětství mnoho času v přírodě.