Online archiv

stručněChcete svůj mozek udržovat v co nejlepší formě? Pak se snažte zařadit do svého jídelníčku jablka a jablečný džus. Podle nejnovějšího výzkumu vědců z University of Massachusetts, který byl uveřejněn v časopise Journal ofNutrition Health and Aging, totiž konzumace jablek a jablečných džusů vede ke zlepšování paměti a schopnosti učení. Podle hlavního autora studie, Thomase Shea, působí jablečná šťáva proti oxidačním procesům v mozku, které sepodílejí na poruchách souvisejících se stárnutím (např. Alzheimerova choroba). Konzumace jablek a jablečných džusů může podle Shea mít vliv na udržování duševní svěžesti a dobrém fungování mozku v průběhu života.

stručněRočně dochází na silnicích k mnoha dopravním nehodám, při kterých bývá řada lidí těžce zraněna a usmrcena. Touto problematikou se zabývá řada státních institucí a je někdy lépe, ale většinou hůře ošetřena řadou zastaralýchzákonů, právních předpisů a vyhlášek. Ti, kdo se stanou buď přímými účastníky nebo pozůstalými, často zjišťují, že to, co se po nehodě odehrává, není zaměřeno na pomoc postiženým, ale na to, jak co s nejmenšími problémy celouzáležitost po stránce trestněprávní vyřešit. Potíže a starosti jednotlivých postižených většinou nikoho nezajímají. Účastníci dopravní nehody nebo pozůstalí se se svým velkým doživotním traumatem vyrovnávají různě. Někdovyhledá pomoc psychologa, někdo se uzavře sám do sebe, jiný cítí potřebu svoji bolest někomu sdělit, popovídat si o problému. Většina těchto lidí přichází do styku se zákonem poprvé, naprosto nepřipravena a pod velkýmpsychickým tlakem. Tyto problémy se rozhodlo v rámci svých možností řešit zakládající občanské sdružení. Prosíme tímto odbornou veřejnost o pomoc. Svou radou a profesionálním přístupem pomůžete postiženým pomoci zorientovat sev nelehké životní situaci. Kontakt: Miluše Vondrušková, Počátecká 2/1020, 140 00 Praha 4, tel.: 737 859 819, e-mail: p.vondruskova@seznam.cz.

stručněPo přijetí dokumentu Světové banky o alkoholických nápojích ze 7. března 2000 nedošlo ze strany této instituce k žádné nové investici do výroby alkoholu. Důvody jsou zřejmé. Ve zmíněném dokumentu se mimo jiné uvádí, že alkoholpůsobí pětkrát více úmrtí a zneschopnění než ilegální drogy. V mužské populaci se alkohol celosvětově podílí 9,8 % na letech ztracených v důsledku nemoci nebo smrti. Zpráva také upozorňuje na souvislost mezi alkoholem achudobou. Zdůrazňuje se v ní, že alkohol není zboží jako každé jiné, protože vyvolává závislost a přináší řadu dalších závažných škod. V prevenci doporučuje Světová banka komplexní programy, které by měly zahrnovat vyššízdanění alkoholu v nápojích, tvrdé sankce za porušování předpisů týkajících se alkoholu u řidičů, snižování dostupnosti alkoholických nápojů, naprostý zákaz reklam a propagace alkoholických nápojů atd.

Navazuji na úvahu kolegy Zbyňka Vybírala (Psychologie dnes, 2004, 3, 33-35) o dogmatech současné psychologie. Pokusím se naznačit vybraná rizika, která mne znepokojují.1. Zjednodušená interpretace složitě podmíněných dat jedinou teoretickou koncepcí. Tak třeba: Vývojové potíže dítěte v časném věku mohou být vykládány velmi různě: genetické poruchy, zdravotní stav, temperament, porodníobtíže, nesnáze a stresy v těhotenství, poporodní deprese matky, nejistá vazba matka-dítě, obtížné sociální či ekonomické poměry rodiny (pokud vůbec existuje), chybný výchovný styl atd. Výklad souvisí s teoretickou orientacíautora, jeho prekoncepcí či se snahou hledat jednoduchá vysvětlení. Zjednodušení je na první pohled přijatelné, dostane se do učebnic, promítne se do praktických rad, jak postupovat - a dogma je na světě. Nápravou může býtsystematický, srovnávací výzkum, který se opře o dlouhodobá šetření. Příklad z domácí scény: Systematický výzkum sociální opory, prováděný širokým týmem, řízeným J. Marešem (2001, 2002, 2003). Nebo důkladné kasuistické studievývoje dětí narozených se závažným poškozením (Sobotková, Dittrichová, 2003).2. Při sledování literatury je nápadné, že mnohé teoretické koncepce mizí, aniž by byly výzkumně vyvráceny. Vyjdou jaksi z módy a přestane se o nich mluvit. Nějakou dobu přežívají v učebnicích, ale i tam časem vymizí.Obvykle se z jediné metodiky vytvoří pocit objevnosti, přecení se její význam, zjištěné nálezy se nekriticky zobecní. Pohotoví autoři metodiku"vyždímají", něco se mírně změní, vypustí či přidá. Je to v podstatěvariace na stejné téma bez tvořivé invence. Snad působí nekritické nadšení, snaha rychle a snadno publikovat a pak přejít na jiné lákavé téma, které přijde do módy. Jen málo autorů se dokáže po léta zabývat jedním problémem,sledovat kritickou literaturu, systematicky postupovat ve výzkumu a rozvíjet zvolené téma. U nás sem asi patří Madlafousek při výzkumu instinktivního chování ("od Lorenze k evoluční psychologii a důsledkům provýchovu"), Brichcín při výzkumu vůle či Matějček při sledování dětí žijících v sociálně rizikových podmínkách.3. Ve většině odborných studií se používají krátkodobé postupy s jedinou metodikou. Svět se však rychle mění, vývoj jedince je v mnohém kontinuitní, v mnohém diskontinuitní, objevují se body obratu, důležité životníudálosti, pozvolné změny jak v okolí, tak při zrání jedince, působí proměnlivé sociální, ekonomické, ekologické i organizační okolnosti a životní trajektorie mají velmi různý průběh. K tomu ještě přistupují různé kultury aetnika, která se setkávají. Neobejdeme se proto bez dlouhodobých a srovnávacích studií. Časem zjistíme, kolik zjednodušených či přímo chybných závěrů se traduje bez pochopení pro vývojové změny.4. Vybíral naznačuje potřebu vrátit se k debatám o výuce psychologie na vysokých školách. Má studijní anamnéza: Před více než 50 léty jsem 6 semestrů navštěvoval přednášky profesora Stavěla z obecné psychologie. Po krátkémúvodu pan profesor přednášel po celou dobu vnímání. Vykládal desítky pokusů i protipokusů, teorií i jejich kritického hodnocení. Příliš nás to nebavilo, jiná témata byla přece lákavější. Pan profesor se na naše přání jenironicky usmíval a říkal:"to si můžete nastudovat z učebnic"- a pokračoval ve výkladu florového kontrastu... Pak jsme se chystali na zkoušku, četli v učebnicích kapitolu o vnímání a pochopili, že výklad v nich jezjednodušený, mnohdy chybný a chceme-li opravdu studovat, musíme jít do pramenů. Jistě - za doby profesora Stavěla to bylo snazší. Literatury bylo mnohem méně, většinou v němčině, prameny až do konce války dostupné. Jakpostupovat dnes mezi Scyllou konzervativních učebnic a Charybdou rozsáhlých nepřehledných a často nedostupných pramenů? Snad vycházet z textů učebnic, v přednáškách některé partie podrobně a kriticky rozebrat, využívatspecializovanou četbu, přizvat odborníky, zadávat aktuální seminární práce - a každý rok přednášky upravovat. Umíme to?5. Snad nejdůležitější moment však je odpovědnost psychologa za vlastní činnost - tedy otázky profesní etiky. K tomuto tématu je třeba se vracet, vykládat je studentům i sami sobě. O tom snad někdy jindy.

Sdílet s partnerem lože nemusí být vždy jen příjemné, ale může přinášet i problémy. V nedávném výzkumu amerických vědců (Harris Interactive Survey) téměř každý čtvrtý dotazovaný (24 %) uvedl, že poruchy spánku partnerainterferují s jeho vlastním spánkem. 47 % lidí z této skupiny přichází nejméně o 3 hodiny spánku týdně, 23 % dokonce o více než 5 hodin týdně. Poruchy spánku jednoho z partnerů mohou podle odborníků výrazně ovlivnit i kvalituspánku druhého partnera, který pak často trpí ospalostí během dne. Poruchy spánku jsou přitom v řadě případů způsobeny jen špatnou spánkovou hygienou a lze je úspěšně léčit. Výzkumu se zúčastnilo celkem 1361 dospělýchAmeričanů, kteří většinu nocí sdílejí postel se svým partnerem. 71 % z nich uvedlo, že alespoň jeden z dvojice partnerů má zkušenost s insomnií (nespavostí). Více než čtvrtina dotazovaných (28 %) uvedla, že příznaky insomnietrpí oba partneři. Nejčastějšími příčinami narušení spánku ze strany partnera bylo chrápání (34 %), převalování se a neklid na lůžku (15 %), nespavost (14 %) a pohyby matrace (14 %). Insomnie je nejčastější poruchou spánku aodhaduje se, že v USA postihuje asi 58 % dospělé populace. Nejčastěji bývá tato porucha léčena kombinací behaviorální psychoterapie a medikamentů, které postiženému pomáhají večer usnout a v noci spát, aniž by ovlivňovaly jehofungování během dne. Z výzkumu vyplynulo, že pokud se člověk trpící poruchami spánku začne léčit, může tím efektivně pomoci zlepšit kvalitu spánku nejen u sebe, ale i u svého partnera.Uvedená studie přinesla i další zajímavá zjištění:•Více žen než mužů uvedlo, že poruchy spánku partnera narušují jejich vlastní spánek (29 % versus 17 %).•Insomnií trpí nejčastěji ženy ve věku 45-54 let (47 %).•17 % dotázaných uvedlo, že spánek jim narušuje jejich domácí zvíře.•13 % dotázaných uvedlo, že spí lépe, pokud je jejich partner pryč (resp. spí v jiné posteli).•11 % dotázaných uvedlo, že partner narušuje jejich spánek tím, že se do pozdních hodin dívá na televizi, sedí u počítače, nebo si čte.•Pouze 7 % dotázaných uvedlo, že je partner udržuje v pozdních hodinách v bdělém stavu kvůli sexu.Poruchy spánku jednoho z partnerů mohou podle odborníků výrazně ovlivnit i kvalitu spánku druhého partnera.

Co jsem si díky článku E. Bakaláře (Psychologie dnes, 3/2004) a za použití obdobných zdrojů odnesla za ponaučení:1. Životní dráha svatých. Jako světec nebo světice je podle Slovníku spisovné češtiny (Academia) označován ten, kdo žije mravně dokonale, asketicky, snáší útrapy apod. Z toho lze vyvodit, že prosociální chování jistě můžebýt pro světce charakteristické, ne ale nezbytně nutné. Navíc ne všichni, kteří jsou takto označováni, se během svého života chovali například jako František z Assisi, který byl nejen propagátorem radikální chudoby, alepředevším aktivní lásky k bližnímu. Vzhledem k tomu, že označení"světec"je nerozlučně spjato s náboženstvím nebo církví, může se jím stát jedinec nejen na základě skutečných okolností svého života, ale například ina základě mučednické smrti nebo dokonce vykonaných zázraků.2. Tvůrci etických systémů. Tady snad jen drobná pochybnost, zda byly ženy během zmiňované časové periody"od Platóna po Adorna"opravdu v natolik rovnoprávném postavení, aby mohly prorazit s vlastním etickým systémem.3. Odpůrci totalitního režimu. Ani tak beznadějné poměry, které u nás panovaly během doby totalitního režimu, si příliš nelibovaly v popravách žen. To, že v případě trestu smrti pro dr. Horákovou byla i tato praxeporušena, se stalo jedním z důvodů, proč celý proces vyvolal tak výrazný odpor veřejnosti. A když už je třeba dokazovat prosociální chování přes statistiku poprav, myslím, že například Františka Zemínová zatčená s Horákovou aodsouzená ve vykonstruovaném procesu na 20 let na tom v důsledku nebyla o tolik lépe. Je vůbec vhodné měřit míru odporu vůči totalitnímu režimu podle tvrdosti následného trestu? Existovaly přece i jiné formy odporu vyžadujícínemenší osobní odvahu. Stačí se podívat na seznam signatářů Charty 77 na adrese www.totalita.cz a udělat si obrázek o zastoupení žen.4. Zakladatelé nadací. Mecenáš je podle Universa 3"zámožný soukromník podporující zejména sportovce či umělce", podle Slovníku spisovné češtiny Academia"podporovatel umění a věd". Z obou definicvyplývá, že je to v první řadě někdo, kdo disponuje nezbytnými finančními prostředky. Autor článku hledal mecenáše v našich zemích v Diderotu 2000 a našel jich 29. Já jsem hledala v Diderotu 2001 a ten mi jich nabídl podstejným heslem pouze 11. Kupodivu žádnou ženu, tu lze totiž najít pod heslem"mecenáška". O trochu více k věci je podívat se při hledání zakladatelů nadací přímo pod heslo"nadace". Tam lze najít i nadaceOlgy Havlové, Dagmar Havlové, pod charitativní činností M. Kubišovou atd. Zajímavým zdrojem je www.neziskovky.cz, kde se to kupodivu ženami jen hemží.5. Hrdinové a stateční. Asi není divu, že první z obou kategorií je z více než dvou třetin obsazena mužskými jmény s vojenskou nebo policejní hodností, zatímco zdrojem pro druhou kategorii je příloha statistické ročenkyhasičského záchranného sboru. V tak specifických oblastech bychom asi srovnatelné zastoupení žen a mužů mohly předpokládat jen stěží. Nejen svými fyzickými predispozicemi se muži hodí pro podobná povolání víc než ženy. Ty seale naopak tradičně uplatňují v široké škále pomáhajících profesí, které mnohdy zahrnují a vyžadují připravenost k prosociálnímu chování stejnou měrou, a dokonce i prokázání výrazné osobní statečnosti.6. Bezplatné dárcovství krve je jistě motivováno nezištnými altruistickými pohnutkami. Nicméně odměna za prokázaný prosociální čin nemusí mít vždy materiální nebo finanční podobu. Předpokládám proto v zájmu zachováníčistého štítu 71 procenta mužů - dárců, že podstatnou část mezi nimi netvoří například vojáci. O těch z vyprávění vím, že u nich bylo po dlouhá léta to"nezištné dárcovství"přece jen podněcováno drobnými, ale provojáky velmi podstatnými výhodami, jako jsou třeba vycházky nebo úlevy při výcviku.

"Bojím se zákazů, které by postavily celou oblast klonování mimo zákon,"říká v rozhovoru biolog Jaroslav Petr, člen České komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty.

Vztahy mezi muži a ženami mě zajímají, říká psycholog Eduard Bakalář, ale kvůli něčemu jinému - určité ideologie se totiž snaží pravdu skrývat. Společnost se tak dozvídá jen zamlžené polopravdy.

Americká firemní kultura je velmi dynamická a efektivní, říká Petr Vitásek z mezinárodní poradenské firmy. Proto ji také přebírá většina nadnárodních společností.

J. Praško, B. Pašková, H. Prašková, M. Šlepecký, R. ZáleskýPraha, Portál 2003. 115 s.Čtyři pětiny všech lidí mívají někdy obsedantní, vnucující se myšlenky. Mnoho z nás též provádí drobné kompulzivní rituály, například si obouvá jako první vždy levou botu. Takové myšlenky či chování jsou tedy normální, běžné.Přibližně každého padesátého člověka však začnou jeho obsese ovládat takovým způsobem, že se u něj rozvine obsedantně-kompulzivní porucha (OCD). Takového člověka trápí jedna nebo více nutkavých, nepříjemných myšlenek. Napříkladstrach, že se nakazí nějakou chorobou, když se dotkne kliky, nebo že nezamkl dveře. Tyto myšlenky vedou nemocného člověka k tomu, že tráví i mnoho hodin denně prováděním kompulzivních rituálů, které mají zabránit domnělémuneštěstí. Pacient si například myje ruce tak dlouho, než vymydlí celé mýdlo, nebo před odchodem z domova dvacetkrát zkontroluje všechny vypínače. To samozřejmě významně narušuje fungování takového člověka doma i v práci. Jehoživot je značně omezen. Knížka našich předních odborníků je určena pacientům a jejich blízkým i pracovníkům pomáhajících profesí. Na začátku se čtenář seznámí se základními příznaky, s komorbiditou, průběhem a prognózouonemocnění. Přes kapitolu shrnující příčiny nemoci se pak dostává k hlavní části publikace, a sice ke způsobům léčby. Některé z možností terapie patří do rukou odborníka (léky), jiné, například principy kognitivně-behaviorálníterapie, může použít i pacient sám. V knize se dozví o potřebě expozic obávaným situacím, zabránění rituálům, o práci s kompulzivními myšlenkami. Popsána je též možnost terapeutického vlivu rodiny. Velmi čtivým a dobřeilustrujícím doplněním knihy je řada příběhů pacientů trpících OCD. Autoři na nich popisují různé typy obsesí a kompulzí, jejich vznik, dynamiku, udržovací faktory i možnosti terapeutického ovlivnění. Kniha přehledně shrnujetémata vážící se k problémům pacientů trpících OCD, není však přehnaně rozsáhlá. Vysvětlení tu a tam provázejí jednoduchá schémata a grafy. Na závěr se čtenář dozví, jak předcházet relapsům: nastíněno je několik relaxačníchtechnik a důležitost pohybu v denním životě. Pacientův příbuzný z knihy pochopí, že nemá nemocného za jeho projevy obviňovat, moralizovat. Též není dobré pacienta ujišťovat, že se nic nestane, když neprovede svůj obvyklýrituál. Léčbě naopak prospívá, pokud příbuzný nemocného podporuje v návštěvách odborníka a chválí jej za jakýkoli pokrok. Pacient se z knihy dozví, že není důvod se za OCD stydět a že na světě existuje dalších 100 milionů lidí,které obsese a kompulze trápí. Dočte se, že léčení je dlouhodobé a tedy je zapotřebí trpělivost, odvaha a systematičnost. Ale co je nejdůležitější, jeho porucha je léčitelná! A čím dřív s léčbou začne, tím lépe.

Frank SteinGottingen, Hogrefe 2003. 291 s.Všichni tři editoři této publikace jsou policejními psychology - a sice ve službách německé, rakouské či švýcarské policie. Jejich kniha sestává z několika tematických bloků obsahujících příspěvky různých autorů - specialistů -k danému tématu. V úvodu se čtenář seznámí s pojmem policejní psychologie, s náplní práce policejních psychologů a s úkoly, které řeší ve třech již zmíněných zemích. Dále se máme možnost seznámit s psychologickými otázkamibezprostředního kontaktu policistů s občany, zejména s tím, jak je možno předcházet konfliktům a řešit je. Podrobněji se dozvíme také strategie komunikace s problémovými osobami. Další příspěvky jsou zaměřeny na zvládánívelkých shromáždění občanů, na krizový management v případě přírodních katastrof či teroristického útoku. Jedna z kapitol řeší problematiku agresivních fotbalových fanoušků, obsahuje i jejich typologii a strategie bráněníagresi. Další tematický blok se věnuje speciální činnosti policejních psychologů - podpoře při vyšetřování. Je zde rozebrána například problematika nejzávažnějšího typu kriminality - vražd. Autoři uvádějí nové teoriesouvisející s typologií pachatelů, speciálně sadistických vrahů. Dočteme se o motivaci k vraždě a o postupu při sestavování profilu pachatele. Prostor je dán také problematice únosů a vydírání, otázce rukojmích (včetněstrategií při vyjednávání s únoscem) i problematice masových vrahů, odstřelovačů atd. Zvláštní kapitola je věnována poměrně novému typu trestné činnosti - internetové kriminalitě - autoři zde uvádějí její formy a psychologickýprofil pachatelů. Tématem dalšího bloku je výslech - autoři rozebírají jednotlivé strategie vedení výslechu. Jeden z příspěvků je věnován věrohodnosti výpovědi. Závěrečný blok vypovídá o přístupu policejních psychologů kekolegům policistům - jde například o posttraumatickou péči po náročných zásazích, defusing, debriefing, demobilizaci atd. Dozvíme se zde některé strategie, jak čelit nebezpečí, ohrožení života či jak zvládat stres. Pozornost jevěnována i například mobbingu. Mezi činnosti policejního psychologa patří též výběr pracovníků: v knize se tedy dočteme i o několika metodách personálního výběru. Závěrečná kapitola je věnována krizovému managementu vsouvislosti se zásahy policistů v zahraničí. I když hlavní cílovou skupinou čtenářů této knihy nejsou psychologové, je kniha poměrně zajímavým zdrojem nejnovějších poznatků z oblasti policejní psychologie. Velkou předností jebezesporu to, že autoři jsou psychologové s bohatými zkušenostmi z praxe, doplňují teoretické informace četnými příklady z praxe a seznamují čtenáře s typy kriminality, které doposud nejsou z pohledu policejní psychologiepříliš zmapovány.

Čtu z různých důvodů - třeba jako hypnotikum. To pak užívám knihy o vesmíru a o přírodě, protože ve mně navodí jednak pocit úžasu nad tím, jak je svět složitý a krásný, a zároveň mě uklidní, že příroda si poradí se všemi svýmidětmi. I kdyby to mělo být za cenu toho, že jeden zlobivý biologický druh se vymění za jiný - pokornější. Když je všude kolem ticho, tak rád sáhnu po starých ruských autorech - poslední roky objevuji Andrejeva, stálicí jeBunin. Když se chci povzbudit v naději, že všechno dobře dopadne i pro toho nejobyčejnějšího člověka, přečtu si cokoliv z Karla Čapka. Ostatně jeho nejlepší, poslední a nedokončenou knihu Život a dílo skladatele Foltýna by mělmít každý psycholog ve své knihovně. Z odborné literatury sotva stíhám to, co bych číst měl, aby mi neutíkaly informace z mého oboru - klinické psychologie. Ale jak stárnu, tak mě začaly zajímat i otázky, které jsem dříve buďnevnímal vůbec, nebo byly pro mě okrajové. Právní rámec naší profese je mnohem zřetelnější, než se zdá, a proto jsem rád, že z této oblasti se začínají objevovat nové tituly. Jedna z posledních knížek na toto téma jeZdravotnické právo od Lubomíra Vondráčka (Karolinum, Praha 2002). Obsahuje čtyřicet krátkých a jasně ohraničených kapitol, zabývajících se etickými a právními otázkami zdravotnické profese. Jsou to okruhy, popisující napříkladdruhy právní odpovědnosti zdravotníka, kvalifikovaný souhlas pacienta, problémy povinné mlčenlivosti, odpovědnost školitele, problematika zdravotnické dokumentace a mnohé další. Vondráček nevyčerpává všechna možná témata, aleta hlavní určitě. Kniha je přehledná i čtivá. Je také příjemně didaktická - ke každé kapitole přidává i krátké kazuistiky dobrého a špatného zdravotníkova rozhodnutí v dané problémové oblasti. Jiný kraj - jiný mrav: Exnerůvvýkladový systém Rorschachova testu je v americké psychologii vnímán více psychometricky, než jsme v Evropě zvyklí. Z této oblasti mě zaujal Rorschach Introductory Guide od G. Ulleta (WPS, Los Angeles 2000). Ullet nabízípříručku, která zjednodušuje začínajícímu diagnostikovi orientaci v tomto obtížném testu. Na základě hlavních sledovaných proměnných (Productivity, Reality Testing, Affectivity, Ego Functioning a Content) pomáhá zařaditpacienta do hlavních diagnostických kategorií. Pro naše roršachisty je kniha nezvyklá svým psychometrizujícím přístupem, ale je rozhodně inspirativní právě jiným pohledem na osmdesát let fungující diagnostický nástroj. Na závěrpřidám opět jednu knihu na psychologův noční stolek: Karpatské hry od M. Nevrlého (Skauting 2000), která vychází v opakovaných vydáních. Nenechme se zmýlit názvem - nejde o hry pro skautíky. Jde o pozvání hrát svoje krásné avážné životní hry. Nevrlý je popisuje na pozadí nádherných rumunských Karpat, ale to není důležité, hrát je možné kdykoli a kdekoli. Až budu starý pán a budu umět hrát svoji hru na radostnou svobodu, budu potřebovat jenněkolik z mých knih. Karpatské hry a Foltýn to budou určitě. Až se naučím hrát všechny Nevrlého hry, pak nebudu potřebovat již žádnou knihu, ani jiné zbytečnosti.