Online archiv

Může kineziologie lidem skutečně pomoci, nebo se jedná jen o dobrý způsob, jak z nich tahat peníze? Čím tato metoda léčí a co patří k pochybným a zavádějícím tvrzením, která mohou klienty mást nebo dokonce poškozovat?Nejčastěji se takzvaný svalový test provádí na ruce. Kineziolog klade klientovi různé otázky a podle svalového napětí zjišťuje, zda klientův mozek odpověděl na otázku kladně nebo záporně.

Psycholožky Evy Vondrákové jsme se ptali na její zkušenosti v práci s nadanými dětmi a jejich rodiči.

Velké nadání se může na první pohled jevit jako výhoda. Často však s sebou nese značné potíže a nároky na psychiku nadaného jedince, které sám těžko zvládá. Právě tím, že je nadaný, je odlišný od toho, co považujeme za normu.

Rodina či kolektiv spolupracovníků vytvářejí systém, který působí zpětně na své členy. Při vytváření experimentálních rodinných či skupinových konstelací je možné tyto vzájemné vazby analyzovat a upravit. Výsledkem může býtnalezení nové, funkční rovnováhy systému.

Snad každému se občas stane, že se mu nedaří usnout nebo že se v noci několikrát probudí. Není třeba se hned znepokojovat. Trvá-li však tato situace několik týdnů či měsíců, může jít o poruchu spánku, která vyžaduje léčbu acílené upravení spánkového režimu.Při nemožnosti usnout je lepší vstát a věnovat se nějaké činnosti než jen bezmocně ležet.

Vykradli vám nebo někomu z vašich blízkých byt? Říkali jste si: Proč právě já? Proč moji blízcí? Jakkoli náhodný se může zdát tento čin oběti, chování pachatelů vloupání zcela náhodné nebývá.Někteří pachatelé vykradou i své sousedy, pro jiné je to"zóna bezpečí", na kterou nezaútočí.

Přátelství patří v životě člověka k nejdůležitějším vztahům. Muži a ženy jej obvykle prožívají trochu jinak. Diskutovanou formou přátelství pak bývá přátelství mezi mužem a ženou.Muži a ženy spolu tráví daleko víc času než dřív. Společensky ale není jejich role ve vzájemném přátelství nijak definovaná.

Vědcům se daří získávat stále nové informace o tom, jak temperament člověka souvisí s jeho obranyschopností vůči nemocem. Nedávno provedená studie prokázala, že introverti mají mnohem menší rezistenci vůči viru HIV nežextraverti. Přestože propojení psychiky a tělesných nemocí předpokládali lékaři již ve druhém století našeho letopočtu, vědcům se teprve nyní postupně daří objasňovat biologické principy těchto souvislostí. Mezi mozkem arůznými částmi těla existuje množství drah, jimiž putují oběma směry velmi komplexní chemické signály. Důsledky mohou být dramatické. Ve studii, kterou vedl Steve Cole z University of California, se např. zjistilo, žeintroverti nemocní AIDS mají přibližně osminásobně vyšší množství viru HIV v krvi ve srovnání s extraverty nemocnými AIDS. Ani osmnáctiměsíční antiretrovirální léčba neměla na obě skupiny stejný účinek. Zatímco u extravertůdošlo k výraznému poklesu hladiny viru, u introvertů byl pokles po stejné léčbě několikanásobně menší. Podle vědců existuje souvislost mezi psychologickým profilem pacienta a reagováním jeho organismu na virus HIV (apravděpodobně i na jiné viry). V jiných výzkumech byla prokázána podobná souvislost mezi duševními poruchami (jako je např. deprese) a AIDS, osteoporózou a dokonce onkologickými onemocněními. Např. jeden výzkum zahrnující 5000lidí trpících depresí prokázal, že je u nich dvojnásobné riziko vzniku rakoviny ve srovnání s lidmi bez duševní poruchy. V jiné studii bylo zase zjištěno, že ženy, které jsou v období krátce před menopauzou depresivní, majízvýšené riziko vzniku osteoporózy. V současné době se v odborném tisku stále častěji objevují také výzkumy, které přinášejí konkrétní poznatky o mechanismech působení psychiky na organismus a jeho imunitní systém.

Jsou pro zvládání školy důležité stejné schopnosti jako pro úspěch v zaměstnání? Odpověď na tuto otázku hledali autoři metaanalýzy, která byla uveřejněna v lednovém čísle časopisu Journal of Personality and Social Psychology.Jednotný g-faktor obecné inteligence je v psychologii kontroverzním konceptem již od doby svého vzniku před téměř 100 lety. Výzkum prokázal, že tento společný faktor predikuje úspěšnost člověka v širokém spektru činností,včetně školního prospěchu, úspěchu v zaměstnání, kreativity či zdravého způsobu života. Přesto si mnoho lidí (včetně některých sociálních vědců) myslí, že schopnosti důležité pro úspěch v pracovní oblasti se významně liší odschopností podmiňujících školní úspěšnost. Nathan R. Kuncel z University of Illinois se svými spolupracovníky analyzoval 127 studií, které zahrnovaly celkem 20 352 účastníků. Zaměřili se na výzkumy, v nichž byl použit test MAT(Miller Analogies Test). Tento test je užíván od roku 1926, a to jak při přijímacích řízeních na vysoké školy, tak i v pracovní oblasti (např. při výběrových řízeních apod.). Autoři metaanalýzy zjistili, že test je validní jakpro předpovídání úspěchu v akademické, tak v pracovní sféře. Predikční validita MAT byla prokázána u sedmi z osmi sledovaných kritérií školního výkonu, u pěti z šesti kritérií přechodu ze školy do zaměstnání a u všech čtyřsledovaných kritérií pracovního výkonu. Toto zjištění podporuje koncept g-faktoru souvisejícího s úspěšností v mnoha různých oblastech života.

Zdá se vám, že porce jídla, které dostáváte ve své oblíbené restauraci, jsou čím dál tím větší? Patrně se nemýlíte. Porce jídla v restauracích i balení potravin v obchodech se totiž v posledních desetiletích neustále zvětšují.Dokonce i porce jídel v kuchařkách jsou čím dát tím větší. S velikostí porcí bohužel souvisí i to, kolik jídla celkově sníme. Tímto tématem se zabýval také Tori DeAngelis v lednovém vydání časopisu APA monitor. Podle KellyBrownella z Yale University, experta na problematiku obezity, se potravinářský průmysl snaží o to, aby lidé jedli co nejvíce. A jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je nabízet větší porce či balení jídla, a to často zavýhodnější cenu. Význam velikosti porcí byl opakovaně zkoumán. Např. přehledová studie Barbary J. Rolls, publikovaná v časopise Nutrition Today (březen/duben 2003), shrnuje výzkumná zjištění takto: (1) Když více jídladostaneme, také ho více sníme; (2) velikost balení ovlivňuje množství jídla, které sníme; (3) přejedení při jedné příležitosti není kompenzováno tím, že bychom při dalším jídle snědli méně; (4) máme-li přístup k velkým porcímjídla, může to vést k potlačení našeho přirozeného citu pro nasycení. Ve své studii publikované v roce 2002 v American Journal of Clinical Nutrition (Vol. 76, No. 6) např. Rolls se svými spolupracovníky předkládala v průběhuněkolika dnů 51 pokusným osobám různě velké porce makaronů se sýrem. Ukázalo se, že čím větší porce byla nabídnuta, tím více lidé snědli - v případě největších porcí byl kalorický příjem až o 30 % procent vyšší než v případěporcí nejmenších. Účastníci výzkumu měli navíc za úkol zhodnotit své pocity hladu a sytosti po jídle. Bez ohledu na množství zkonzumovaného jídla byly tyto pocity velmi podobné. Podobnou studii prezentoval v roce 2001marketingový specialista Brian Wansink v časopise Food Quality and Preference (Vol. 12, No. 1). Celkem 139 náhodně vybraným návštěvníkům divadla poskytl větší či menší porci popcornu. I nyní se ukázalo, že lidé, kteří dostalivětší balení, snědli více než ti s menším balením. Navíc se zjistilo, že lidé, kteří popcorn hodnotili nepříznivě, ho snědli více než ti, kteří ho hodnotili kladně. Podobné tendence se však netýkají pouze jídla. V jednomvýzkumu se například prokázalo, že pokud mají lidé k dispozici prací prášek ve velkém balení, používají také větší dávky prášku při každém praní. Zajímavá studie se objevila loni v září v časopise Psychological Science. Známýpsycholog z University of Pennsylvania Paul Rozin porovnával 11 dvojic podobných restaurací v Paříži a Filadelfii (řetězce fast-food, pizzerie, cukrárny, etnické restaurace apod.). Vyšlo najevo, že v Paříži jsou servírovanéporce v průměru o 25 % menší než ve Filadelfii. Může to být vysvětlením toho, proč jsou Francouzi ve srovnání s Američany relativně štíhlý národ, a to i přesto, že si víceméně pravidelně dopřávají i tučná jídla, jako jsoucroissanty nebo sýr brie. Existují různé strategie, jak se s problémem velkých porcí a velkých balení vypořádat. Může jít například o osvětové kampaně pro spotřebitele nebo o změnu způsobu označování určitých výrobků. Podleněkterých výzkumů je prospěšné, když se lidé naučí více vnímat a sledovat výživnost jídla (namísto jeho množství). V literatuře jsou popsány i nejrůznější praktické návody, jak postupovat - např. nahradit část masa v hamburgerusalátem či rajčetem. Rolls uvádí, že lidé by měli jíst uspokojivé porce jídel s nižší energetickou hodnotou (např. zeleninu, ovoce apod.). Pak pro ně nemusí být samotné množství zkonzumovaného jídla tak ohrožující. Pomoci mohoui producenti potravin - např. zvýšením obsahu vzduchu v nízkotučných potravinách. Výrobce tím sníží své náklady, spotřebitel nepřibere na váze. Oblíbená čokoládová tyčinka Snickers tak může mít o 10-15 % nižší energetickouhodnotu, aniž by kdokoli poznal rozdíl v chuti.

Arteterapie se v současnosti snaží o dosažení autonomního postavení, i když s psychoterapií je cosi jako"pokrevní příbuzná". Alena Koblicová ve sborníku Současná arteterapie z roku 2000 píše:"Psychoterapie aarteterapie pocházejí ze stejného ,hnízda', v němž se společně vyvíjely již od prvopočátků lidské kultury. Jako svébytné obory se však rodily až v moderní době v lůně pramáti psychiatrie a po ,oplodnění' poznatky filozofie,umění, pedagogiky i dalších oborů. V současnosti už obě tyto ,dcery' stojí na vlastních nohou, byť nejistě, a přejí si být soběstačné, nezávislé, respektované - zkrátka dospělé. Zatím se jim to však plně nedaří."Hlavnímproblémem je fakt, že obor arteterapie není nijak specifikován. Pokud se kdokoli rozhodne dělat arteterapii na živnostenský list s tím, že mu klienti budou platit"cash", nesetká se s žádnými speciálními podmínkami,které by byly kladené na jeho vzdělání či praxi. Tento obor spadá pod poradenství ve společenských vztazích. Člověk hledající u takovéto osoby pomoc se tedy může lehce setkat s šarlatánstvím."Myslím, že až tak mocrozšířené to naštěstí není, ale objevuje se to. Je to hodně o důvěře klientů. Stejná situace byla dříve v případě živnostenských listů u psychologů, kde už jsou dnes jasně daná kritéria,"říká psycholožka a arteterapeutkaMarjana Štefančíková. Jiné je to v soukromých zdravotnických zařízeních a soukromých ambulancích, kde arteterapeut nepřijímá od klientů platby v hotovosti a musí mít tedy uzavřenou dohodu s pojišťovnami. Platí pro něj stejnákritéria jako pro arteterapeuta zaměstnaného ve státním zařízení. Pokud chce terapeut provozovat arteterapii ve zdravotnickém zařízení systematicky jako psychoterapii, musí nejdříve složit atestaci buď z klinické psychologie,nebo z psychiatrie. Tu skládá po ukončení studia klinické psychologie nebo medicíny na univerzitě a po dvouapůlleté praxi ve zdravotnictví. K atestaci musí ještě získat tzv. funkční specializaci, která se týká vykonávánísystematické psychoterapie. Tu získává na základě absolvování dlouhodobého systematického výcviku v některé z psychoterapeutických škol a složení pohovoru v IPVZ. V rámci tohoto je pak oprávněn provozovat arteterapii. Vevýchovných nebo školních zařízeních jsou požadavky na vzdělání arteterapeuta jiné a liší se i místo od místa. Většinou záleží na řediteli konkrétního zařízení, jaké vzdělání bude od arteterapeuta vyžadovat. V současnosti taktaké vznikají pracovní místa pro arteterapeuty, na která většinou nastupují lidé s pedagogickým vzděláním, popř. absolventi specializovaných kurzů či výcviků, nebo přímo výcviku České arteterapeutické asociace. Obdobně tofunguje v domovech důchodců, dětských domovech apod. Dalším ožehavým tématem současné české arteterapie je problém se supervizemi. Ve Spojených státech existuje nezávislý orgán, který uděluje akreditační osvědčení a nárokykladené na budoucího arteterapeuta jsou poměrně přísné. Vyžaduje se 1000 hodin přímé práce s klientem, přičemž na 10 hodin práce připadá 1 hodina supervize. V České republice něco takového vůbec neexistuje a tento problém nenínijak legislativně ošetřen. Supervizorů je žalostně málo. Alena Koblicová v Současné arteterapii píše:"Kvalitních a vyškolených dostupných supervizorů je nedostatek a v arteterapii jsme v supervizních plenkách."Tento problém se řeší pod Českou arteterapeutickou asociací, která usiluje o zavedení systematických supervizí a vytvoření seznamu tak, jak to funguje v České psychoanalytické společnosti.

Denně sleduje u nás televizní vysílání 44 % dětí od 5 do 14 let, chlapců i děvčat bez rozdílu. Tyto děti sledují televizi v létě průměrně 2,3 hodiny denně v pracovní dny a ve volných dnech 4 hodiny. V zimě pak děti tráví uobrazovek o něco více času: 3 a 4,5 hodiny. Vyplývá to z loňského výzkumu, který prezentoval koncem roku na konferenci Člověk a média PhDr. Radek Mezuláník. Z výzkumu dětských diváckých zájmů dále vyplynulo, že přibližněčtvrtina dětí má vlastní televizor. Dále jenom pětina dětí sleduje pouze pořady, které jim rodiče povolí. Tato čísla jsou podle Radka Mezuláníka velmi blízká (především počet hodin strávených u TV) podobnému výzkumu provedenémumezi středoškoláky. Naopak výzkum u mladších dětí prokázal, že v nejnižší věkové kategorii (do pěti let) děti sledují pouze pořady, které jim rodiče pustí. První místo v oblibě zaujaly komedie, dále pak hudební pořady, seriálya zábavné relace. Při podrobnějším rozboru se ale ukazuje několik faktů. Jednak televize je pro děti a mládež zdrojem zábavy, informační a vzdělávací funkce se nesetkává s velkým ohlasem. Dále se ukazuje, že ČT lépe než NOVAodpovídá svým programovým složením zájmům dětského diváka; a co je paradoxní, struktura oblíbených pořadů se liší od struktury vysílaných relací, a to přesto, že dramaturgové často opakují, že"televize vysílají to, coděti nebo diváci chtějí vidět". Podle Mezuláníka je to dokladem toho, že je programů pro děti a mládež nedostatek:"Děti potřebují ty tři hodiny, které jsou u obrazovky, pokrýt, a jestliže tam nejsou pořady určené proně, sledují zkrátka to, co se právě vysílá. V tomto se naši dětští diváci neliší od vrstevníků v ostatních evropských zemích."Dalším důsledkem je, že děti fakticky sledují víc detektivek a reklamních spotů než např. filmůo rodičích a dětech, pořadů o ručních pracích, zahrádkaření či modelaření a vůbec vzdělávacích pořadů."Obecně stále platí, že kritériem všech televizí není spokojenost, ale sledovanost,"soudí Mezuláník a upozorňujena manipulativní dosah tohoto faktu."Evropská unie připravuje z iniciativy švédské ministryně kultury zákaz televizní reklamy pro děti do 12 let,"doplňuje."Tento návrh je podepřen mnoha studiemi, kterépotvrzují, že děti velmi často nejsou schopny odlišit reklamní vysílání od ostatních relací. Tuto schopnost získávají zejména v závislosti na rodinné výchově v různém věku, některé od čtyř let, jiné mnohem později. Většina dětídospívá k jasné diferenciaci ve věku okolo 10 let, ale teprve ve věku 12 let si jasně uvědomují, co je skutečným cílem reklamy. Reklama orientovaná na děti do 12 let tvoří ovšem v mnoha státech až 20 % celkového televizníhokoláče. Jde zejména o reklamy na hračky, potravinářské výrobky, ale i předměty běžné spotřeby. Tak například ve Francii až 43 % výdajů průměrné rodiny (v přepočtu jde asi o 600 až 700 miliard korun) souvisí s potřebami dětí do12 let. V Německu a ve Velké Británii se potvrdilo, že až 10 % výdajů pro děti souvisí přímo s televizní reklamou."