Stav české arteterapie

Arteterapie se v současnosti snaží o dosažení autonomního postavení, i když s psychoterapií je cosi jako"pokrevní příbuzná". Alena Koblicová ve sborníku Současná arteterapie z roku 2000 píše:"Psychoterapie aarteterapie pocházejí ze stejného ,hnízda', v němž se společně vyvíjely již od prvopočátků lidské kultury. Jako svébytné obory se však rodily až v moderní době v lůně pramáti psychiatrie a po ,oplodnění' poznatky filozofie,umění, pedagogiky i dalších oborů. V současnosti už obě tyto ,dcery' stojí na vlastních nohou, byť nejistě, a přejí si být soběstačné, nezávislé, respektované - zkrátka dospělé. Zatím se jim to však plně nedaří."Hlavnímproblémem je fakt, že obor arteterapie není nijak specifikován. Pokud se kdokoli rozhodne dělat arteterapii na živnostenský list s tím, že mu klienti budou platit"cash", nesetká se s žádnými speciálními podmínkami,které by byly kladené na jeho vzdělání či praxi. Tento obor spadá pod poradenství ve společenských vztazích. Člověk hledající u takovéto osoby pomoc se tedy může lehce setkat s šarlatánstvím."Myslím, že až tak mocrozšířené to naštěstí není, ale objevuje se to. Je to hodně o důvěře klientů. Stejná situace byla dříve v případě živnostenských listů u psychologů, kde už jsou dnes jasně daná kritéria,"říká psycholožka a arteterapeutkaMarjana Štefančíková. Jiné je to v soukromých zdravotnických zařízeních a soukromých ambulancích, kde arteterapeut nepřijímá od klientů platby v hotovosti a musí mít tedy uzavřenou dohodu s pojišťovnami. Platí pro něj stejnákritéria jako pro arteterapeuta zaměstnaného ve státním zařízení. Pokud chce terapeut provozovat arteterapii ve zdravotnickém zařízení systematicky jako psychoterapii, musí nejdříve složit atestaci buď z klinické psychologie,nebo z psychiatrie. Tu skládá po ukončení studia klinické psychologie nebo medicíny na univerzitě a po dvouapůlleté praxi ve zdravotnictví. K atestaci musí ještě získat tzv. funkční specializaci, která se týká vykonávánísystematické psychoterapie. Tu získává na základě absolvování dlouhodobého systematického výcviku v některé z psychoterapeutických škol a složení pohovoru v IPVZ. V rámci tohoto je pak oprávněn provozovat arteterapii. Vevýchovných nebo školních zařízeních jsou požadavky na vzdělání arteterapeuta jiné a liší se i místo od místa. Většinou záleží na řediteli konkrétního zařízení, jaké vzdělání bude od arteterapeuta vyžadovat. V současnosti taktaké vznikají pracovní místa pro arteterapeuty, na která většinou nastupují lidé s pedagogickým vzděláním, popř. absolventi specializovaných kurzů či výcviků, nebo přímo výcviku České arteterapeutické asociace. Obdobně tofunguje v domovech důchodců, dětských domovech apod. Dalším ožehavým tématem současné české arteterapie je problém se supervizemi. Ve Spojených státech existuje nezávislý orgán, který uděluje akreditační osvědčení a nárokykladené na budoucího arteterapeuta jsou poměrně přísné. Vyžaduje se 1000 hodin přímé práce s klientem, přičemž na 10 hodin práce připadá 1 hodina supervize. V České republice něco takového vůbec neexistuje a tento problém nenínijak legislativně ošetřen. Supervizorů je žalostně málo. Alena Koblicová v Současné arteterapii píše:"Kvalitních a vyškolených dostupných supervizorů je nedostatek a v arteterapii jsme v supervizních plenkách."Tento problém se řeší pod Českou arteterapeutickou asociací, která usiluje o zavedení systematických supervizí a vytvoření seznamu tak, jak to funguje v České psychoanalytické společnosti.