Online archiv

Pes, špek a net, tři sloupy jejich životů, pokouším se krátce charakterizovat část dnešních mužů mezi 25-35 lety. Dávám si s kamarádkou pivo v hospůdce za rohem, kam se stahují mladí štamgasti z okolí, někteří přijíždějí zdaleka, mají tu druhý domov. Chodím sem vzácně, ale už dlouhá léta, některé pivaře znám od školských let. Mimoděk srovnávám právě pozorovanou hospodskou subkulturu s tou; dávno, dávno již tomu, neboť také já jsem svého času musela vychodit hospody.

Molton, M. D., Sikes, L. A.: Matka, Hetéra, Amazonka, Médium. Čtyři ženské archetypy, Portál 2015

Film Dánská dívka (Danish Girl) byl natočen na základě skutečného příběhu dánského malíře Einara Wegenera a jeho ženy Gerdy – příběhu prvního historicky doloženého procesu přeměny pohlaví, a to přeměny z muže na ženu. Film nás zavede do Kodaně dvacátých let minulého století. Einar je významný krajinář, Gerda se snaží prorazit jako portrétistka a jejich vztah se nedá popsat jinak než jako láskyplný. Jednoho dne se Gerdě nedostaví figurantka k sérii baletních portrétů a ona požádá svého manžela, aby za ní zaskočil a seděl jí jako model. Nevědomky tak odstartuje proces Einarova sebepoznání a zároveň jeho cesty k sobě jako k Lily – k ženě. Mimochodem – pokud byste chtěli tomu, co prožívají lidé s transsexualitou (a v tomto ohledu je vcelku jedno, zda Lily byla transsexuální, nebo intersexuální, jak uvádějí některé zdroje), dobře porozumět – nečtěte odborné publikace a vypravte se do kina. Je tam úplně všechno. První zmatek v souvislosti s prvním převlečením se do ženského oděvu, potřeba vyjít jako žena ven a být okolím jako žena akceptován, dvojí život, který v této souvislosti mnoho transsexuálních lidí vede a především stále narůstající, neodvratitelná a nezastavitelná touha stát se sebou samým. Transsexualita je zásadní rozpor mezi tělesnou schránkou a s tím související rolí ve společnosti a mezi psychickou příslušností k rodu – mužskému nebo ženskému. Jde o velice závažnou vrozenou poruchu, která je záludná v tom, že o ní dotyčný člověk nemusí dlouho vědět a navenek není dlouho vidět. Skrývat skutečnou identitu před sebou samým lze totiž poměrně dlouho, pomáhá v tom celá řada psychických obranných mechanismů. Díky Dánské dívce ale pochopíte, že to nejde donekonečna. Když transsexuální člověk jednoho dne své opravdové identitě pootevře škvírku, nikdy už se šuplík nedá zavřít. Čím víc si transsexuální člověk dovolí být sám sebou, tím nemožnější je jeho návrat zpátky do původní role. Ve filmu je nádherný dialog, ve kterém Gerda prosí Lily, aby se jí její Einar, její muž, vrátil aspoň na chvíli zpět. Lily (byť si je plně vědoma toho, že pro ni Gerda dělá všechno, co jen lze) ovšem zdánlivě tvrdě odpovídá: „ Ne, to nejde, Einar se už nikdy nevrátí.“ Nějakou dobu se Einar/Lily spolu s manželkou snaží navštěvovat nejrůznější odborníky, protože nerozumí tomu, co se děje. Dostane od nich celou paletu diagnóz – sexuální perverzí počínaje a schizofrenií konče. Na omluvu lékařské vědy je nutné říci, že v té době měla s transsexualitou pramalé zkušenosti. Lily se nakonec spolehne na svůj zcela zdravý rozum. Přesvědčí sebe i Gerdu o tom, že nejde ani o sexuální úchylku, ani o schizofrenní blud, ale že skutečně ženou je. Za pomoci Gerdy začne postupně ve všech oblastech života jako žena žít. Zásadní pomoc pak najde v osobě dr. Warnerkrose, který Lily opakovaně na klinice v Drážďanech operuje. Jde v té době o unikátní zákroky, pomocí nichž jsou postupně odstraňovány mužské pohlavní orgány a vytvářeny pohlavní orgány ženy. V rámci série operací dochází i k pokusům o transplantaci vaječníků a dělohy. Lily nakonec umírá rok po posledním zákroku. Jak jsem již uvedla, pokud se chcete o transsexualitě něco dozvědět, běžte na film Dánská dívka. To ale není všechno. Jako bonus totiž dostanete jednu z nejdojemnějších love story, jakou jste kdy viděli. Láska, má-li býti pravá, musí obsahovat loajalitu a soucitnost v té nejkrásnější a nejlaskavější podobě – a přesně tak svého Einara / svou Lily miluje žena Gerda.

Počítačové hry mohou u osob s autismem fungovat jako zajímavý podpůrný terapeutický prostředek při sociálním učení, zejména rozpoznávání emocí, ale i při odreagování napětí.

Nový výzkumu ženské sexuality

Proč máme zrychlený dech a slabost v kolenou?

Kodrcáme se po prašné cestě, uprostřed Tanzanie, daleko od slavného Kilimanjara a ještě dále od hlavního města Dar es Saalamu. Míříme za původními obyvateli – Masaji.

Je nám škodolibost vrozená? Richard Smith mluví přinejmenším o „přirozeném sklonu, který se za určitých podmínek projeví“. Hovoří pro to i fakt, že škodolibost se objevuje ve všech kulturách, ve kterých se až dosud zkoumala. V jedné aktuální studii se například ukázalo, že Číňané byli dokonce značně škodolibí, když konkurenční velmoc Japonsko v roce 2011 zasáhla vlna tsunami, která vyvolala zkázu jaderné elektrárny ve Fukušimě. Další indicie: škodolibost můžeme pozorovat už u dětí mladších dvou let. Simone Shamay-Tsoory z University Haifa ukázala dětem, jak jejich matka čte jiným dětem z knížky. Ale nějaká nehoda knihu poničila tak, že byla nepoužitelná. Malé děti tohle „neštěstí“ očividně velmi potěšilo. Patrně proto, že předtím na cizí děti žárlily. Ale když Shamay-Tsoory dětem ukázala video s matkou, které se stala stejná nehoda, když z knihy četla jen sama pro sebe, byly děti daleko méně škodolibé. Nikolaus Steinbeis z Lipského Institutu Maxe Plancka naproti tomu považuje za spíš nepravděpodobné, že by škodolibost byla vrozená. Díky řadě studií zjistil, že děti v prvních letech života zažívají podstatně víc pocitů škodolibosti, s vrcholem v šesti až osmi letech. Tento vývoj neprobíhá náhodně. Ve věku kolem čtyř až pěti let děti začínají srovnávat svůj výkon s ostatními. Cítí-li se být slabší než ostatní anebo na nižším stupni sociálního žebříčku, závist a škodolibost se vyvalí téměř bez zábran. Bez zábran proto, že oblasti mozku zodpovědné za sebekontrolu vyzrávají později. Tato centra sebekontroly později sklon ke škodolibosti alespoň brzdí, aniž by ji ovšem u většiny lidí dokázala vymazat úplně. „Ve věku kolem 7–12 let,“ shrnuje Steinbeis své výzkumy s více než 180 dětmi, „se sklony ke škodolibosti postupně ztrácejí.“ Před dvěma lety uveřejnil výzkumný tým princetonské univerzity vedený sociální psycholožkou Susane Tufts Fiskeovou studii věnovanou škodolibým reakcím lidí na neštěstí druhých. Testovaným dobrovolníkům nejprve ukázali série fotografií, které si obvykle spojujeme se stereotypy, jež v nás vyvolávají určité emoce, například: starý člověk – lítost, student – obdiv, narkoman – pohrdání a hnus, bohatý jedinec – závist. Následně pak výzkumníci fotografie spojili s různými situacemi běžného života, které vyvolávaly emoce pozitivní (výhra v loterii), negativní (být postříkán kolemjedoucím autem) i ty, které byly emočně neutrální, třeba chůze do koupelny. Probandům pak pomocí elektromyogramu měřili pohyby obličejového svalstva. Ukázalo se, že se nejvíce usmívali v situacích „cizího neštěstí“ v případě osob, jimž nejvíc záviděli, standardně tedy bohatě a úspěšně vyhlížejícím jedincům. V následujících výpovědích pak testovaní potvrdili, že se cítili nejlépe při pohledu na luxusně oblečeného člověka, kterého „ohodí“ projíždějící auto. „Zjistili jsme, že když se lidem daří, lépe se srovnávají s těmi, jimž závidějí. V těžkých dobách se však skupiny těch úspěšných stávají skutečným terčem škodolibosti,“ komentovala experiment vedoucí týmu Susan Fiskeová.

Největší kámoši i rivalové

Rozhovor s velmistrem zednářské lóže