Online archiv

Doktorka Kiarri N. Kershaw a její kolegové zkoumali hodnoty krevního tlaku u afroamerické populace napříč různými regiony Spojených států amerických. Studie probíhala velmi dlouho, sběr dat totiž běží už 25 let. Za tu dobu se podařilo udržet ve výzkumném vzorku více než dva tisíce účastníků, kteří byli opakovaně měřeni. Celkem šestkrát jim byl zkontrolován krevní tlak a jedním ze sledovaných údajů bylo i místo bydliště. Ačkoli bychom to na první pohled nečekali, právě tyto dvě informace spolu významně souvisely. Za oceánem je běžné, že minority bydlí ve vysoce segregovaných oblastech, kde je častá nezaměstnanost, chudoba a zločinnost. U účastníků, kteří se během let přestěhovali z těchto rasově segregovaných oblastí do míst s menším zastoupením minorit, klesl výskyt rtuti v krvi. Právě zvýšená hodnota rtuti v krevním oběhu je spojena s rizikem srdečních problémů a mrtvic. A – jak se ukázalo – krevní tlak není jen výsledkem životního stylu a jídelníčku, nýbrž roli hraje i sociální prostředí a stres. Proto autoři navrhují zvýšenou opatrnost vůči rasové segregaci, která se očividně negativně promítá i do zdravotního stavu obyvatelstva.

Psychologické služby Vladimír Marček, Ph. D., Brno-město, Sukova 49/4, tel.: 775 028 771, marcek@psychsluzby.cz, www.psychsluzby.cz

MICHELLE:

V PÁTEK 6. BŘEZNA 1987 velká skupina cestujících na výletní lodi s názvem Herald of Free Enterprise opustila belgický přístav Zeebrugge směrem do Anglie. Na palubě bylo 5000 cestujících, 80 členů posádky a 1100 tun zboží. Aniž by to cestující a posádka tušili, jedna vrata na přídi nebyla zajištěna. Nikdo si nevšiml, že je něco v nepořádku, dokud se loď nezačala natáčet. Zakymácela se. Pak se bez varování během pouhých 45 vteřin převrátila. Na žádné varovné signály nebyl čas. Nábytek, osobní i nákladní auta a cestující byli bez rozdílu katapultováni směrem k přístavu. Lidé naráželi do sebe navzájem i do stěn a klouzali do ledové vody s tím, jak se kulatá okénka rozbíjela a voda zaplavovala kajuty. Vypadla elektřina. Tmou se rozléhal křik a volání plné hrůzy a bolesti. Při jedné z nejstrašlivějších námořních katastrof dvacátého století zemřelo 193 lidí. Několik měsíců po katastrofě kontaktovali právníci jednající jménem přeživších a truchlících příbuzných katedru psychologie na Psychiatrickém institutu v Londýně s žádostí o pomoc. Profesor William Yule, v té době vedoucí klinického oddělení, rychle zmobilizoval služby na pomoc přeživším a zahájil výzkumný program. Tak jsem se zapojil já. Další tři roky jsem se v rámci svého doktorského studia věnoval výzkumu přeživších a překážek na cestě k zotavení, jimž čelili. V průběhu identifikace faktorů, které se jevily jako překážky na cestě k zotavení, jsme si vytvářeli obraz toho, jak může trauma ničit lidské životy. To bylo do značné míry v souladu s ortodoxně přijímaným postojem ke škodlivým účinkům a procesům posttraumatické stresové poruchy. Přesto se během výzkumu stalo něco nečekaného. Zatímco jsme se zaměřovali na porozumění nepříznivým účinkům traumatu, začal se objevovat nový vzorec. I když 46 % respondentů uvedlo, že se jejich život změnil k horšímu, 43 % řeklo, že se jejich pohled na život změnil k lepšímu. Čekal jsem, že „k lepšímu“ uvedou někteří přeživší, ale téměř polovina z celkového počtu? Naše zjištění nebyla náhodná. Stala se základem jednoho z prvních vědeckých výzkumů, které kdy byly na téma pozitivních změn následujících po neštěstí publikovány.

Já mám klienty s poruchou osobnosti svým způsobem rád. Pamatuji si na doporučení jednoho lékaře, který trochu v nadsázce říkal, že jsou dvě hlavní strategie, jak s těmito lidmi jednat – za prvé se jim pokud možno vyhnout, a když se to nepodaří, tak s nimi jednat zdvořile, asertivně a co nejrychleji od nich zmizet.

Doktor Benjamin Spock patří mezi nejvlivnější autority z oboru péče o dítě. Jeho knihy jsou obsáhlé, zaobírají se nejrůznějšími stránkami péče o děti a zpravidla prosazují citlivý přístup k dítěti. V jednom případě činí Spock výjimku. Na tu ovšem čtenáře velmi pečlivě připravuje a přesvědčivě argumentuje, že nic jiného se nedá dělat, a že i když se jeho rada může zdát na první pohled poněkud surová, je vyzkoušené, že přináší velkou úlevu rodičům na úkor velmi dočasného smutku dětí. Jde o uspávání nemluvňat. Ta často odmítají usínat sama, a pokud zjistí, že se u jejich postýlky nenachází nikdo z blízkých osob, vypukají v srdceryvný nářek. Podle Spocka nezbývá než nechat miminko zkrátka jednu noc vyplakat. To zjistí, že musí usínat samo, a následující noc již proběhne bez problému. Slavný etolog, laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz jednou přijal za své malé house. Bylo to snadné. Housata považují za svou matku první předmět, který spatří po svém vylíhnutí a který se hýbe. Lorenz přijal roli svědomité husí maminky a na noc si bral house do své ložnice. Zjistil, že se house opakovaně probouzí a polekaně pípá. Lorenz měl naštěstí okoukané chování dospělých hus a věděl, že k uklidnění mláďat používají jeden druh konejšivého zakejhání. Pokusil se je napodobit, house se uklidnilo a usnulo. Zanedlouho se ovšem opět vzbudilo a rituál se opakoval. Lorenz tak musel každou noc několikrát napodobovat husí komunikaci. Rozdíl ve Spockově a Lorenzově přístupu mě bil do očí. Měl jsem pocit, že člověk by se k dítěti neměl chovat hůře než Lorenz k houseti, tím spíše, že dítě je většinou vlastní, zatímco Lorenz své house adoptoval. Manželka měla stejný názor, a tak když naše miminko začalo dávat večer najevo nespokojenost, jeden z nás ho vždy šel ukonejšit. Nevím, nakolik je náš přístup přenosný, možná jsme měli nadprůměrně pohodová miminka, ale každopádně se to dalo zvládnout i bez celonočního pláče o samotě ponechaného dítěte. Když děti o trochu vyrostly, vyskytl se jiný problém – ze všech stran doslova pršící příval sladkostí. Malé dítě funguje jako magnet na bonbony a lízátka. Dostává je od příbuzných, od kamarádů, od prodavačů v obchodě či třeba coby formu pochvaly ve školce, ve škole i v kroužku. Co s tím, když víte, že taková uprostřed dne cucaná sladkost vede k utrpení u zubního lékaře? Zakázat bonbony nemůžete, protože by dítě mělo pocit křivdy, a navíc – stejně ho nemáte celý den pod kontrolou. Nedalo se nic dělat, sladkosti jsem začal od dětí „kupovat“. Za každý bonbon či lízátko dostávají bod a za ten si mohou říct o koupi něčeho jiného, dražšího. Upřímně řečeno, jsem zvědav, kam až tento nápad povede. Mladší syn má našetřeno již ekvivalent více než tisíce korun, což odpovídá zhruba stovce kusů sladkostí. Je ale docela možné, že tím unikl jedné i více plombám. A to není špatný výsledek.

Vážený pane profesore Zlatuško, též pane poslanče a pane děkane, dovolte mi reagovat na dnešní článek uveřejněný na internetu na Seznamu: „Smrt na přání. Před odchodem ze sněmovny chce profesor Zlatuška otevřít velké téma.“ Tímto velkým tématem má být eutanazie a zákon o eutanazii, který chcete prosadit v naší republice. Jsem lékařka a jsem dcera významného českého lékaře. Jsem od dětství vychovávána k tomu, že nikdy nikdo nesmí nikoho zabít. Proto si dovoluji poslat Vám tento svůj protest a věřím, že hovořím též za svého zesnulého otce. Život je to nejcennější, co máme a co existuje na naší planetě. Život jsme si nedali a nesmíme si ho ani vzít, nejen sami sobě, ale ani jiným. Život má svůj smysl jen tím, že je. Život je smysluplný již svou samotnou existencí a podstatou a je smysluplný v jakékoli formě. Životní náplň má každý člověk jinou a ta záleží na nepřeberném množství faktorů včetně genetické výbavy, výchovy, sociálního okolí a řady dalších. Jsou bohužel situace, při nichž lidé trpí. Jsou to nemoci, ale také hlad, války, zemětřesení apod. To však neznamená, že řešením těchto tíživých a někdy až katastrofických okolností je tyto lidi zabít. Považuji za nelogické, jestliže někdo má „pomoci“ druhému od utrpení tím, že ho usmrtí. Utrpení lidí, ale i zvířat a celé přírody, je třeba řešit, mírnit a odstraňovat, ale jinými způsoby než odchodem z tohoto světa. Život se žije tak, jak to jde. Někdy lépe, někdy hůře, ale v každé podobě má život smysl a má také vždy svá pozitiva pro příslušného jedince, který často právě v bolesti a strádání dojde potřebného rozvoje své osobnosti, kterého by jinou cestou nedošel. My dva máme každý zcela odlišné povolání: Vy jste informatik a pracujete s neživými stroji, já jsem psychiatr a pracuji s lidmi, kteří často svůj život těžko unášejí a mnozí sami uvažují o nebytí. V krajním případě si nejednou psychicky nemocný člověk sáhne na život a život ukončí. Náplň práce psychiatra je právě proti tomu bojovat a tyto postižené lidi léčit. Proto je mi tolik proti mysli vůbec nápad někoho usmrtit, aby netrpěl. Jsem pro to, aby lidé netrpěli, ale najděme tedy jinou cestu než smrt. A to nepřihlížím k problémům právním, kdo o smrti má rozhodnout, nebo zda člověk, který chce zemřít, je vůbec odpovědný za své úvahy a činy. A další nemyslitelnou věcí je, že eutanazii by měl provádět lékař. Tedy člověk, který přísahal, že bude svým nemocným jen a jen pomáhat, a který se řídí zákonem „Salus aegroti, suprema lex“, tedy „Zdraví pacienta je nejvyšším zákonem“. Jak tedy nás lékaře chcete přimět, abychom tuto svoji přísahu porušovali a prováděli eutanazii? Dalším nějakým zákonem? A který zákon tedy pak budeme muset dodržovat? Ten, kterým léčíme, nebo ten, kterým máme zabíjet? Z principu tedy s jakoukoli formou eutanazie včetně asistované sebevraždy nesouhlasím a apeluji na Vás jako na mocného a vzdělaného muže, abyste svůj zamýšlený návrh zákona o eutanazii nepředkládal. Naopak Vás vyzývám, abyste své znalosti z oboru informatiky uplatnil životodárným způsobem. Spojme tedy medicínu s informatikou tak, aby lidé netrpěli, ale aby žili.

Aneb s Maxem Kašparů o tom, proč lidé po manželství touží, ale málo pro ně dělají. A také o tom, s jakými potížemi se setkává u svých pacientů, proč střídavou péči vymyslel někdo, kdo nemá rád děti, a jaké nebezpečí vidí v eutanazii.

Jak poznáte, že se vám někdo líbí? Asi nebudete jediní, pokud je vaším identifikačním faktorem šimrání, nebo jak se také říká, „motýlci“ v břiše či srdce tlukoucí jako o závod. Ale ukazuje nám pocit v břiše opravdu naše skutečné city? A jak moc se na něj spoléháme?