Online archiv

V prosincovém čísle Psychologie dnes jste uveřejnili rozhovor s psychologem A. Becker -Weidmanem, který obhajoval on-line registry sexuálních delikventů v USA. Považuji za potřebné poskytnout informace k tomuto tématu ne pouze ze strany odborníka pečujícího o oběti sexuálních trestných činů, kde jeho zaujetí pro ochranu dětí je naprosto zřejmé a pochopitelné. Zkušenosti z USA totiž naopak svědčí o tom, že veřejně přístupný registr pachatelů nijak nebrání sexuální kriminalitě, nesnížil počet sexuálních deliktů ani o promile, naopak však vedl v mnoha případech k sociálnímu lynči a v několika případech dokonce i k sebevraždám lidí, kteří se na takovémto seznamu octli. Podle amerického federálního a dle zákonů všech 50 států USA (tzv. Megan’s Laws) dospělí, a v některých případech i dospívající, kteří se dopustili protizákonného sexuálního chování (nezávisle na tom, zda vůči dětem, nebo vůči dospělým), jsou umístěni na veřejně přístupných seznamech, které poskytují údaje o jejich kriminální historii, současné adrese, zaměstnání, jejich fotografi i a další data. V mnoha státech je rovněž zakázáno, aby se tito lidé usadili na adresách v určité vzdálenosti (500 až 2500 stop) od míst, kde se zdržují děti, jako jsou školy, dětská centra či hřiště. Přitom tyto seznamy tzv. registrovaných sex offendrů obsahují i údaje o lidech, kteří by jinde (dokonce i v jiném státě USA) vůbec nebyli za své chování trestáni – například údaje o osmnáctiletých dospívajících, kteří měli plně dobrovolné styky se šestnáctiletými partnerkami v rámci partnerského vztahu. Odsouzení za „sexuální delikt“ a jejich následné umístění na seznamu sexuálních delikventů je však doživotně sociálně handicapuje. Mají pak problémy s nalezením zaměstnání, se studiem, s bydlením, s navazováním partnerských vztahů. To vše jednoznačně naopak zvyšuje pravděpodobnost recidivy, ať už v oblasti sexuální, nebo obecně kriminální. Víme i z našich českých výzkumů, že sociální adaptace a obnovení rodinných či partnerských vztahů je jedním z nejdůležitějších preventivních faktorů bránících recidivě i u léčených sexuálních deviantů. To je ten základní věcný argument proti podobným seznamům, ne v rozhovoru zmíněná ochrana osobních dat či registrace v registru jako prolongovaný trest. Naopak seznam pachatelů sexuálních trestných činů dostupný policii, který by eventuálně dokonce zahrnoval i data z jejich znaleckého posouzení, například o tom, zda trpí sexuální deviací a pokud ano, jakého typu, bych považoval za potřebný, protože – jak správně uvádí i A Becker-Weidman – zvláště u deviantních pachatelů je vysoká pravděpodobnost opakování podobného činu.

Syn studuje v Praze a o Vánocích chce přijet domů a představit rodičům svou přítelkyni. Jenže dívka je vegetariánka, zatímco rodina je zvyklá na tradiční stravu. Rodiče se domnívají, že by se dívka mohla na pár dní přizpůsobit, matka nehodlá kvůli jedné osobě vařit nezvyklá jídla. Dívka zase zvažuje, zda si nemá vzít vlastní stravu, aby neobtěžovala - nechce urazit, ale kachnu či svíčkovou odmítá. Jak situaci nejlépe vyřešit, aby vše neskončilo hádkou hned při prvním setkání? Jarka D., Praha

Tlak na naši štědrost se v předvánočním období zvyšuje. Dobrovolníkům s kasičkou se prakticky nelze vyhnout, což je pro řadu lidí příčinou nepříjemného napětí. Nedat? Budu si připadat jako skrblík a asociál. Dát? Jen těžko se zbavím hloupého pocitu, že jsem se (zase) nechal zmanipulovat. Jak toto dilema se ctí vyřešit?

Lidé nad 50 let jsou delší dobu marketéry v USA i západní Evropě považováni za významnou cílovou skupinu, roste potřeba poznat její tržní chování. U nás jsou ale lidé po padesátce stále spíše viděni jako ti, kteří nejsou pro marketing zajímaví. Mezi marketéry však převládá konzervativní představa, že se jedná o lidi, kteří jdou jen po levných věcech a spoléhají na tradiční zboží. Nejobvykleji se u nás používá dělení primárně podle věku příslušníků na tři segmenty, tzv. předdůchodového věku, což jsou osoby mezi 50. až 62. rokem věku, kterých je v rámci této skupiny více jak polovina (52 %), dále pak tzv. segment aktivních důchodců, osoby ve věku 63 až 75 let, které tvoří 31,5 % a třetí skupinou jsou tzv. opravdoví senioři, lidé nad 75 let, kterých je 16,5 %. Další, velmi podstatný úhel pohledu na skupinu lidí nad padesát let nabízí diferenciace podle ekonomického statusu, který nepřímo vyjadřuje jejich kupní sílu. Ekonomický status v sobě zahrnuje další charakteristiky jednotlivce, jako jsou vzdělání, ekonomická aktivita, sociální status, příjem, disponibilní finanční zdroje a další. Proč marketingový trh současné poznatky stále nereflektuje a „dělá“, že kromě zdravotních pomůcek a potravinových doplňků není co nabídnout? Na vysvětlenou poslouží výsledky výzkumu mezi marketéry, které ukazují, že jejich osobní zkušenosti s touto skupinou jsou velmi malé. Marketingovou praxi totiž často dělají lidé o jednu až dvě generace mladší. A je rozhodně jednodušší oslovovat vrstevníky, jejichž přání a plány znám a rozumím jim… To je patrně významný důvod, proč se marketéři této cílové skupině vyhýbají. Česká populace stárne a je jen otázkou času, kdy to bude muset pochopit i marketingová praxe. Obsah marketingové komunikace přitom nepotřebuje žádné zásadní odlišnosti. Výzkumy A. GEneration i UFO ukazují, že tito lidé mají v reklamě rádi inteligentní humor, nadsázku a očekávají je. Snesou i rozumnou míru cynismu. Odmítají ale jednoduchost a urážku. Výzkum společnosti Factum Invenio realizovaný v druhé polovině roku 2008 na reprezentativním vzorku populace ve věku 50 a více let, umožnil mnohem přesnější pohled na tuto skupinu a její spotřební chování.

Ve výzkumu ke své diplomové práci jsem zkoumala roli médií v prezentaci seniorů. Dotazníkového šetření se účastnili respondenti ve věku 20-80 let profesně spojení s prací se seniory, médii a žurnalistikou. Až 43 % respondentů si myslí, že jsou senioři prezentováni v přiměřené míře. Přesto mnohým vadí způsob, jakým média o seniorech pojednávají, ať už ve smyslu ekonomické zátěže pro stát a mladou generaci, nebo že podávají zkreslené informace v jejich neprospěch (67 % celkem, novináři 92 %). Většina se však shoduje na tom, že téma „senioři“ není pro mediální svět moc atraktivní. Nejvíce se o nich pojednává v televizi (65 %) a to převážně o oblasti trestního práva - senioři jako oběti krádeží. V rozhlase jsou pro posluchače seniory vyhrazeny bloky rozhovorů s významnými osobnostmi, s lidmi, kteří prošli různými režimy, vzpomínek, zkušeností a rad dalších seniorů, s dechovou hudbou či diskusemi. Výzkum ale negativní působení médií na postoje a chování mladé generace potvrdil jen částečně (26 %). Podle respondentů jsou důležitější zkušenosti s lidmi žijícími v našem přirozeném prostředí (37 %). Zajímavé bylo zjištění, že žurnalisté zastávali názor na negativního působení médií celkem v 36 %. Podle mnohých respondentů je prezentace seniorů samotných nedostatečná a měli by se více zviditelnit. Zprávy o seniorech vyvolávají především soucit, hněv vůči médiím a pohoršení. Přestože nejsou pro mediální svět a byznys již tolik atraktivní (77 % odpovědí celkem, novináři 64 %), mohou se na životě společnosti podílet různými způsoby. Druhá část výzkumu byla zaměřená na obsahovou analýzu seriózního celostátního tisku (MF Dnes, Lidové noviny, Právo) v období září-říjen 2009. Základní výzkumnou otázkou bylo množství a obsah článků o seniorech, především s ohledem na Mezinárodní den seniorů 1. října. Přestože obsah mediálních informací byl ovlivněn jednáním o Lisabonské smlouvě a návštěvou papeže Benedikta XVI., bylo článků o seniorech jako takových velice málo. Z celkového počtu 344 článků bylo seniorům věnováno pouze 15 %. V dotaznících respondenti předpokládali, že největší četnost témat se bude týkat trestné činnosti vůči seniorům (32 %), ekonomických otázek (30 %) a zdraví (15 %). V obsahové analýze se tyto předpoklady potvrdily. Samotní senioři se prezentují málo. Jejich aktivní život, společenské akce pro seniory a jejich úspěchy se v médiích neobjevují téměř vůbec. Charakter článků byl převážně negativní (58 %), právě s ohledem na zprávy o seniorech jako obětech krádeží, přepadení či podvodů. Seniory prezentuje nejvíce deník Právo (46,1 %). Označení této věkové kategorie se v denících různí od „důchodce“ (36 %), „starý/-á x let“ (26 %), „senior“ (23 %), „babička“ (6,8 %). Jazyková volba slov může velmi ovlivnit charakter článku a pocity, které ve čtenářích může vyvolat. Média by podle mého názoru měla sloužit jako prostředník pro seniory a společnost, aby vzájemně pěstovali pochopení, toleranci a podíleli se na podpoře postojů a názorů mladých generací - a právě v této oblasti vidím značné rezervy.

Jak vnímáme stáří v letech, kdy jsme sami mladí, silní, aktivní? Co si lidé myslí při pohledu na seniora za volantem? V čekárně u lékaře? Při pohledu na zmatenou babičku, která se ztratila v hypermarketu? Co si myslí, o pětašedesátníkovi, který se s nimi připravuje na tandemový seskok padákem nebo společně s nimi vyplňuje vstupní test do jazykové školy?

Představte si, že jste za mrazivého, větrného odpoledne doma s dítětem, které právě zvládlo posloupnost číselné řady a neustále chce něco počítat. Už nevíte, co vymyslet, tak bezmyšlenkovitě plácnete: „Spočítej, kolik je na poličce modrých knih.“ A teď, z kontrolních důvodů, je musíte počítat také. Tak rychle, do toho.

13. prosince 1931 zemřel Gustave Le Bon, francouzský lékař, sociální psycholog a sociolog (nar. 7. 5. 1841). Dodnes je známý především svou knihou Psychologie davu (1895), při níž vycházel ze studia chování davu během francouzské revoluce. Dodnes aktuální Le Bonova teorie říká, že individualita se v davu rozplývá a jedinec rezignuje na sebekontrolu. Dav je shromáždění snadno podléhající sugesci a aktivující spící či utlumení instinkty. 16. prosince 1925 se narodil Bert Hellinger, německý psychoterapeut a tvůrce originální psychoterapeutické metody nazývané systemické konstelace. Původně pracoval s rodinným systémem, dnes je jeho terapeutická metoda rozšířená po celém světě při řešení osobních, organizačních i politických problémů. 24. prosince 2008 zemřel Samuel Huntington (nar. 18. 4. 1927), vlivný americký politický teoretik a sociolog, poradce prezidenta Cartera, autor kontroverzního bestselleru Střet civilizací (1996). Tvrdí v něm, že budoucí konflikty nebudou probíhat mezi státy, ale mezi kulturami a civilizacemi, především podél tzv. zlomových hranic, kde se různé civilizace střetávají. Jeho největší příspěvky oboru psychologie jsou ve dvou oblastech: emocí a duševních onemocnění. Snaha vysvětlit postupnou ztrátu paměti jako symptom progresivní mozkové choroby, vyjádřená v jeho knize Les Maladies de la mémoire (Nemoci paměti) z roku 1881, je nejvýznamnějším raným pokusem analyzovat poruchy paměti z fyziologického hlediska. V roce 1870 Ribot publikoval své první dílo, La psychologie anglaise contemporaine (Současná anglická psychologie). Doktorská disertace, L‘ hérédité: étude psychologique (Dědičnost: psychologická studie), obhájená v roce 1865 a publikovaná v roce 1882 (v roce 1889 vyšlo už páté vydání!), se stala jeho nejznámější knihou. V roce 1876 Ribot a Hippolyte Taine společně založili časopis Revue Philosophique, který vychází dodnes. Roku 1889 byl jmenován profesorem experimentální a srovnávací psychologie na Collége de France a zůstal jím až do svého odchodu do důchodu v roce 1901. Kromě psychopatologie paměti se zabýval i psychopatologií dalších psychických funkcí - vůle a pozornosti - a psychopatologií celé osobnosti. Později se Ribot začal zajímat o afektivní a emoční faktory v psychologii. Ribot odmítl psychologii závislou pouze na spiritualismu a introspekci ve prospěch psychologie závislé na faktech, která musí odpovídat fyziologickým a biologickým datům. Ribot popsal zákon regrese (podle Spencera a Jacksona zákon dissoluce, rozkladu), který řídí patologické duševní jevy, jako je amnézie. Ribot je dnes pravděpodobně nejvíce znám právě svým zákonem regrese u amnézií, který byl později nazván Ribotův zákon. Nastiňuje logickým způsobem progresivní dysfunkci paměti během onemocnění. Nejprve jsou ovlivněny nedávné vzpomínky. Později osobní vzpomínky zmizí, tzv. „odcházejí do minulosti“. Ve třetí fázi se „kousek po kousku“ ztrácejí vzpomínky a vědomosti získané intelektuálně. Jako poslední zmizí zvyky a emoční vzpomínky. Ribotův vliv byl závažný, protože představoval počátky psychopatologie, která zahrnovala neuropsychologii. Dva z jeho studentů ovlivnili psychologii zásadně: Pierre Janet, který byl jeho nástupcem na Collége de France, a Alfred Binet. Ribot se držel experimentální a syntetické metody a shromáždil velký počet případů zděděných zvláštností. Zvláštní pozornost věnoval fyzické složce duševního života a ignoroval jeho spirituální či nehmotné faktory. Vedle řady článků napsal několik znovu a znovu vydávaných prací: o Arthurovi Schopenhauerovi, o soudobé německé psychologii a čtyři menší monografie Les Maladies de la mémoire (Nemoci paměti), De la volonté (O vůli), De la personnalité (O osobnosti) a La Psychologie de l‘attention (Psychologie pozornosti), které jeho následovníkům poskytly mnoho dat a podnětů pro výzkum duševních onemocnění. Théodule Armand Ribot zemřel 9. prosince 1916 v Paříži.

/ Psychedelické drogy se vracejí do ordinací psychiatrů a psychologů. Přinejmenším ve světě -u nás jde ale o citlivou otázku, o které vedou odborníci mnohé diskuse. Měly by se tyto látky stát běžně užívaným léčebným prostředkem? /

Pokud trpíte migrénou, můžete se čas od času poněkud drsným způsobem přesvědčit, že jste stále ještě neztratili hlavu. Příčinu těchto úporných bolestí vysvětlují lékaři zpravidla kombinací faktorů fyzických, genetických a vnějších. Autoři odborných studií si všímají, že u migreniků se objevují podobné osobnosti charakteristiky - lze říci, že je předurčují k tomuto typu potíží?