Online archiv

Děti mají mnohem pestřejší paletu snů než dospělí -když s nimi budeme o jejich snech mluvit, máme šanci lépe porozumět jejich světu, poznat, co je trápí i co je láká. Můžeme s tím začít třeba právě teď, o prázdninách, kdy na sebe máme víc času.

7. díl Seriál o tom, co všechno potřebujeme umět, abychom dokázali být v partnerství šťastní.

V devatenácti se Ladislav Zibura sám vydal pěšky do Santiaga de Compostela, další pouť vedla do Říma a loni přešel Turecko a Izrael na cestě do Jeruzaléma. Jako student si mohl dovolit jít jen o prázdninách, takže na čtyřicetidenní pouti zažil letní vedra i část muslimského postního měsíce ramadán, kdy se celý den nedalo sehnat nic k jídlu.

Zabýváte se o dovolené svou prací?

Lidská hlava váží přibližně pět kilo, a čím víc ji nakláníme, tím je těžší. Studie doktora Hansraje z oddělení Spine Surgery and Rehabilitation v New Yorku říká, že pokud máme hlavu nakloněnou pod úhlem 60 stupňů vzhledem k páteři, tak krk musí unést až 27 kilo. Pokud užíváme smartphony a tablety, které nás nutí sklápět hlavu, dvě až čtyři hodiny denně, můžeme si způsobit takzvaný syndrom text neck (text Z zpráva a neck Z krk). Tato porucha, která se projevuje zpočátku bolestmi a strnutím, může vést až k předčasnému poškození páteřních obratlů, svalovému poškození, ale také k těžkým migrénám a artróze krční páteře. Jak tedy užívat chytré telefony a tablety bezpečně? Je třeba zaujmout takové postavení těla, při němž nedochází k ohýbání krku. Držte tablet ve výšce očí a položte předloktí o hranu stolu. Pokud jste v křesle nebo v posteli, položte si lokty na polštář. V dopravních prostředcích si vezměte na klín třeba batoh. Je také dobré zvyknout si občas přerušit hru nebo četbu a podívat před sebe, aby se krční páteř srovnala do své přirozené polohy. Pokud už máte bolesti, začněte s protahováním nebo jógou, případně rovnou vynechte další kolo ve hře Candy Crush.

Chtěli byste navštívit místa, kde se točily vaše oblíbené filmy? A pokud se na cestách o dovolené dostanete do města, kde se odehrával slavný film či televizní seriál, jdete se tam podívat? V Paříži například k procházce historickou částí města průvodci zařadili zastávky na místech proslavených filmem Šifra mistra Leonarda (kostel Saint Sulpice, pyramida v Louvre, Rue Becquerel 7 na Monmartru), na Novém Zélandu vám uprostřed luk a lesů ochotně ukážou, kde se točily slavné bitvy Společenstva prstenu s armádou skřetů. Filmoví fanoušci si místa, kde vznikaly jejich oblíbené filmy, rádi fotí. Osobně navštívit skutečný dům, ulici, park či náměstí, které se mihly ve slavné filmové scéně, je pro ně vzrušující zážitek. Ale co dál? Zapózovat si tu před objektivem, nebo dělat selfie? Nebo si to pěkné místo prostě jen tak vyfotit? Fotograf a filmový nadšenec Christopher Moloney nebyl žádným z podobných obyčejných nápadů dvakrát nadšený. Místo toho se rozhodl vytvořit magickou image místa, v níž kombinuje reálnou lokaci s černobílou fotografií příslušné filmové sekvence. Tento Kanaďan navštívil už na třech kontinentech místa, která viděl ve filmu, a na svém blogu FILMography dokumentuje jejich dnešní podobu s tou filmovou.

Zahnul vám manžel? Zradila vás kamarádka? Dozvěděla jste se obávanou diagnózu? Byla jste v práci neprávem osočená? Ať se vám přihodilo cokoli zlého, nejspíš se cítíte mizerně a potřebujete se ze všeho nejdřív v klidu a v soukromí pořádně vyplakat. Ale kde? Zavřít se doma na záchodě? Nechat se okukovat na lavičce v parku? Tokijský hotel Mitsui Garden Yotsuya na podobné situace myslí: Má připravené speciální „plačící apartmány“ pro ženy, které si chtějí o samotě poplakat. V pokojích jsou k dispozici jemné kapesníčky či rozsáhlý výběr dojemných filmů. Ženy se tu prý cítí pohodlně, mají dostatek klidu a soukromí, aby mohly své trápení vyplakat, což jim podle představitelů hotelu má ulevit od stresu a pomoct překonat citové problémy, uvádí hotel. Součástí služeb jsou i chladicí oční masky, aby žena neměla po proplakané noci oteklé oči. V hotelu mohou ženy přespat v přepočtu zhruba za dva tisíce korun a apartmány jim budou zatím na zkoušku k dispozici do 31. srpna. Pokud se „obchod s pláčem“ úspěšně rozběhne, zůstanou samozřejmě otevřené i nadále. Je to další tematická bizarnost, typická pro japonské hotely, nebo začátek „emocionální revoluce“ v zemi, kde bylo projevení jakékoli slabosti tradičně považované za ztrátu tváře?

Podstatná část péče o postižené dítě či dlouhodobě nemocného člena rodiny leží na jeho blízkých, na neformálních pečovatelích. Český sociální i zdravotnický systém jim však situaci neulehčuje a jejich péči neumí docenit. Základním problémem jsou finance. Vlastní nebo partnerův příjem má 89 % pečovatelů, pro 11 % je hlavním příjmem příspěvek na péči. Starší lidé pečující o rodiče či prarodiče „jedou“ z úspor, které se mohou vyčerpat. Pečující uvítají větší pomoc zdravotníků (rehabilitace a cvičení s osobou, o níž se starají) a sociálních pracovníků (při jednání s úřady, doprovázení závislé osoby, vyhledávání služeb spojených s péčí). Někteří chtějí pracovat na částečný úvazek, 61 % práci nesežene.

Je feminismus v době, kdy ve vyspělých zemích mají ženy stejná občanská práva jako muži, mohou vést firmy, ministerstva i stát, už jen uměle oživovaným dinosaurem? Kdo je přesvědčený, že feministické hnutí vedou z gruntu neatraktivní a se svým osobním životem nepříliš spokojené ženy, bude mít při náhodném kliknutí na www.feministky.com (který se sám označuje za nejdůvěryhodnější portál pro emancipované ženy) pocit, že právě našel důkaz. Hned na úvodní straně totiž najdeme ideový program (viz rámeček). Reakce na sebe nedala dlouho čekat, stačí kliknout na stopfeminismu.cz, kde se můžeme mimo jiné dočíst, že feminismus „ve jménu rovnosti žen potlačuje v samotných ženách jejich ženskou stránku a nabízí jim svět, v kterém se sami nemusí cítit vůbec šťastné. Pod pojmem rovnost žen se v podání feminismu skrývá stejnost. Jenže většina žen netouží soupeřit s muži a vítězit nad nimi v mužském světě. Touží spíše najít spokojenost a souznění, jak se svým partnerem, tak v rámci celé rodiny a blízkého okolí.“ Spisovatelka a feministka Eva Hauserová na svém blogu o stránkách feministky. com říká: „Koukla jsem se tam a je to úplně jasně recese, humor, nadsázka (Zákaz nošení sukní…), možná odreagování momentální naštvanosti na mužského, ale to je tak všechno.“ A o autorce antifeministické stránky, modelce Dominice Hužvárové si více méně myslí, že v dobré víře a kvůli vlastní neinformovanosti jim vděčně skočila na špek. „Aby bylo jasno, na rozdíl od mnohých feministek se nedomnívám, že všechny psychické rozdíly mezi dívkami a chlapci se dají setřít výchovou. Ale na druhé straně si taky rozhodně nemyslím, že model ženy v domácnosti a muže živitele odpovídá našim genům a biologii,“ uzavírá Eva Hauserová. Tomu, jak skutečně vypadá dnešní feminismus a oč feministky usilují, se budeme věnovat v některém z podzimních číslech Psychologie dnes.

Akademická malířka Kamila Ženatá je vedle své úspěšné umělecké dráhy také hostující členkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. Aktivní imaginaci studovala v Praze u jungiánského terapeuta Pietera Middelkoopa. Je autorkou zcela výjimečného propojení arteterapie a skupinové terapie přímo ve výtvarném ateliéru. Jejími kurzy i tzv. povídacími skupinami (dlouhodobá skupinová terapie) doposud prošly stovky malujících klientů. V září 2014 sestavila Kamila Ženatá experimentální skupinu osmi žen, které v průběhu několika měsíců podstoupily sebepoznávací proces, během něhož popisovaly své dětství, mapovaly a znovuprožívaly systémy, v nichž byly vychovány, sdílely své příběhy, vyprávěly sny a malovaly. Výsledkem spolupráce je záznam proměny, autentické svědectví, které vyšlo z uzavřeného, „chráněného“ území do veřejného prostoru. Z jejich výpovědí Ženatá vytvořila znepokojivou site-specific instalaci Horizont událostí ve sklepních prostorách dnes již legendárního uměleckého centra Karlin Studios v Praze, kterou můžete navštívit ještě do 19. 7. Druhá část projektu bude pokračovat v brněnském Domě umění v roce 2016. Autentická svědectví o zkušenostech přímých účastníků terapie, kteří prošli jejím ateliérem, najdete i v knihách Kamily ŽeŽe Poslední z nich Obrazy z arteterapie - Příběhy z druhé strany obsahuje 32 skutečných příběhů i rozhovor s autorkou. Ta při sestavování knihy vychází ze zcela správného a ověřeného předpokladu, že nejlepší a nejvíce motivující a inspirací pro ty, kteří o terapii uvažují, obávají se jí či o ní přemýšlejí s despektem, jsou autentická svědectví těch, kterým terapie pomohla, kteří s její pomocí dokázali svůj život pochopit, či dokonce proměnit ve spokojenější. „Síla sdělení a možnost spoluprožívat během naslouchání či četby jsou impulzem, který má velký vliv,“ říká Ženatá. Čtenář se v knize setkává také s naprostou pokorou psychoterapeuta k životním příběhům svých klientů a k vnímání procesu terapie, jehož je průvodcem. Čtení autentických příběhů je zcela uchvacující a čte se doslova jedním dechem. Kniha je vhodná nejen pro budoucí klienty psychoterapie, ale také pro psychoterapeuty a pro všechny pracovníky pomáhajících profesí, kteří psychoterapii indikují či s jejími klienty pracují. I tato kniha, poslední z trilogie Arteterapie a sebezkušenost, vyšla v Nakladatelství Kolem. První dvě knihy jsou více konkrétní a zaměřují se na proces malování, práci v ateliéru, pravidla, zpracovávaná témata a imaginace.