Potíže s dějepisem

Osobně považuji jakýkoli morální relativismus za cestu do pekel. V praxi totalitních režimů nejsou žádné podstatné rozdíly, a není tedy důvod považovat komunismus za méně závadný než nacismus. Neumím si přestavit, že by v Německu probíhala diskuse tohoto typu. Učím dějepis na základní škole, pokud se mnou zavede dítě řeč na toto téma z důvodu, že například babička říkala, že za komunistů bylo dobře, a občas se to stává, vždy se snažím dítěti vysvětlit, proč si to babička může myslet a že je třeba babičku ctít, respektovat a milovat, nicméně vlastní názory si nakonec utvořit sám na základě širšího poznání. 

Marcel Šuslík, ZŠ Praha-Modřany 

Spousta lidí za socialismu spokojená byla, protože spousta věcí byla jednodušších a nemuseli být moc zodpovědní sami za sebe. Studentům to vykládám na ovečkách. Ovečka buď může žít v ovčíně, kde se o ni bude starat bača, dá jí krmení a odežene vlka, ovšem tahle ovečka se nikdy nedostane za ohradu pastviny. A bača jim čas od času ostříhá rouno a sem tam nějaká ovečka zmizí. Nebo může ovečka žít volně, chodit si, kam chce, ale sama si musí najít něco k snědku a sama musí dávat pozor, jestli se za ní neplíží vlk. Mnoho oveček je spokojených v bezpečí a s plnými břichy výměnou za malý výběh. To stříhání se taky dá vydržet. A že se ovečky ztrácejí? No jo, ztrácejí. Ale bača nás krmí a chrání před vlky. Lidé za komunismu dobře věděli, kde jsou mantinely, kde se mohou pohybovat, a režim je pak nechá na pokoji. A mnoha z nich ty mantinely stačily, v jejich rámci si nepřipadali nijak utlačovaní. 

Pravdou však je, že když se říká A, musí se říkat i B. Negativa totalitních režimů oddiskutovat prostě nelze. Na druhou stranu nelze oddiskutovat ani to, že u nás v době komunismu bylo kupříkladu velmi kvalitní zdravotnictví i školství, ano, i školství. Přestože dle zanícenosti soudruha učitele muselo reflektovat tehdejší ideologii, produkovalo špičkové vědce, badatele, inženýry. 

Moji studenti dostávají jako jeden z prvních úkolů na začátku studia rozhovory se svými prarodiči a rodiči, aby zjistili, jaký byl život v Československu před rokem 1989. Pak si o tom povídáme. Navzájem se tak seznamují se zážitky různých rodin a tím pádem i se zkušenostmi různých lidí. Někdy se to liší, pochopitelně, jinak tu dobu prožívala rodina disidenta a jinak rodina náměstka ředitele velkého podniku. Studenti tak od začátku vědí, že spousta věcí je relativních a že je důležitý také úhel pohledu, abychom něco hodnotit mohli. 

Veronika Válková, Gymnázium Na Pražačce, Praha