Montessori vzdělání je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče

Veronika Kotůlková je ředitelkou základní školy Labyrint v malé obci ve Slezsku. Jaká byla její životní cesta? Po studiu učitelství angličtiny a němčiny zůstala na půdě vysoké školy. Doktorát dodělávala v Německu, kde s rodinou několik let žila. Po návratu do Čech si čím dál víc uvědomovala, že pracovat s dětmi je třeba už od nejútlejšího věku. Poslední kapkou na cestě k Labyrintu byla zkušenost nejstarší dcery v klasické základní škole. ZŠ Labyrint Lhota u Háje ve Slezsku je mezi Montessori školami popelkou, protože má i druhý stupeň.

Z nejstarší dcery jste po zkušenostech ve státní základní škole udělali domškoláka. Proč? 

Nebylo možné se domluvit. Paní učitelky se neuměly smířit s tím, že naše dcera už v první třídě čte. Třída teprve slabikovala a ona musela slabikovat s nimi. Když jsem paní učitelku prosila, zda by si mohla moje dcera v době slabikování ostatních vzadu potichu číst svou knihu, dozvěděla jsem se, že by to kazilo morálku třídy. Anebo jsme podepsali úkol z matematiky, který byl sice dobře vypočítaný, ale nebyl úhledně napsaný, a zase nastal problém. Takže jsme si ji místo čtvrté a páté třídy nechali doma. 

 

Nápad založit Montessori školu se začal rodit kdy? 

Už v podstatě v Německu. Obě naše starší dcery tam chodily do univerzitní školky a ta byla shodou okolností Montessori. Koncept mě velmi oslovil svou přirozeností. Už v Německu jsem začala sbírat informace a navštěvovat kurzy. Po návratu domů jsem se kontaktovala s lidmi, kteří si spolu se mnou začali s myšlenkou vlastní školy pohrávat. 

 

Montessori základní škola v Opavě pak ale vznikla. 

A mladší dcera tam i nastoupila – to bylo v roce 2012. Ono to zní jako klišé, ale já ji mohla porovnat s první dcerou, které se v klasické škole rychle vytratil z očí zájem.  

 

To, co chybí v klasických základních školách, je individualizace. Vaše nejstarší dcera je toho důkazem. Ale domškoláctví asi taky není pro dítě ideální… 

Jednoznačně chybí socializace. A v našem moravskoslezském chvostu chybí s domškoláctvím zkušenost. Snažili jsme se sehnat spřízněné rodiny, ale našli jsme jen jednu. Děti se mezi námi střídaly, ale nebylo to ideální.  

 

Právě opavská Montessori se stala i vaším zaměstnavatelem. Státní Montessori škola v Česku není tak často vidět. 

Působila jsem tam jako učitelka angličtiny a předsedkyně spolku rodičů. Nicméně magistrát Opavy nechtěl podpořit druhý stupeň. Rok jsem chodila po úřadech, ale narazili jsme. 

 

Takže poloosvícení. Na jednu stranu povolili první stupeň, ale nevěřili, že by koncept mohl fungovat i pro starší děti. 

A to samozřejmě stresovalo rodiče, protože čím víc se blížilo ukončení prvního stupně, tím víc byli rodiče i učitelé ve stresu – naučit rychle děti, že najednou budou písemky, známky a nebudou si moci volit své úkoly. A to velmi devalvovalo celou Montessori myšlenku. Na opavském magistrátě nám několikrát zopakovali, že tyto experimenty patří do soukromé sféry, ač jde o metodu starou sto let. A tak se dalo dohromady sedm rodin, které měly děti v Opavě v různých ročních – a založili jsme vlastní školu. 

 

Jenže v Česku není Montessori jako Montessori. Jak já jako rodič poznám, že jdu do té opravdové? 

To je pro laika na první pohled těžké poznat. A navíc i každý rodič si pod pojmem Montessori představí něco jiného. Vždycky říkám, že Montessori vzdělání je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. A to se mi potvrdilo už mnohokrát. Proto se při přijímacím pohovoru rodičů ptám, co očekávají. Málokdo to dokáže vysvětlit. 

 

Což ale často není chyba rodičů. Oni byli zmasakrováni klasickým školstvím, tuší, že to není ono, ale zároveň není v jejich silách pojmenovat správné vzdělávání. 

Montessori pedagogika je založena na pozorování dětí a jejich vývojových potřeb. Když se přijdu do třídy podívat, zpozorním, pokud mám pocit, že děti něco dělají „na sílu“. Spousta lidí si myslí, že Montessori je o koberečku a pomůcce. Ale i na koberečku se ve skutečnosti může odehrávat maskovaná frontální výuka – to není ono. Takže ve správné Montessori škole je v pořádku i dítě na koberečku s pomůckou i dítě v lavici, které je sloupečkový typ a chce si počítat příklady. Každé dítě je jiné a je třeba být otevřený hledání individuálních potřeb. 

 

To ale vyžaduje úplně jiný typ pedagoga, než jakého produkuje pedagogická fakulta. To je spíš práce pro psychologa. 

Pozorování je nejdůležitější činnost. Dobrý Montessori učitel tohle umí. V každé naší třídě pracuje víc dospělých a ten s největším talentem je garant trojročí. Ostatní jsou jeho asistenti. V poslední době se i do České republiky dostávají standardy Montessori pedagogiky tak, jak je nastavuje mezinárodní asociace AMI, která se snaží zachovat odkaz Marie Montessori v nejryzejší podobě. Pak už bude mít i laik jasno.  

 

Placená zóna