Zrušme pedagogické fakulty!

Jak dlouho už cestujete se značkou Líný učitel a kolik kantorů jste inspiroval? 

První Líný učitel vyšel v roce 2018, takže ta vzdělávací strategie je zpracována už čtyři roky, přestože jsem její dílčí prvky školil a popisoval už roky předtím. Vedu zhruba tři semináře nebo webináře týdně. V posledních letech je každý druhý z nich na téma Líný učitel. Takže ten impakt je už řádově v tisících. Nyní, když přijdu do sborovny, už se tam pět šest mých Líných učitelů povaluje. Myslím tím knih, ne pedagogů. Svoji Moderní didaktiku vídám prakticky v každé škole, kam přijdu. Takže někteří učitelé už v sobě nějaké ty myšlenky z knih mají, s mnoha věcmi souhlasí a praktikují je. Pomáhám jim k tomu přidávat dva tři další důležité kroky.

Těch kroků je podstatně víc. Začnete s velkým odhodláním, pak se vám to celé zhroutí, protože rodiče, kolegové, slabá podpora vedení… a člověka pak napadá, že se na to nevyprdnu – s frontální výukou přežiju do důchodu. Nástrah na cestě k dokonalému Línému učiteli je podle mě celá řada. A taky společnost není připravená. Ve škole se přece má trpět. I rodiče trpěli. 

Máte pravdu, i tak to může být. Zatímco první díl Líného učitele se věnuje základní vzdělávací strategii, druhý a třetí díl obsahují odpovědi na další učitelské otázky. Co s nepoučenými rodiči, co s vyhořelými kolegy, co s konzervativním vedením školy? To je taky důvod, proč stále píšu i blogy. Mám pocit, že je to vlastně pořád o tom stejném dokola: jak psát správně testy, jak vhodně hodnotit nebo nehodnotit. Snažím se neustále zásady kvalitní výuky ukazovat v různých předmětech a tématech, ukázkových pracovních listech, zadávaných projektech a podobně. Nikdy není dost příkladů dobré praxe! 

A nejčastěji opakovaná otázka?

Třeba jak žáci obstojí u přijímaček, když se jako učitel pokusím o moderní výukové metody? Přitom je odpověď tak jednoduchá. Přijímací zkoušky nebo maturita přece nejsou alibi pro mizernou výuku ze strany učitele, ale právě důvodem k té kvalitní. A je nutné stále představovat, co opravdu je dobrou výukou a co není. Nedávno jsem právě v Rodině a škole četl názor rodiče nazvaný Tryzna za frontální výuku. Ten článek není smutný tím, že rodič neví, co to je moderní vzdělávání. Smutný je hlavně tím, že opakuje věci, které slyšíte i ve sborovně od učitelů, kteří by odborníky na moderní vzdělávání být měli. A kteří si často myslí, že moderní vzdělávací metody jsou o tom, že se děti neučí, ale hrají si. Přitom kvalitní vzdělávání je pestrá a pro žáka sice atraktivní a motivující, ale přitom i velmi náročná práce, která přebírá techniky z oblasti vědy, managementu, byznysu. Tedy z oblastí, kde je efektivita nebo kvalita na předním místě.

Psycholog Jan Svoboda nedávno říkal, že děti narozené po roce 2014 už nebudou chápat, proč chodí do školy. Klasická výuka pro ně bude nejen nudná a nepochopitelná, ale nepřijatelná.

Pod to se klidně podepíšu. A k tomu by měly myšlenky učitelů směřovat. Loni při přestávce mezi dvěma lockdowny měli možnost předvést žákům, proč je fajn chodit do školy. Ukázat, že na rozdíl od školní třídy doma u počítače s nikým nespolupracujete, nikdo vás neinspiruje, nikdo vám nedá okamžitou zpětnou vazbu na váš bláznivý nápad, s nikým se nesmějete. Tohle se děje právě jen ve třídě, je to součást dobrých didaktických metod. Někteří učitelé to dokázali, ale mnozí bohužel jen naopak předvedli, proč se do české školy žáci těší nejméně ze všech evropských zemí. 

Zkuste tedy vysvětlit filozofii Líného učitele. Třeba právě tomu rodiči, který smutní za frontální výukou a pěkným povídáním paní učitelky.

Líný učitel ví, že ve třídě mají pracovat žáci. Aby pracovali kvalitně, aby učitel mohl být skutečně líný, musí žákům předkládat aktivity, které jsou zajímavé a zároveň zaměřené na praxi, kreativní, ale i zvyšující odpovědnost dětí. Jsou pestré, aby rozvíjely četné dovednosti a softskills. Realizuje je v podporujícím a bezpečném prostředí. A učitel se snaží, aby žák byl nakonec ve svém vzdělávání autonomní. Takový žák už má časem učitele pouze jako mentora. Rodič v tom zmíněném článku hájil výklad skvělého učitele, kterého žák pozorně poslouchá. Jenže žák, i kdyby opravdu pozorně poslouchal každého svého učitele, což nikdy nebude, tak nic jiného v hodině nedělá. A já chci, aby dělal velké množství činností, ne jenom seděl na zadku a koukal jako trouba na vševědoucího učitele. Chci, aby pracoval na tom, co ho samotného zaujme. Aby objevoval, získával zkušenosti, přicházel s nápady. Kdyby se tento rodič opravdu zamyslel, do které školy své dítě nakonec dá, musel by určitě namísto školy, kde dítě jen sedí a hledí a je ozářeno pouze powerpointovou prezentací, zvolit školu, ze které se dítě vrací nadšeno, že sázelo hrách a dělalo fyzikální experimenty, že si zkusilo roli redaktora časopisu nebo cestovatele. Čili to, čemu se tento neznalý rodič vysmívá, je vlastně to nejkvalitnější, co žákovi dodá všechny do budoucna potřebné dovednosti. Dal bych rozhodně takovému rodiči šanci se přesvědčit, jak to v dobrých hodinách vypadá.

Přemýšlím o učitelích, kteří lpějí na učivu. Krásně se nyní odkopávají. Jsou to ti hysteričtí kritici redukce vzdělávacích programů. Ti, co zjišťují, že pokud vynechají spoustu zbytečného učiva, nebudou mít vlastně s dětmi ve škole co dělat, protože by museli začít pracovat lépe didakticky a více do hloubky, a to neumějí.

V tomhle ohledu jsem pesimista. Tihle učitelé se nezmění. Je totiž ŠVP vůbec nezajímá – považují ho za mrtvý dokument a neumějí si ho ani kreativně zpracovat. O svobodnou práci učitele nestojí, z RVP si dělají hloupou legraci a neustále učí osnovy jako v roce 1982. O očekávaných výstupech a moderních metodách nemají ani páru.