Prezentujete se jako čtyřkař, který se později stal paměťovým trenérem a nakonec vyvinul vlastní způsob výuky matematiky, který už máte i akreditovaný. Jak to tedy bylo?
Studoval jsem konzervatoř. Žil jsem hodně divokým životem, hudba mi šla sama, škola mě nezajímala, což je v pubertě asi normální. Ale v osmnácti jsem prozřel a řekl jsem si, že bych tedy aspoň mohl odmaturovat. Hledal jsem způsob, jak se správně učit, a ptal se na to i učitelů. Protože jsem byl šikovný na hudbu, měli mě rádi, ale neuměli mi poradit, respektive jejich rady nezabíraly. Začal jsem si tedy půjčovat knihy o učení, většinou od ruských autorů.
A přes ně jste se dostal k tréninku paměti?
Kamarádka věděla, že to řeším, tak mě upozornila, že v Praze na Vltavské bude přednáška o paměti Michaely Karsten, která už tehdy se svým manželem byla mistryní světa v paměťových dovednostech. Přednáška sama na mě nezafungovala, ale pak jsem za Michaelou došel a vysvětlil jí, že si nepotřebuju pamatovat třeba karty, ale dlouhé studijní texty. Poradila mi, jaké knížky hledat, a z nich jsem si pak už poskládal, jak se učit. Také jsem se přihlásil do České společnosti pro trénování paměti a stal se certifikovaným trenérem paměti.
Takže jste se místo přípravy na maturitu učil, jak se učit?
Přesně tak, ale odmaturoval jsem jen se dvěma dvojkami. A taky zjistil, že ani učitelé leckdy nevědí, jak se učit. Hájí se tím, že takhle jim to předestřeli na fakultě. Když jsme jim například ukázal sto čísel s tím, ať se na ně třikrát podívají a řeknou mi je pozpátku, prohlásili, že to nejde. Tak jsem jim předvedl, že to opravdu je možné. Na antropologii jsem se pak dostal natěsno, nicméně během celého studia jsem aplikoval tyto techniky a ověřil si, že díky nim pojmu i skutečně velké množství látky.
Je k tomu, aby si člověk všechno s jistotou zapamatoval, potřeba nějaká dispozice?
Právě že vůbec ne! Ze sta lidí se to 95 naučí. Šílené na tom je, že to jde. Psychologové vesměs říkají, že si člověk po jednom přečtení může zapamatovat jen malou část informací nebo probírané látky, ale tak to opravdu nemusí být.
Dnes učíte děti matematiku s pomocí matemagiky. Ten název je skvělý, napadl vás spontánně?
Spojení matematiky a magie mi připadalo hezké. Když jsem pak studoval na univerzitě v Londýně, měl jsem hodně spolužáků z Asie a zaujalo mě, že počítají na prstech jiným způsobem než my. Dokážou tak napočítat do 99, kdežto my jenom do deseti. Řadu let poté jsem si do vyhledávače zadal heslo „mentální magie“. Mezi odkazy byla i jedna indická knížka o matematice a hned první příklad, konkrétně násobení jedenácti, mě tak šokoval svou jednoduchostí, že jsem si to začal studovat. Jen tak sám pro sebe. Na matiku jsem totiž nikdy nebyl dobrý a chtěl jsem si trochu spravit ego.
A pak jste se rozhodl pomáhat i druhým?
Naučil jsem se třeba, že když vidím napsaná dvě čtyřciferná čísla, bez psaných mezivýpočtů jsem schopen rovnou říct výsledek. A když to dám já, mohlo by to jít i jiným! Začal jsme to tedy testovat na dětech ve zvláštní škole i v rodině – a ono to fungovalo. Rozhodl jsem se tedy, že vytvořím celý systém pro první stupeň základní školy a akredituju ho.
Nějak si neumím představit akreditaci matemagiky. Jak na ministerstvu reagovali?
Jenom vyplnění papírů a splnění všech podmínek bylo děsivé. S tím mi ale pomohla paní, která se tím živí. Celý proces trval asi rok a půl a ona mi říkala, že ještě nikdy nezažila, že by někoho tak dlouho „týrali“ . Pořád chtěli další podklady, už jsem to vzdával. Když mi pak oznámili, že během tří dní potřebují rozepsat celou metodiku, řekl jsem si, že tady se asi někdo totálně zbláznil. Nakonec jsem natočil videa s tím, že když je nepřijmou, nic nebude. Ale napsali mi, že akreditace je přidělena.
Jak jste začínal se samotnou výukou?
Měl jsme tu výhodu, že mě lidé už celkem znali, živil jsem se totiž i jako byznys kouč. A hlavně jsem byl nadšený. Točil jsem videa na YouTube a určité komunitě se matemagika začala šířit. Největším průlomem ale bylo, když ČSOB uspořádala vzdělávací program pro učitele a já tam měl dvacetiminutový referát o matemagice. Bylo vtipné, že já, který jsem měl z matiky trojky a čtyřky, jsem šel přednášet učitelům o matematice. Byla to i trochu drzost. Takže jsem jim radši spíš povyprávěl o tom, jak čtyřkař přemýšlí, a jak mu tedy matiku přiblížit.
V čem je to jiné?
Pro mě je trojkař a čtyřkař člověk s jiným typem myšlení. Myšlení jedničkářů a dvojkařů, což je kategorie, kam spadá i většina učitelů, je založené na logice a paměti. Buď funguje jedno, nebo druhé, anebo obojí. Trojkaři a čtyřkaři nemají tak silnou logiku a paměť, nebo s nimi neumí tolik pracovat. Potřebujeme atmosféru, vztahy, senzorické vjemy, emoce. Často jsme umělecké duše, rádi kreslíme nebo se věnujeme právě hudbě. Když nám někdo začne něco vykládat jazykem čisté logiky, nerozumíme tomu. A podle toho s dětmi pracuju.
Dostaví se výsledky matemagiky hned – a už to v dítěti zůstane?
Pokud bude to, co se naučí, dál používat, tak ano. Jde ale i o něco jiného – pokud dítě dostane informaci v „jazyce“, který mu dává smysl, začne ho to bavit a mozek přestane odporovat. Když jsem se jako kluk učil vzorečky, řešil jsem spíš, proč se to učím a k čemu mi to bude. Neviděl jsem v tom smysl, a tak jsem vůči tomu měl odpor. Dnes když dostanu třeba dítě s ADHD, tak po hodině končíme a ono škemrá o další příklad.
Čím to je?
Nevzniká v něm odpor. Mluvím k němu v jeho jazyce, a tak přijímá informace hladce. Nemusí se namáhat.
Celý rozhovor si můžete přečíst na našem partnerském webu Velká přestávka.
https://www.velka-prestavka.cz/2021/06/01/pomaham-kreativnim-detem-kterym-nejde-matematika/