Než se staneš podřízeným

Většina sedmáků či osmáků si ani ve snu neumí představit, jak se jejich život změní už za pouhých pět nebo šest let. Nakročení do pracovního procesu je náraz, šok, prostě setkání s realitou. Jak se na to připravit?

Opomíjené téma se týká nejen holek a kluků, kteří plánují nástup do zaměstnání po maturitách a učňovských zkouškách. Na ostrý střih v životním programu by se měli nachystat také budoucí vysokoškoláci. Jejich výhodou je, že přípravu na zmíněný moment prodlouží o roky studia.  


Člověk budoucnosti

Příznivci progresivních vzdělávacích proudů často poukazují na zaostalost školního vyučování. Děti prý nejsou připravovány na svět plný změn. Systém jako celek necílí za horizont. Reformy a proměny jsou pomalé, převládá strnulost, neochota k činům. Objevuje se názor, že spousta věcí je už dávno připravena, ale mnohé zůstává jen na papíru anebo v elektronických prezentacích. 

Zaklínadlem vzdělávacích programů a strategií jsou klíčové kompetence – k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, občanské, pracovní a speciálně i digitální. Návody, v jakém rámci stvořit člověka pro příští dekády, působí logicky a naléhavě. Příznivci proměn v ideální představě tvarují občana samostatného, sebevědomého, emancipovaného a po všech stránkách zodpovědného. Nabízí se otázka, zda je na příchod takto připravených žen a mužů nastavena část společnosti, kde by se mladí lidé měli uplatňovat a vydělávat si na živobytí. 


Věční studenti

Vyskočme ze tříd druhého stupně základních škol, kde se mnoho učitelů trápí s požadovanými směry nové výuky, a berme na vědomí signály z běžného provozu. Spousta mladých lidí ve věku 20+ oddaluje nástup do pracovního procesu. Jedni jedou v režimu věčný student, druzí experimentují střídáním nejrůznějších brigád nebo předstíráním marného hledání práce. Někdy to vypadá, že mají strach z prostředí, kde se funguje v modelu úkol – termín – kontrola provedení práce. 

Moc se o tom nepíše a nemluví, ale v praxi se ukazuje, že leckteří zástupci generace zformované ultraliberální výchovou mají na pracovištích problém s autoritativním řízením a často ho mylně považují za šikanování. Lidé, kteří s tímto jevem zápasí coby vedoucí pracovišť, o tom do médií nemluví. Obávají se, že by je smetl silný proud názorů, jejichž podstatou je touha po rozvolnění, důraz na diskusi o každé maličkosti a dominance nároků nad povinnostmi. 

Placená zóna

Jiří Karban