ZDŠ blues

Jeho nostalgická mánie jde navíc ještě ruku v ruce s infantilizací, takže pak u piva hodiny a hodiny vypráví o Barbánkovi, Tipovi a Tapovi, jarmilkách na tělocvik, tričku se Sandokanem či pivíčkách z Matějské poutě. U prvního fernetu obvykle přehrává zásadní scénu z filmu E. T. – Mimozemšťan, který viděl za socialismu poprvé u babičky v Plzni na německé televizi, kde protagonista volal: „E. T. telefonieren – nach Hause, nach Hause!“ A u šláftruňku pak zpívá Formuli z formely či Skal a stepí divočinou. 

S postupujícím věkem tento nostalgik též poněkud moralizuje. O tom, jaké jsme měli štěstí, že jsme prožili dětství bez mobilů a počítačů, že jsme lítali v teplákách po venku, a ne jenom kurzorem po obrazovce, že jsme se na ZDŠ skamarádili i bez seznamovacích kurzů a třídní grázlík byl prostě grázlík, nikoli nebožák postižený ADHD. Což o to, v lecčems má pravdu, ale jeho opar dětských vzpomínek slátaných z opičky Judy, detektiva Štika a Rubikovy kostky mu jaksi zakrývá odvrácenou tvář doby, v níž jsme žili. Doby, kdy soudružky učitelky psaly na děti kádrové posudky a mluvily jim i do oblečení, účesů či výběru hudby. Doby nesvobody, lhaní, pokrytectví.

Sametová revoluce, kterou si tento měsíc opět připomínáme, představovala pro moji generaci zásadní zlom. Jedinečnou dějinnou událost, jíž jsme mohli být účastni a na kterou většinou nedáme dopustit. Dnes, po třiceti letech, bychom však měli být i v tomto případě schopni střízlivé reflexe a nepropadat záchvatům dětinské nostalgie jako můj známý. Nedělat ze sametové revoluce modlu, ale učit o ní a o době následující plasticky a hlavně pravdivě. To se ostatně týká i historie jako takové. O tom a o dalších palčivých tématech píšeme v listopadovém čísle Rodiny a školy.

P. S. Osobně jsem pádu komunistického režimu definitivně uvěřil, až když Československá televize zkraje roku 1990 odvysílala animovaný film Scooby-Doo v mauzoleu. Až když ztřeštěný psí pátrač čmuchal kolem Leninovy mumie, a dokonce u ní zvedl i nožičku, mi došlo, že to opravdu vyšlo.